Píše Marie Smějsíková
(18. 3. 2015)V nakladatelství Torst vyšla v loňském roce kromě druhého, opraveného vydání knihy Kolem Mileny Jesenské (1991, 2014) další vzpomínková práce textilní výtvarnice a spisovatelky Jaroslavy Vondráčkové (1894–1986) Mrazilo – tálo (O Jiřím Weilovi), sepsaná roku 1970. Oproti textu, jenž byl dosud dostupný pouze v samizdatovém vydání z edice Kvart z roku 1979, je nová publikace doplněna o obrazovou přílohu, kalendárium a doslov Markéty Kittlové.
Chronologicky řazené vzpomínky, jejichž úběžníkem je osobnost Jiřího Weila, mimo jiné vypovídají o blízkém přátelství, které mezi ním a Vondráčkovou vzniklo na počátku 20. let. Společně se v Praze stýkali s ruskou emigrací, navštěvovali čaje u Anny Marie Tilschové a setkání u Marie Majerové, korespondovali si v době Weilova pobytu v Rusku. A byla to právě Jaroslava Vondráčková, kdo inicioval Weilův nakonec nezdařený odjezd do Anglie těsně před začátkem druhé světové války.
Text člení snad ještě více než dělení na krátké nečíslované kapitoly (kniha má 170 stran) různé obměny spojení „šel čas“. Těmi Vondráčková překlenuje delší či kratší časové úseky ležící mezi dotýkanými událostmi. Plynutí času je spolu se společenskými změnami ostatně pojmenováno již v titulu knihy; střídavé uvolňování a tuhnutí politické atmosféry taktuje Weilův osobní i profesní život, což se v nejkondenzovanější podobě vyjevuje v závěru knihy, kde autorka stručně, až heslovitě rekapituluje osudy Weilových próz po spisovatelově smrti.
Obraz Weilovy osobnosti, jeho inspirace, vzory a obavy nesestavuje Vondráčková pouze z trsů vlastních vzpomínek, ale prokládá a dokládá je dalšími texty – jeho rodným listem, anketní odpovědí z U-Bloku, kádrovým posudkem atd. Vondráčková také Weilův životní příběh poutavě proplétá ukázkami z jeho tvorby, s níž je důvěrně a chápavě obeznámena; vkládání dopisů Weilových a listů jemu adresovaných pak k autorčiným vzpomínkám připojuje pohledy dalších Weilových přátel.
Přitom jde stále ale o vzpomínky Vondráčkové, hlas a postava vypravěčky se nikde neztrácí ani nerozmělňuje, např. vedle proměny Weilova vztahu k Rusku rovněž sledujeme, jak se vyvíjely autorčiny názory, jak postupoval její život a obměňoval se okruh lidí okolo ní i Weila. Autorčiny reminiscence se čas od času od Weila vzdálí a pozornost této „svižné vypravěčky“, jak ji v ediční poznámce ke knize Kolem Mileny Jesenské výstižně charakterizovala Marie Jirásková, se na chvíli soustředí k někomu jinému. Tak se seznamujeme s osobními epizodami, v nichž vystupuje např. F. X. Šalda, Záviš Kalandra, Jaroslav Ježek a další, několikrát se zde mihne i postava Mileny Jesenské, vždycky se ale popisované události nebo rozpomenutí nějak vážou k Weilovi. Vondráčkové se daří vykreslit i barvitý obraz doby se všemi jejími proměnami, přestože dobovou situaci nikdy přímo netematizuje. Pozadí Weilova života tu totiž nevytvářejí velké historické mezníky, ale naopak příběhy dalších konkrétních lidí, okruh autorčiných i Weilových přátel a známých a skrze jejich a Weilův osud jsou společenské proměny přítomné implicitně. Vondráčková tak sice atmosféru doby zachycuje, ale především ukazuje Weila v průsečících s životy mnoha dalších, aniž by ho připravila o jeho jedinečnost.
Doslov Markéty Kittlové Trojí podoba tragiky se váže k osobě Jaroslavy Vondráčkové jen ve své úvodní části, kde se uvádějí základní údaje. Jinak doprovodný text na vzpomínky navazuje a informace, které Vondráčková patrně pouze tušila nebo nevěděla vůbec, doplňuje na základě prací Miroslava Kryla, Hany Hříbkové, Jana Hrubeše a dalších z posledních patnácti let. To, co Vondráčková zachycuje kontinuálně jako jeden lidský osud, segmentuje doslov triadicky: Weil a sovětské Rusko, Weil a židovství, Weil a padesátá léta. Všechny tři části doslovu zachovávají týž půdorys – vrací se k určité fázi Weilova života, ukazují, jak se daná etapa odrážela na jeho tvorbě, a zmiňují také dobovou recepci jeho děl.
Podle slov Markéty Kittlové nelze Mrazilo – tálo jakožto literárně stylizovaný text „číst jako historicky věrný obraz života Jiřího Weila, ale jako bezpochyby autorský, tedy i subjektivně zabarvený pohled na jeden lidský osud ve víru dějin“ (s. 143). Doplněním tohoto „subjektivně zabarveného pohledu“ o tři návraty k důležitým a formujícím obdobím Weilova života a jejich usouvztažněním s jeho slovesnými díly ale vzniká cenný celek, který zatím dostatečně supluje chybějící Weilovu monografii.
