Píše Michal Topor
(Echa, 13. 5. 2015)Koncem loňského roku představilo nakladatelství Karolinum prvním svazkem ediční řadu nazvanou Studia nových médií (řídí ji Josef Šlerka). Knihy této edice – jak stojí na vnitřní straně přebalu – mají prostředkovat „aktuální kritickou reflexi proměny společnosti související s všudypřítomnou expanzí informačních technologií“. Jako pilotní počin byl českým čtenářům nabídnut překlad knihy italského literárního historika Franca Morettiho Graphs, maps, trees: Abstract models for a literary history (2007; it. La letteratura vista da lontano, 2005), jejímž základem byla trojice přednášek uskutečněná zjara 2002 na univerzitě v Berkeley. Součástí svazku Grafy, mapy, stromy. Abstraktní modely literární historie (přel. Olga Čaplyginová) jsou nadto dva doprovodné texty – komentář biologa Alberta Piazzy (součást originálu) a doslov Josefa Šlerky. Piazza ve zkusmých korelacích s Morettiho nápady a v souladu s jeho touhou po navázání dialogu s exaktními obory načrtává základy pojmosloví molekulární biologie. Šlerka užitečně upozorňuje na diskuzi, již útlý spisek o grafech, mapách a stromech jako možných nástrojích literárněhistorického poznání dokázal vyvolat – především v podobě knihy Reading Graphs, Maps, Trees. Critical Responses, zahrnující též Morettiho odpovědi (ed. Jonathan Goodwin a John Holbo, Anderson – South Carolina, ParlorPress 2011); závěr doslovu, vyzdvihující význam „digital humanities“ v dalším směřování humanitních věd (s dovětkem: „Zdá se, že přicházejí zajímavé časy“, s. 114), lze potom číst i jako záštitu nové řady.
Východiska svého přístupu Moretti deklaruje obnaženě hned v úvodu (s. 7–9). Jako fátum konstatuje pozvolný ústup zájmu o „studium literatury“ a své teze a příkladné sondy předkládá jako pokus o „záchranu“ disciplíny, cestu k jejímu „novému smyslu a uplatnění“. Již odstavce předmluvy přitom naznačují rozpory a meze v autorově počínání. Moretti radí zaujmout takovou vzdálenost, jež umožní sice pominout „jednotlivé detaily“, „zato však“ odhalit „jejich širší propojení, jejich vztahy, vzorce a formy“ (jako by to zároveň bylo možné), dovolává se jako inspirace „oborů, s nimiž literární historie jako taková neměla dosud takřka nic společného“ (kvantitativní historie, geografie a evoluční teorie), dále přírodních věd a marxismem podloženého uvažování italského filozofa Galvana Della Volpe, jen o několik řádek dříve nicméně píše o „respektu ke konkrétnímu textu“.
Moretti polemizuje s tradicí důrazu na kanonické texty („jak nepatrným zlomkem literárního pole se kritik obvykle zabývá“, s. 11). Když však poté pole románu jako žánru-formy, resp. jeho dějiny, zkouší postihnout pomocí grafů, pracujících prostě s počty výskytu toho kterého románového subžánru v čase, a následně dílčí inklinace vysvětlovat, je zřejmé, že právě na cestě vysvětlení mu nezbývá než se vracet k pojmům čtenářského očekávání, generace, potažmo k vnějším dějinně-politickým okolnostem, zkrátka ke kontextům, na jejichž důležitost již dávno bylo poukázáno. K výkladu v kapitole o grafech se úzce váže to, co Moretti navrhuje ob kapitolu dále: zaznamenání dějin žánrových forem pomocí schematického evolučního „stromu“, dialektika přežití a smrti. Přitom v této kapitole Moretti de facto zpětně pojmenovává slabiny grafu jako nástroje uvažování o dějinách literatury: „Smyslem všech těchto stromů však není vysledovat verdikt literárního trhu a zdůraznit tak zapomnění potvrzené čtenáři konce 19. století, ale naopak tyto ‚vyhynulé‘ formy reintegrovat zpět do literární historie a umožnit nám je znovu spatřit [...] vidíme, že zatímco grafy ruší veškerou kvalitativní odlišnost mezi uváděnými daty, stromy se naopak snaží tuto diferenci postihnout“ (s. 78; zvýraznil F. M.). I strom jako schéma divergenčních a konvergenčních momentů v dějinách literárních forem (podstatnou část této pasáže Moretti věnuje tzv. volnému nepřímému stylu v prozaických textech) je však pouze modelem, závislým na předběžné „koncepční matici, která dokáže vnést řád mezi zkoumaný materiál“ (s. 81). To platí ostatně i pro střední partii Morettiho triptychu, byť metoda abstrahující z konkrétních textů (románů a románových sérií) „mapy“ prostorů, těmito texty zobrazených, toho, kdo by chtěl podstoupit podobnou cestu, přece jen povede především k pozorné četbě (k onomu opuštěnému close reading), bez níž lze určující tematické kóty jen těžko stanovit.
Rozvrhovaná pásma „nové“ viditelnosti, jež Moretti svůdně představuje jako výsledky racionalizace literárněhistorické práce, skýtají jisté útočiště a mohou se stát terénem a podnětem mnoha her, ba nadnárodně, komparativně rozkročených výzkumných projektů. Je otázkou, zda schopnost prchat od jedinečného do sfér kvalit uplatnitelných v abstraktních modelech je tím, co bychom měli vítat jako důležitý podnět obrody smyslu „studia literatury“.
