Napsal Richard Weiner
(Echa, 29. 4. 2015)Před sto lety se v měsíčníku Květy poprvé objevila první část románu F. X. Šaldy, který v roce 1916 vyšel ve dvou svazcích s názvem Loutky i dělníci boží knižně. Nová edice tohoto jediného Šaldova románu je připravována k vydání v rámci dosud nedokončeného Souboru díla F. X. Šaldy. Jedním z prvních recenzentů, kteří posoudili Šaldův román, byl v Lidových novinách v pravidelném přehledu Z knihkupectví, dílen a divadel Richard Weiner (roč. 24, 1916, č. 338, 7. 12., s. 1–2, sig. rd.). Weiner navázal na svou krátkou anonci románu v ranním vydání LN z 29. 11. 1916, s. 2, kde k Šaldově knize mj. napsal: „Není pochybnosti, že dílo osobnosti tak významné, jako je Šalda, vzbudí rozruch, jenž patrně by byl zjevný v revuálních úvahách, kdyby revuí nebylo dnes tak po málu. Ale i tak bude Šaldova milostného románu hojně všímáno.“ Weinerův kritický ohlas byl přetištěn editorkou Zinou Trochovou ve výboru z autorovy publicistiky O umění a lidech. Spisy R. W., sv. 4 (Praha, Torst 2002), s. 250–254 – odtud text přejímáme.
jf
O Šaldově románové skladbě Loutky i dělníci boží napsali jsme zde naposledy několik slov. Nyní, přečetše román do konce, domníváme se, že třeba přičiniti několik vět orientujících o povaze tohoto díla. Kdokoliv jen poněkud sledoval Šaldovu působnost kritickou, všímal si jeho mnohonásobně formulovaných požadavků, které kladl na básnický život i na básnické dílo, kdokoliv zná jeho názory o tvorbě umělecké a o tom, čím a jakže se vpravdě žije život jedincův i národní, pozná na první pohled, že ve veliké této románové skladbě nejde o nic menšího než o umělecké, o básnické zkonkretizování Šaldovy filozofie umělecké a životní, a to způsobem, který nedovoluje již couvnouti. Tedy jakési „poslední slovo“, čímž má býti řečeno tolik, že to je slovo neodčinitelné a neodvolatelné. Loutky i dělníci boží jsou pro Šaldu knihou nejosobnější, osobnější než cokoliv z toho, co napsal, byť za vším stál celou svou bytostí: neboť tentokráte hodlal se vypořádati se svým problémem básnickým činem.
Ku své románové básni přičinil Šalda několik „teoretických poznámek“, které svým tónem namnoze polemickým (někdy i tónem invektivy) jsou v této spojitosti vzácným, ne-li jedinečným úkazem literárním. Za daných poměrů však nepřekvapují: bojovná Šaldova osobnost nese jistě těžce, že se jí nyní nedostává veřejného fóra vlastního, i používá příležitosti této knihy, aby řekl, nejen co zdá se mu vhodným jako případná a preventivní obrana proti kritice, nýbrž aby také pronesl se o ledačem, co nikterak nesouvisí s osudem této knihy, čím však mocně planul po dobu svého snad nedobrovolného mlčení. – Sotva se mýlíme v domněnce, že kritika nenechá bez povšimnutí právě tyto závěrečné poznámky a že bude na ně, a zvláště na ně, silně reagovati. Poněvadž z toho pak nemůže pojíti nic jiného než nová polemika – tentokráte o kritikách –, klade se otázka, nebylo-li by bývalo lépe pro Šaldovu knihu, kdyby byl její autor vůbec potlačil svůj epilog, což mohl učiniti tím snáze, že – jak sám prohlašuje – i on vroucně hájí, že umělecké dílo jen proto jím jest, že mluví přímo ze sebe, svou jedinečnou zvláštní obrazovou řečí, již nemůže nahraditi nijaký jazyk jiný.
