Píše Jiří Flaišman
(Echa, 10. 1. 2011)
Bohemista Martin Tichý (1976), působící v Ústavu bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě, mapuje ve své knize Kritické dílo čapkovské generace (Opava, Slezská univerzita 2009) rozsáhlé období v dějinách naší literatury a analyzuje na širokém materiálu esejistické, programové, kritické (literární, výtvarné, divadelní) tvorby texty autorů této jedné generace. I vzhledem k tomuto rozpětí rozčlenil práci do tří hlavních časových pásem (od poloviny prvního desetiletí do roku 1914, od roku 1917 do 1924 a 1924–1939), jež nejprve obecně charakterizuje, a poté na monograficky pojatých kapitolách – medailonech vybraných osobností – ukazuje spojnice a rozdílnosti v přístupech jednotlivých kritiků.
Jestliže Jindřich Chalupecký napsal, že předválečná generace neměla oporu ve své generační kritice a ocitla se tak v kleštích generace předcházející i té následující (srov. Expresionisté, Torst 1992, s. 198), Tichého práce toto tvrzení poněkud problematizuje, zejména když zdůrazňuje konstituování kritických postojů v konfrontacích a mezigeneračních polemikách. Tichému v žádném případě nejde jen o to, aby ve své studii v přehledu zachytil, co kdo a za jakých okolností napsal, jeho hlavním cílem je co nejpřesněji pojmenovat formující se kritéria generační kritiky, hledat její východiska a proměny. Autor výstižně postihuje přínos jednotlivých osobností, přičemž integračními figurami, jež sleduje ve všech třech časových pásmech, se mu stávají Karel Čapek a Josef Kodíček (dále pojednává mj. publicistiku Jana Thona, Františka Langera, Ervína Taussiga, Ferdinanda Peroutky).
Vykročil-li Martin Tichý od dnes již klasických prací např. Evy Strohsové či Jiřího Opelíka, došel ve své práci k několika významným prvenstvím. Nejenže zdařile zmapoval takto synteticky dosud nezpracované téma – nutno ocenit způsob, jakým se Tichý kriticky vypořádal (dnes ne zcela samozřejmě) s množstvím pramenného, byť převážně pouze tištěného materiálu –, jeho práce je objevná mj. též proto, že poprvé přináší významnější ucelené pohledy na dílo kritiků, jakými byli např. zmiňovaný Josef Kodíček či opomíjený Miroslav Rutte.
