Píše Daniel Vojtěch
(Echa, 25. 1. 2011)
Zastávka metra Capitol Hill South
Dostane-li se našinec, skeptik či nadšenec, lenoch či horlivec, na skok do Washingtonu, D. C., nakonec se pravděpodobně vypraví do Library of Congress, již lze považovat za jednu z nejlepších knihoven na světě, ne-li tu vůbec nejlepší, alespoň co se písemnictví moderní doby týče. Spolu se Smithsonovým institutem a jeho muzei (je jich devatenáct, včetně Národní galerie umění, Hirshhornova muzea, Freerova muzea, Muzea přírodní historie, Muzea letectví a vesmíru /astronautiky/, Národní zoo, Botanické zahrady, a přičleněno je devět výzkumných center) patří nejen k hlavním washingtonským turistickým atrakcím, ale především k živým monumentům amerického úspěchu. Lépe řečeno, jednoho z těch jeho rozměrů, jež budí úctu, neboť dokládají vážnost, jaké se nakonec vždy dostává kulturním podnikům ve společenství sebevědomém, tj. sebe si uvědomujícím ve vztahu k vlastnímu založení (ústavě a pravidlům vůbec) a jeho minulým, současným a budoucím možnostem. Dějiny těchto institucí ostatně vyvolají vzpomínku na zakládání velkých muzejních sbírek evropských, mj. na naše Národní muzeum, a na úlohu vzdělaných šlechticů – sběratelů, soukromých učenců, mecenášů a organizátorů při jejich rozvrhování (ke klíčové úloze Kašpara Šternberka srov. Josef Hanuš: Národní museum a naše obrození I, 1921). Dnešní stav tzv. národních sbírkových institucí v ČR, o němž se každý návštěvník Klementina, Národního muzea či Národní galerie přesvědčí sám, je ve srovnání s těmi novosvětskými o to neútěšnější.
Knihovna Kongresu je federální instituce a její budovy jsou navíc na Capitol Hill, podléhají tedy bezpečnostním opatřením, na něž narážíme dnes a denně (především na letišti) – bezpečnostní rámy a prosvícení zavazadla při vstupu a ještě kontrola při odchodu. Zaskočit si sem něco jen ověřit lze asi jen tehdy, je-li člověk zaměstnancem Kongresu – pro badatele je užitečnější vyhradit si celý den: Nejprve je nutno získat (zadarmo) čtenářský průkaz v Madisonově budově. Při té příležitosti je možno se nechat instruovat laskavým knihovníkem předválečného ročníku narození, který nově příchozímu zdejší labyrint zlidští. Knihy zde nejsou v tzv. volném výběru, jak je tomu v amerických univerzitních knihovnách: „Také jsme to tak mívali, ale výsledkem byl takový chaos, že jsme od toho již dávno ustoupili.“ Vypravíme se tedy do hlavní, tzv. Jeffersonovy budovy, kde se vyřizují objednávky. Knihy jsou do čítárny doručeny do 45, resp. do 90 minut, podle toho, v kterém skladu jsou uloženy. Lze využít hlavní čítárnu (pod kupolí Jeffersonovy budovy) s možností sedmidenní rezervace nebo menší specializované studovny (např. Evropskou čítárnu, kam jsou zpravidla expedovány tituly v jazyce originálu, audiovizuální studovnu, studovnu rukopisů a starých tisků atd.). Tři knihovní budovy (kromě zmíněných ještě Adamsova) jsou propojeny podzemními tunely, jsou v nich dvě kavárno-jídelny, vše je uzpůsobeno ku prospěchu uživatelů.
Hlavní čítárna nabídne demokratický obraz čtenářů, kombinující zkušenost klementinské všeobecné a tzv. vědecké studovny: podřimující postarší profesor, jemuž co chvíli hlava spočine v rozečteném svazku, disertanti zavalení množstvím literatury v naději, že jim sama naskáče do počítače, právníci procházející s jistotou vysoké sloupce zákoníků. Čas od času projde sálem v tichosti skupina turistů. Podstatné ovšem je něco jiného, co na první pohled zjevné není a co se projeví až při výpůjčce: lze zde totiž skutečně studovat vše, co katalog nabízí (a že je toho hodně) – nikoli pouze to, co zrovna není uloženo v tzv. národním konzervačním fondu, sbírce 19. století či v Hostivaři, co není právě digitalizováno nebo zkrátka není tam, kde by být mělo. Knihovna zde znamená spolehlivou, vstřícnou a kompetentní službu. A to přesto, že Knihovna Kongresu je v podstatě muzeum (tak jako naše Národní knihovna, která by v podstatě – a jsem zvědav, kdy s tím její vedení přijde – vůbec nemusela knihy půjčovat, neb je jejím úkolem je pouze schraňovat), je tedy možno vše studovat pouze prezenčně a ve studovnách je zakázáno fotografovat. Badatel musí s povzdechem schovat svůj digitální aparát a spokojit se s přenosným počítačem (bezdrátové připojení k síti je samozřejmě k dispozici), případně se starým dobrým blokem a perem – co vyexcerpuje, bude si alespoň lépe pamatovat.
Každá lepší univerzita se ve Státech snaží dát své knihovně, co jí náleží. Ohio State v Columbusu např. nedávno otevřela renovovanou budovu s dokonalým servisem (univerzitnímu učiteli jsou objednávky doručeny obratem přímo do pracovny – to by u nás těžko šlo a nejen proto, že např. na Filozofické fakultě UK většina pedagogů ani neví, co to znamená mít vlastní pracovnu). Být knihovníkem Knihovny Kongresu nebo v systému Smithsonian Institution Libraries znamená být vládním zaměstnancem, tedy být dobře zajištěn (knihovnická místa patří obecně k zaměstnáním, jež jsou slušně placena). Jak musí být knihovníkům v Klementinu, kteří to po dvaceti letech od převratu dotáhli na plat 13, 15, či snad dokonce 17 tisíc hrubého, z něhož jim nynější vláda chce vzít 10 procent? I za oceánem se škrtá v rozpočtech, je ovšem z čeho škrtat. U nás je tomu tak, že sytý hladovému nevěří a je mu také jedno, zda něco, co v životě k ničemu nepotřeboval – domnívá se – bude, či ne. Na lepší časy se snad blýská v Dejvicích – soudě podle Státní technické knihovny a nové budovy pro školu architektury ČVUT. Univerzita Karlova? Národní knihovna? Jejich činovníci jistě během posledních dvaceti let sjezdili celý svět, ale těžko říct, co tam viděli.
Osvícenství přineslo Evropě mj. také myšlenku sbírkových studijních institucí, jejichž určením bylo nejen konzervovat (uchovávat), nýbrž i vzdělávat, budovat, reprezentovat, podporovat společenství na jeho cestě k lepší budoucnosti. Vida, co z této myšlenky zbylo po dvou stoletích tady a jinde. Není od věci si připomenout, že britský učenec James Smithson (1765–1829) odkázal celý svůj nemalý majetek Spojeným státům, aniž je kdy navštívil, protože měl pravděpodobně důvod věřit, že jeho filantropická myšlenka dojde nejspíše naplnění tam (Britské muzeum přitom již dávno existovalo). Výstředník jeden!