Leč poznámky zde jsou, chtějí, aby jich bylo dbáno, i nelze jich přejíti mlčky. Šalda výslovně protestuje proti tomu, aby na řeči, úvahy, soudy a reflexe jeho postav románových bylo hleděno jako na jeho řeči, názory a programy. Jeho dílem je, praví, nerozlučný, nedílný celek karakterů, dějů, osudů a cílem jeho stvořiti nový organism básnický k podobě organismu životného. Zvláště pak ohražuje se proti domněnce, jako by hlásal škodlivost nebo zavržitelnost technického podnikání nebo jako by ústy Ješutovými (jedné z románových postav) mluvil proti historismu vůbec atd. – Básník zato předpokládá, že i prostý čtenář pozná, že román jeho jest románem historickým, jenž se dějstvuje před deseti léty, v době, do níž spadá vrchol mužného mládí básníkovy generace, generace v nejširším kulturně lidském smyslu. – Zaznamenáváme poznámky autorovy až potud, poněvadž až sem skutečně mohou posloužiti ku správnějšímu pojetí románu čtenářem, jenž by bez tohoto poučení snadno mohl býti omýlen románem samotným. Ostatní poznámky nemají však tohoto významu, a proto jich pomíjíme. Šaldův román je románem ideovým, a sice ideovým bez oněch restrinkcí, kterými tento pojem je vybaven v autorových poznámkách pro tento případ. Jest ideový v tom smyslu, že předvádí střetnutí různých idejí (ovládajících snad básníkovu generaci, a v tom jest jeho historičnost) a zkouší básnicky jejich sílu a, řekl bych, jejich bohulibost. I neujde ani čtenáři nejprostšímu, že idea Kašpara Lamberka, předjatá v románě, a k níž dospěje (ne bez nepřímého vlivu Kašparova) jeho synovec, inženýr a skladatel Frank Lamberk, jest onou ideou, které dává básník přednost, jeho zalíbenou ideou, tj. myšlenou, jejíž provedení znamená život v Bohu, život jako tvorbu, život hodný žití, život „dělníka božího“. Deník zemřelého plukovníka Kašpara Lamberka, jenž zanechav vojenské kariéry, odejde na svůj rodný stateček, kde obdělávaje půdu sroste s lidem, se zemí a stane se jich dobrodincem, deník ten, jehož četba obrátí už docela hledajícího Franka, jest totiž skutečně ohlasem Šaldových myšlenek, které hlásal právě v posledních létech, kdy, jak známo, mu bylo dokonce hloupě vytýkáno „koketování s klerikalismem“. Leč bylo by mylným domnívati se, že Šalda ukazuje přímo na jistou myšlenku, v jejímžto vyplnění jest záruka „života hodného žití“. Tím by se stala kniha Šaldova románem úzce tendenčním a míti ji za cosi podobného bylo by nepochopením. Idea Šaldova jde za nábožnou prací o životě, abychom jej totiž vypracovali v útvar, za nějž lze nám odpovídati i před soudem „nitra našeho nitra“, jak zní oblíbené Šaldovo rčení. Tedy útvar, v němž bychom byli bezpečni ne před světem sice, ale před jeho náhodnostmi. Neboť jen náhodnost může ohrozit; a „život v Bohu“, toť právě něco, v čem není náhodností, v němž vše, co vplyne z vnějška, stává se řádem, skladem, zákonem. Takového života nedostává se ovšem nikomu darem, nýbrž třeba na něm pracovati, pracovati, pracovati. A v poznání, že nelze dojíti ani stínu čehosi trvalého, jestliže promrháme i jen chvíli v lenošném prodlení svého nitra, v poznání tom jest jakýsi všelék životních strastí.
Tolik myslím chce říci Šaldův román. Ne snad že dělníkem božím je sám Frank Lamberk; jsou jimi i paní Evženie Hostašová, Šimonka Vintířová i – Michaela Lamberková. Stane se jím – snad! – Vít Ješuta. Ale loutkami božími jsou Karel Lamberk, a zvláště nezvratně básník Alexandr Pirkan, kdežto Kornélie jest jí jakýmsi tragickým osudem. Myšlenka Šaldova jest zajisté tak mohutná, že román, vybudovaný na ní, či chcete-li pro ni, nutně musí se zabývati opravdu „posledními věcmi“ člověka. Zabývá se jimi také naléhavě, vřele, a pokud o ideu jde, také přesvědčivě a mohutně. – Jiná otázka, pokud se zdařilo vnější odění, totiž stavba románu, a více, přesvědčí-li tento román, on že jest definitivním, vnitřně nutným a jedině možným útvarem toho, co hodlá vyjádřiti. K této otázce nelze už přisvědčiti tak bezvýhradně. I o tom však lze promluviti jen stručně: Především vadí mi, že oblast (a je široká), jíž se Šalda zabývá, neřeší svoje spory a rozpory vzájemným křížením osudů, nýbrž že se tak děje v pásech paralelních, spíše izolovaných než těsně spolu zřetězených a navzájem se pronikajících.
I povrchnímu čtenáři bude asi nápadno, že na scéně objevují se nejčastěji pouze dvě osoby současně, kdežto větší shluky lidí pouze na dvou třech místech, a to ještě jen jaksi ve smyslu dekorativním. Ale tato řídkost dějová jde hlouběji než k těmto vnějšnostem. Ve skutečnosti jsou zde vůbec jen jednotlivé dvojice, v nichž obě individua mají k sobě hlubší životní vztah, kdežto navzájem jsou si tyto dvojice celkem cizí. Vít Ješuta například není o nic méně epizodickou figurou tomuto románu než taková Naňa Pospíšilová, a osudy Pirkanovy s Michaelou jsou pouze souběžné s osudy Lamberkovými ve vzájemnosti s Kornélií a Šimonkou. Leč i v jednotlivých oněch dvojicích jsou jednotlivci příliš stroze pojati, než aby se mohli vychýliti působením svého partnera. Jsou sví, a styk s druhem je často jen verbalistní.
Šalda, patrně ve snaze o slohovou jednolitost svého románového obrazu, dává mluviti svým figurám řečí kupodivu stejnou. Nekarakterizuje vůbec způsobem řeči (a někdy, například v případě sluhy Jana Bezzemka, jenž hovoří zcela týmž jazykem jako Lamberk a ostatní, hraničí tento způsob na grotesknost) a jen málokdy skutky: nýbrž většinou jen obšírnou a hlubokou a přímou analýzou. Tak stává se jeho obraz málo reliéfní i málo barevný. – Jde přitom, jak pravím, asi o úmysl, neboť při některých vedlejších figurách (Naňa Pospíšilová, lázeňský doktor a berlínský advokát) ukazuje Šalda karakterizační schopnost tak břitkou, že zabíhá až do karikatury.
