Píše Olga Zitová
(16. 3. 2015)Jako dvacátý šestý svazek knižní řady Beiträge zur deutschmährischen Literatur (Příspěvky k německé moravské literatuře), vydávané olomouckou Katedrou germanistiky FF UP, vyšla publikace Terezy Pavlíčkové Die Entwicklung des Nationalitätenkonflikts in der Znaimer deutschen Presse 1850–1938 (Vývoj národnostního konfliktu ve znojemském německém tisku v letech 1850–1938, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 2013). Původně se jednalo o disertační práci obhájenou v roce 2012 na Filozofické fakultě v Olomouci.
V úvodní části knihy se autorka věnuje počátkům znojemského tisku a prvním národnostním sporům, které se odehrávaly na stranách periodik vydávaných v tomto historickém, do vzniku Československé republiky převážně německojazyčném městě na hranici jižní Moravy a Rakouska. V letech 1850–1865 ve Znojmě vycházely pouze jediné noviny psané v němčině, Znaimer Wochenblatt. Podle autorky mohla být právě absence názorové tiskové opozice jedním z důvodů, proč tento znojemský týdeník neobsahoval žádné politické komentáře. Situace se změnila v roce 1865, kdy bylo založeno konkurenční periodikum Znaimer Neue Zeit, které hned roku 1866 nahradil týdeník Znaimer Botschafter. Na stránkách obou vzájemně si konkurujících novin (Znaimer Wochenblatt a Znaimer Botschafter) se v roce 1869 rozproudil spor o oficiální název města Znojma, povýšeného v časech Přemysla Otakara I. na město královské. Konkrétně šlo o otázku zachování, nebo zrušení přívlastku „königlich“ (královský), odkazujícího na vazbu Moravy a Čech, v názvu města. Na počátku sporu stálo usnesení obecního výboru z 18. listopadu 1869 o tom, že má být atribut z názvu města odebrán.
V periodiku Znaimer Botschafter byla snaha o odstranění přívlastku interpretována jako projev národnostního fanatismu a přílišného úsilí o eliminaci všeho, co by mohlo jen trochu souviset s Čechami, a to i za cenu pokroucení historie. List navíc upozorňoval, že změna názvu města by stejně neodvrátila případnou federalizaci a spojení Čech s Moravou. Přestože se Znaimer Botschafter vyjadřoval ve prospěch zachování atributu „königlich“, nebyl zastáncem myšlenky rakousko-uhersko-českého trialismu – před němectvím, češstvím a maďarstvím mělo podle něho mít přednost vždy rakušanství, tedy loajalita vůči mnohonárodnostní monarchii, překračující a zastřešující jednotlivé národnostně vymezené hranice. Znaimer Wochenblatt na svých stranách naopak odmítal, že by odstranění přívlastku bylo výrazem národnostního fanatismu. Na příkladu polemik mezi těmito dvěma periodiky Pavlíčková ukazuje, jak začala od konce šedesátých let 19. století ve znojemském tisku převažovat tematika národa, národnostní příslušnosti a nacionalismu. Diskuze o oficiálním názvu města Znojma podpořila soudržnost autorčina pojednání, a tak se právě v této úvodní části knihy podařilo vyvarovat toho, že by výklad zůstal rozdrolený do rozboru jednotlivých novinových článků bez širší souvislosti.
