Napsal Jindřich Vodák
(11. 3. 2015)
V návaznosti na echo z minulého týdne, v němž jsme připomněli starší historii koncipování rozsáhlejšího výboru či souborného díla Richarda Weinera, publikujeme recenzi prvního knižního vydání sbírky Rozcestí, již pro Lidové noviny (26, 1918, č. 188, 12. 7., s. 1–2, sig. jv.) napsal Jindřich Vodák. Stručné shrnutí přijetí Weinerovy v pořadí třetí sbírky a údaje k dalším dohledaným ohlasům (recenzím Josefa Hory, Františka Götze, Štěpána Ježe, Arne Nováka, Bohumila Polana, Miroslava Rutteho a Karla Tomana) jsou součástí ediční poznámky v elektronické edici sbírky, již IPSL chystá k vydání.
mk
Jindřich Vodák: Roztomilý básník
Kdo by znal Richarda Weinera jen z jeho novinářské činnosti, mohl by se snadno mýlit a domnívat se, že je to časem zlý člověk. Prudce například zpeskoval kritika, který si v Lidových novinách pochvaloval válečné hanácké písničky Ondřeje Přikryla, a svolával na něho literární obec, aby ho vytrestala. Nebo zase svůj spravedlivý hněv proti skladateli Adolfu Piskáčkovi, jenž se příliš ochotně uvolil opatřit nápěv k českému válečnému pochodu, stupňoval až do té míry, že bez výhrady odmítl psát s ním pospolu do téhož listu. A posledně projevil pohrdání těm českým spisovatelům, kteří známé památné prohlášení podepsali teprve, když si věc poněkud rozmyslili a přečetli: měli podepsat hned a nerozmýšlet se; podpis lidí, kteří se rozmýšlejí, nemá té váhy jako podpis lidí, kteří se nerozmýšlejí. To i k potřeštěným ženám, které běhaly za hezkým tenoristou, zachoval se Weiner milosrdněji, odbyl je mírnou, veselou ironií.
Ale ve skutečnosti není ve Weinerovi hněvu ani za mák, je to tak roztomilý člověk a zejména roztomilý básník, jak jen si lze myslit. Roztomilým básníkem byl už v Usměvavém odříkání a jeho roztomilosti neubylo ani v Rozcestí, nové sbírce čtyřiadvaceti básní, kterou vydal Fr. Borový. Týž Weiner, který se zdá jindy zásadně nesnášenlivým, prochází celou sbírkou v podobě měkkého, dojatého dobráčka, jehož mladá duše přetéká něhou, oddaností, skromností, pokorou, ústupností, trpělivostí, vděčností, odpouštěním. Má přátele a neví, jak jim dost projevit svou bezmeznou lásku: chtěl by jim jen sloužit, zhlížet se v jejich štěstí, rozplývat se blahem z pouhé jejich přítomnosti a blízkosti. Má milenku a bez nejmenší výčitky ji rozvazuje z jejích přísah, přičítá za hřích sobě samému, že ji nedovedl trvaleji upoutat, a srdečně ji pobízí k novým veselým láskám. Život smí být obtížný, navalit na něj bídu a bolest a on nezareptá, nezavzdoruje, ochotně a s lehkým srdcem ponese břímě své. Umí se obžalovat kajícně z tolika bezedných vin, že žádná pokuta a žádný trest nejsou mu příliš kruté, má-li za ně odpykat, trest bude mu jen důkazem, že smí dále žít. Na chvilku snad „pod čakanem“ zmocní se ho vztek a odboj a smutek, ale i tam má přílivy důvěry, kdy si říká, že je krásné bolest žít, a kdy děkuje za své útrapy. A pak – pak se honem rozhlédne po úrodné zemi, jak ukrývá nářek v květných a zpěvných závějích, rozhlédne se po svém lesnatém píseckém domově, jaké síly, zdravosti, jadrnosti, pevnosti a plodnosti dodává všemu, co je v něm zakořeněno, a jeho smírná, nadšená, rozmilovaná horoucnost ke všemu a všem se mu vrací. I nepřátele své do ní zahrnuje a do budoucnosti hledí s nejjasnějšími nadějemi, s ubezpečeným, světlým očekáváním. Představíte si, že byste Weinerovi ublížili, že byste ho ranili, urazili, snížili, a on by k vám vzhlédl se slzavě zářícíma očima, hluboce by se vám poklonil a šeptal by tiché, vlahé projevy potěšeného srdce: svol, bože, abych nepřátele svoje miloval. Roztomilý člověk.
