Píše Michal Topor
(3. 1. 2011)Tu a tam dodnes vystoupí osobnost a tedy i dílo Jaroslava Vrchlického ze stínu, tkaného netečností, tu a tam vyprovokuje badatele k práci – k dílčím exkurzům, k edičním počinům. Za připomenutí kupříkladu stojí monografie Heleny Kokešové Gustav Eim (Karolinum 1999), zahrnující také edici korespondence mezi Eimem a Vrchlickým (s. 75–155), úvahy Petera Zajace (Česká literatura 6/2002, s. 625–642), resp. Hany Šmahelové (sb. Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. 1853–2003, FF UK 2004, s. 36–44) o Vrchlickém a „moderně“, studie Lucie Kostrbové Macharův Vrchlický. K psychologii jednoho básnického vztahu (Slovo a smysl 7/2007, s. 113–122) nebo stať Václava Petrboka, představující Friedricha Adlera mimo jiné právě ve vztahu k Vrchlickému (Praha – Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen, vieler Mittler, Passau 2010, s. 73–92). Milada Chlíbcová sestavila ze sbírek Rok na jihu, Hořká jádra, Okna v bouři pro Českou knižnici svazek Vrchlického Intimní lyriky (Nakladatelství Lidové noviny 2000). Je potom přece jen o něco snazší uvyknout dluhu. Nicméně:
1) dosud nemáme k dispozici soubornou, kritickou, nově koncipovanou edici Vrchlického díla. Dvacetisvazkový projekt Básnického díla J. V., započatý v roce 1948 (Melantrich) a pod dohledem Alberta Pražáka, resp. Vítězslava Tichého dokončený roku 1963 (SNKLHU), nechal stranou, a tedy upozadil Vrchlického práce dramatické, publicistické, prozaické (nehledě k diskutabilnímu pojetí tamějšího edičního aparátu, které již před bezmála padesáti lety pojmenoval Jiří Brabec ve stále podnětné bilanci nazvané Problematičnost zjevu Jaroslava Vrchlického, in Poezie na předělu doby, ČSAV 1964, s. 163–171: dílo tu bylo vykládáno převážně prostřednictvím „biografického faktu“);
2) v polistopadových podmínkách dosud nikdo nenašel chuť a odvahu k pokusu o monografickou konfrontaci s komplexem zápletek a potíží, jež lze s výhledem k Vrchlickému i „jeho“ éře tušit. Je přitom nezbytně třeba rozvinout, a třebas i revidovat celistvě a přitom problémově pojaté interpretační výkony, jakými byly – a to jen po druhé světové válce – studie Zdeňka Pešata (kapitola Jaroslava Vrchlický v Dějinách české literatury III, Nakladatelství ČSAV 1961, s. 294–323; Pešat je také autorem hesla Jaroslav Vrchlický v Lexikonu české literatury 4/II, Academia 2008, s. 1512–1525) či Jiřího Brabce (srov. O básnickém díle Jaroslava Vrchlického, Česká literatura 10/1962, s. 308–334). – Není náhoda, že podobně dlouho se neobjevil nový, osobitě promyšlený výbor z Vrchlického (alespoň básnického) díla, který by bylo lze postavit vedle dvou svazků Básní, jež uspořádal Jaroslav Seifert (Československý spisovatel 1953), knihy Host na zemi (ed. Jiří Brabec a Josef Brukner, tamtéž 1966) a výboru Básní připraveného Zdeňkem Pešatem (tamtéž 1973).
Je třeba práce, jež by důvtipné a stále potřebné potýkání s Vrchlického texty uměla otevřít kontextům dobových scén pojmenovatelných v historicky fundovaných termínech novodobé estetiky, sociologie, politologie a třebas i ekonomie. Je třeba badatelů, kteří by neváhali prodírat se houštinami archiválií (připomínám existenci obřího fondu Jaroslav Vrchlický ve správě Literárního archivu PNP a dalšího spojitého „materiálu“ tamtéž, v jiných fondech).
Jistě, podobné nároky a bilance deficitů lze zlehka tyčit nad leckým, nad takřka nepřebernou řadu „děl“. Vrchlického role však byla chtě nechtě výjimečná: jeho tvůrčí, organizační, polemické a jiné aktivity působivě proťaly více než čtyřicet let českých (literárních) dějin – mohlo by tedy právě zevrubné studium vesmíru, scelovaného postavou, která nosila jméno „Jaroslav Vrchlický“, stát v centru oživených úvah o povaze epochy, jakoby osudově kmitající vstříc přízrakům „moderny“. Za jiné příkladem: ne každá pasáž v bohatě dochované Vrchlického epistolografii patrně odpovídá kritériím, jež na publikaci dopisů hodlal uplatňovat F. X. Šalda („tato korespondence jest schopna, úctu a lásku k Jaroslavu Vrchlickému stupňovati“, Dopisy Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou z let 1875–1876, Borový 1917, s. X), proč však neuvažovat – ba: nesnít – o síti detailů a stop (například v podobě digitální edice) zjevených díky trpělivé a důkladné práci s úryvky mnohostranné (intimní) rozpravy, již Vrchlický v průběhu té řady let vedl?