Pro výzkum tisku ve Znojmě a okolí si autorka vybrala dlouhé časové období od roku 1850 do roku 1938. Kromě časového, místního a jazykového kritéria uplatnila pro vymezení zkoumaného materiálu také kritérium žánrové – středem zájmu jsou noviny, tedy tisk s minimálně týdenní periodicitou charakteristický aktuálností obsahu (s. 19). Mnoho pozornosti se nakonec soustředí i na ty oblasti, které byly z výzkumu původně vyloučeny (český tisk) nebo byly označeny za okrajové (lidový kalendář, spolkový tisk). Jakkoli Tereza Pavlíčková zahrnutí těchto „výjimek“ do knihy vždy náležitě komentuje (má se jednat o případy z různých důvodů důležité kvůli pochopení širšího kontextu), nabývají tato odbočení od hlavního tématu rozsahu, který nutí k zamyšlení nad proporcionalitou celé knihy. Z celkových 322 stran monografie je věnována větší polovina (asi 180 stran) právě oněm tématům, která byla v úvodu práce umístěna spíše na okraj. Tak jsou v centrální druhé kapitole věnované vývoji znojemského tisku do roku 1919 (s. 25–259) v rámci podkapitoly o „tisku ve službách spolků, stran, národů a nacionalistů 1878–1919“ (s. 105–259) kupříkladu tiskové orgány (tedy ne noviny) tří různých znojemských spolků. Větší část osmdesátistránkového oddílu o liberálním tisku připadá na interpretaci románu Antona Ohorna Deutsches Erbe (Německé dědictví), který v roce 1903 vycházel na pokračování na stránkách týdeníku Znaimer Sonntagblatt formou speciálních příloh. Poselství románu a postoj liberálního tisku jsou ve vztahu k soužití Čechů a Němců podobné: „nebylo správné, a proto bylo nežádoucí“ (s. 198). Na základě soupisu použitých pramenů umístěného na konci monografie se ale zdá, že bylo při interpretaci využito knižní vydání, a ne novinové (viz Anton Ohorn: Deutsches Erbe. Roman aus den nationalen Verhältnissen Böhmens. Znaim, Karl Bornemann 1903). Nabízí se proto otázka, zda a nakolik se tato vydání mohou vzájemně lišit.
Ve spojitosti se Znaimer Sonntagblatt se autorka zaměřuje také na – opět neperiodickou – publikaci Deutscher Volkskalender für das Jahr 1903 (Německý lidový kalendář na rok 1903), a postupně rozebírá celkem jedenáct textů v něm obsažených. Z výkladu je ovšem patrné, že kalendář, vydaný navíc Svazem německých Moravanů, byl ve Znaimer Sonntagblatt pouze inzerován a doporučován pozornosti čtenářů. Na stranách 132–157 tedy čteme o textech, které jako takové součástí znojemského periodického tisku vůbec nebyly. Prostor a interpretační úsilí, které Pavlíčková soustředila do zmiňovaných oblastí, mohly být vloženy spíše do závěrečné třetí kapitoly, věnované letům první republiky. Ta je totiž dlouhá přibližně tak jako kupříkladu část o Ohornově románu. Je škoda, že se taková nevyváženost dotkla právě období první československé republiky, které by si zasloužilo více pozornosti. Výklad se na rozdíl od let 1850–1919 soustředí již pouze na jediné periodikum, a sice na týdeník (v letech 1919–1920 dokonce deník) Südmährische Rundschau (kap. „Výhled na roky 1919–1938: Südmährische Rundschau“, s. 261–306).
Monografie ukazuje, jak náročná může být práce s tiskema jak důležité je vymezení textového korpusu. Pavlíčková sleduje vývoj národnostního konfliktu na jasně definované regionální úrovni, v dlouhém časovém období a na článcích rozličně zaměřených periodik (např. také v tisku liberálním či křesťansko-sociálním, dokonce i ve vybraných novinách českých) i v dalších pramenech. Výběr sledovaných textů se neřídil kritériem žánrovým, a tak jsou zahrnuty texty velmi různorodé: od běžných novinových zpráv až po beletrii včetně poezie. V práci s materiálem Pavlíčková upřednostňuje postup filologický před historickým. Sleduje např. výběr jazykových prostředků či komunikační strategie, které se uplatňují ve zcela konkrétních článcích. Výhoda tohoto přístupu spočívá v tom, že veškeré autorčiny poznatky a závěry mají v analyzovaném materiálu okamžitou oporu. Současně se v něm ale skrývá nebezpečí přílišného setrvání v detailu a následného roztříštění textu. Autorce se tyto dva póly dařilo vyrovnávat s různou mírou úspěšnosti.
