Píše Julia Hadwiger
(13. 4. 2015)Pokračování Echa z 2. 2. 2015
Je zcela legitimní, že se Steffi Böttgerová při psaní biografie o Hansi Natonkovi musela omezit jen na některé aspekty, neboť „předmětem této knihy nemohla být ani literárněvědná analýza jeho románů, ani kulturněhistorické zhodnocení Natonkova takřka nepřehlédnutelného publicistického díla“ (s. 231). Vyvstává ale otázka, nakolik by tedy nebylo lepší od posuzování jeho románů úplně upustit. Podle autorčina – z mého pohledu neodůvodněného – hodnocení je třeba pohlížet na oba první Natonkovy romány Muž, který nikdy nemá dost (1929) a Peníze vládnou světu aneb Dobrodružství svědomí (1930) jako na „nedokonalé pokusy začátečníka“ (s. 56). Dochází k tomuto kontroverznímu závěru: „Skutečná tragédie, velký životní omyl Hanse Natonka spočíval zřejmě v jeho přesvědčení, že je romanopiscem. [...] Malá forma, povídka, glosa, historka, anekdota – to všechno byly formáty, v nichž se mu podařilo zachytit atmosféru a vytvořit charaktery […]. Natonek exceloval také jako pozorovatel každodenních situací [...], ale jeho pokusy spojit je ve větší vypravěčský celek s krutou pravidelností selhávaly“ (s. 180f.). Pro Böttgerovou byl Natonek „rozený novinář“ (s. 82) a „mezi 2500 texty psanými v letech 1913–1941 pro noviny se sotva najde nějaký, který by neměl vlastní osobitý půvab“ (s. 81).
To je nejspíš příčinou faktu, že výbor z díla vydaný v roce 2013 pod titulem Letzter Tag in Europa – podle Posledního dne v Evropě, jednoho z Natonkových nejznámějších esejů z roku 1941 – propůjčuje hlas více Natonkovi novináři než spisovateli: příloha svazku obsahuje poznámky K této publikaci, v nichž Böttgerová popisuje ztížené publikační podmínky německy píšících autorů v emigraci a osvětluje svá ediční kritéria. Zohlednila především „aktuální politické texty“ (s. 307), u těch literárních naproti tomu vládl „přísný výběr“, který odůvodňuje – z vědeckého pohledu poněkud sporně – takto: „Mnoho těchto krátkých povídek je poplatno literárnímu vkusu a humoru třicátých let, který nám dnes již připadá vzdálený a prázdný. Proto byly vybrány jen texty z pohledu vydavatelky nejcennější“ (s. 308). Ty jsou seřazeny chronologicky podle data vzniku, popř. vydání s rozdělením podle životopisných zastavení v Praze, Paříži a New Yorku / Tucsonu v Arizoně. Jde jednak o strojopisy z pozůstalosti ze Spolkového archivu v Berlíně, jednak o četné přetisky z různých novin a časopisů (jako např. Prager Tagblatt, Pariser Tageszeitung, Das neue Tage-Buch, Die neue Weltbühne a Aufbau, jako rovněž o „neznámé novinové výstřižky“ z pozůstalosti, u nichž zřejmě nebylo možné zjistit publikační údaje).
V Natonkových textech ke slovu často přichází český domov, resp. Praha, jako třeba v esejích, které vznikly během jeho pražského pobytu v letech 1933–1938, mezi jinými Pád člověka – Typologie ulice, Nóbl národ, Hospodská rvačka, Pražské ulice, Český deník a Osud výpravy. Natonek zde zpracovává kromě politické situace a zvláštností města také problematiku exilu: „Mnoho toho republika ztratila, ale v jádru zůstala nedotčena. Němci ale, kteří se hlásili ke své nedělitelné české domovině, ztratili všechno; to poslední, co může člověk ztratit: svůj domov. Mohou teď zpívat onu píseň, nejmocněji rozechvívající píseň, jaká kdy vzešla ze srdcí mnohonásobně zkoušeného národa: Kde domov můj?“ (s. 105). Další rozloučení s Prahou nesl těžce, v pozdějších textech, jež sepsal v Paříži, hraje domovská země rovněž stále znovu důležitou roli, jako např. v Epizodách kapitulace, Monologu posledního listu, Strašidelných setkáních nebo v textu Strašidla pražská, eseji, v němž se Natonek vyjádřil mimo jiné ke konci pražské německé literatury a především k Meyrinkovu Golemovi.
Také v zařazených literárních textech se setkáme s Prahou často, např. v působivých líčeních Obrazový dokument, Dítě ve vzduchu a Vevnitř a venku. V poslední části publikace převažuje tematika útěku, loučení s Evropou, těžké začátky nového života v Americe a problematika jazyka; kromě toho zde byly ojediněle otištěny Natonkovy básně. Několik textů se shoduje s výborem z Natonkovy publicistiky a korespondence, který spolu s románem Ulice zrady vydal na počátku 80. let Wolfgang U. Schütte (Die Straße des Verrats. Publizistik, Briefe und ein Roman, Berlin: Der Morgen, 1982), nicméně jsou teď některé z nich u Böttgerové uvedeny pod jiným titulem, jako např. povídka Aparát. Jeden akt české tragédie, která zde nese název Vondráček pomáhá katovi. Proti tomu nelze v zásadě nic namítnout, protože vydavatelka vycházela z prvních otisků (u Schütteho nejsou tyto registrovány), ale odpovídající vysvětlující komentář by jistě nebyl na škodu.
Totéž platí pro román Ulice zrady, který zůstal za Natonkova života nezveřejněn a podle něhož pojmenoval svůj výbor Schütte, jenž jej vydal poprvé: u stejnojmenného otisku úryvku, který zařadila Böttgerová (Die Straße des Verrats), sice na Schütteho publikaci odkazuje, u jiného úryvku ale (Wege zu den Schatten. Prager Heimkehr 1934), který se mimochodem znovu vztahuje k písni a otázce „Kde domov můj“ (s. 145) a jeho protagonista se zařazuje do „rodu uprchlých Pražanů“ (s. 143), na žádnou spojitost s románem neodkazuje, ačkoli zde lze tuto pasáž – co do obsahu očividnou – bez problémů najít (s. 293–296). Místo toho uvádí jako pramen strojopis z pozůstalosti ve Spolkovém archivu v Berlíně (s. 368) a v biografii tento text také označuje jako „dosud nepublikovaný“ (s. 80). Politováníhodné jsou kromě toho částečně velmi sporé bibliografické údaje k prvním otiskům, mnohokráte uváděné bez údaje o ročníku a čísle a bez jediné zmínky o stránkovém údaji, což vystopování originálních příspěvků samozřejmě ztěžuje.
Jinak lze ale knihu co nejvřeleji doporučit a je báječné, že tato nová publikace nyní umožňuje přístup k dosud převážně neznámé části Natonkova obsáhlého díla. Nabízí mnoho působivých textů, které stojí za přečtení, jako je např. pozdní skica Návrat domů (1962), v níž Natonek vzpomíná na plavbu do New Yorku v lednu 1941 a jež končí těmito slovy: „Všude na světě je cizina, diaspora; všude na světě může být domov, a někteří ho nenaleznou nikdy a nikde“ (s. 283). Nezbývá než doufat, že se Natonkovo dílo konečně setká se zaslouženým zájmem a že nezavládne znovu ticho.
Překlad Petra Grycová