Snad je té roztomilosti až příliš mnoho, tolik, že se vtírají pochybnosti o ní. Jsou k ní důvody. Básník, jenž sám sebe před jinými tak potírá a potlačuje, byl by měl naplnit básně právě těmi všemi jinými a on sám měl by nezřen mizet. Byli by tam měli být jeho přátelé, každý zvlášť, abychom viděli, co je na nich pěkného, ušlechtilého, jímavého, rozehřívajícího. Byly by tam měly být jeho milenky, abychom okusili jejich osobitého půvabu a učinili si ponětí o jejich rozkošné vrtošné, nestálé, pohyblivé, lehkovážné bytosti. Byly by tam měly být útrapy, břemena i „čakany“ v určitých tvarech událostí, dějů, příhod, útisků, abychom mohli být přesvědčeni o jejich závažnosti a vzpružujícím, povzbuzujícím účinku. Ale po Rozcestí nalézáme v popředí všude jen Weinera zaměstnaného sebou samým a opojeného sebou samým. Má ustavičně tak mocný, převládající, naprostý pocit své osobnosti, že se cítí opět a opět zcela tělesně, pohlcen svými postoji, okouzlen svými pohyby, uchvácen divadlem, jehož poskytuje. Rozsadí kolem sebe diváky jako školáky ve škamnách, aby ho pozorně sledovali, a hraje před nimi slepce tápajícího konečky prstů dopředu, se světly v očích, s vůlí ve vzepjatých prsou. Hovoří ke kroužku svých soudruhů, pro něž chce rovnat židle, upravovat koberce, vymývat kalíšky, a předvádí se jim stojící uprostřed pokoje, v proudu vzduchu, „s rukama svislýma, s rukama zcela svislýma“. Brzy zří se před zraky všecek na širé pláni, jak běží ve větru, jenž mu vzdouvá kazajku, tváří v tvář rozvlněným lněným polím, a jak si uhlazuje rozčechrané vlasy. Brzy zobrazuje si, jak kráčí ulicí s mísou svěžího ovoce na hlavě, jak jde důstojně a směle přívalem sbíhajícího se obecenstva a jak rozdává jablka, hrušky, banány. Hovoří s milenkou a vidí se v duchu sedět u stolu, ulamovat suchárky a drtit je na patře jazykem. Mluví o břemeni života a oslavuje své paže, nohy, plece, hlavu: „široké, široké plece mé, sklenuté jako do statků vjezd“; „ruce mé, mlčky vzpřímené pod tíží života“. Své domoviny neobhlídne dříve, dokud nezměří rozlohy svých ramen, dokud se nepokochá ve skloubení svých kostí a skladbě svého svalstva; zkouší napínat šlachy, otvírat a zavírat pěst, nabírat vzduchu do plic a vypouštět.
Takový stálý pocit svého těla, jeho postojů, poloh, posunků, mají herci, a vzpomeneme-li na Weinerovu zálibu v rozdvojení bytosti, bude nám Rozcestí jenom potvrzením jeho náklonností hereckých. On skutečně také pěstuje dialogy a scény ryze divadelní. Qui vive: kdosi, strážce a varovník, stojí u dveří a odpovídá důraznými, roztínanými verši na opakovanou otázku. Rozhovor: soudce domlouvá, napomíná a viník lká, naříká, doprošuje se naléhavými zdvihy vět. Barbarské potpouri pod čakanem: odsouzenec se svraštěným čelem vrávorá nahrben přes rodnou hroudu a už nevrávorá sám, řada šílenců spjatých v nepořádný řetězec klopýtá s ním a on v čele jich stoupá na lešení šibenice jako Janošík, známý z divadla, – válečný výjev. Herci bývají slábi v oboru myšlenkovém, neoplývají myšlenkami novými a původními a i to se shoduje. Weiner dovede se vmyslit v niterný život ulice, půjčit si lidskou masku, pohyby, tklivou a chlácholivou mluvu; ale jinak jakýchkoli myšlenek dobývá si ztěžka, trudně, namahavě, v úryvkovitých, trhaných posunech a přesunech, v hledaných náznačných tuchách, v úsilném vzepětí. V delších myšlenkových skladbách, v Zemi, v Domově, činí dojem, jakoby svůj celek pracoval z jednotlivých nesloučených prvků, jakoby si nikde nebyl jist, kam spěje a kterak se dostane dál, a jako by jeho dlouhé verše vyjadřovaly toliko jeho vzdálenost od konečné spojující myšlenky. Tam pak, kde jako v osmikapitolovém Potpouri nechce nebo nemůže vyslovit myšlenky zpříma a musí se uchýlit k symbolickým a alegorickým mravům, vznikají podivnosti, naivnosti a úrazovitě záhadnosti, jimž zřídka je trochu rozumět a jež se marně naličují do vtipu a důmyslu. Weiner si proti tomu vypomáhá přízvuky a efekty citovými, citem, jejž (jakožto ctitel Jammesův) rád dělá hodně rozjihlým, dětsky prostým a přírodním, mladě bezelstným a prvotním, jako by tekl s potůčkovou čirostí. Má k tomu už svůj vycvičený způsob opakovaných úsloví a slov, stejných větných nebo veršových začátků, stejného vyznívání strofického: prostředky z hudební melodiky. Jsou-li na pohled staré, Weiner je osvěžuje pikantnostmi volného verše a svého moderního slovníku, jenž neobmezuje své denní volnosti v cizích příměscích. „Triumfátor úpadku, delinkvent ctižádost má pevně na lešení stoupnout.“ „Muka na rozcestí viděla rýhu strangulační.“ Nejlepší básně podaří se mu, když může povolit zcela jen své manýře básnické roztomilosti a citové prvotnosti:Tehdy I.–IV., Ulice.
Novinář a roztomilý básník – budou moci trvale zůstat pospolu? A který z nich je pravdivější? který je více hercem a který méně? Weiner stojí na rozcestí a ještě se nerozhodl. „Zda odtud cestu zříš, mou dobrou poselkyni, jak zticha odtéká, utkání krutých smír? Teče – jak čistý proud – a topoly jsou při ní, posvětí všednost mou a umoudří můj vír.“ Čistý proud by to musil být a posvěcovat by musil všednost veškeru. Veškeru.
