Píše Michal Topor
(Echa, 11. 2. 2015)Na knize Fidlovačka aneb Cokoli chcete (Praha, Institut umění – Divadelní ústav 2014) se spolu s redaktorkou svazku Jitkou Ludvovou autorsky, případně jako editoři podíleli Alena Jakubcová, Milan Pospíšil, Vlasta a Hubert Reittererovi, Václav Petrbok, Ivan Klimeš, Markéta Trávníčková a Václav Štěpán. Hlavní intence celku spočívá ve vícestranné reflexi, revizi, tj. de facto obnově významových faset původního textu i jeho inscenační realizace (premiéru 21. prosince 1834 následovala jediná repríza). Tyto a další souvislosti jsou sledovány v konfrontaci s rozrušením výchozí celistvosti v následných výňatcích a novodobých adaptacích, s výrazným a určujícím momentem v Hilarově vinohradské inscenaci v r. 1917 (v úpravě Adolfa Weniga). V ní bylo původní mnohořečí již takřka dokonale přepsáno, učiněno jazykově i jinak srozumitelným; redukována byla – samozřejmě krom písně Kde domov můj? – i hudební složka, nesená kdysi Škroupovou instrumentací. Tento přizpůsobivý trend nezvrátilo ani dvojí kritické vydání textu Fidlovačky (1926, ed. Miloslav Hýsek; 1957, ed. Vladimír Štěpánek v rámci Spisů Josefa Kajetána Tyla), k návratu k původnímu provedení hry v r. 1834 se již nikdo z inscenátorů neodhodlal.
Na související ztráty upozornila v polemicky postavené úvaze nad premiérou v Národním divadle Eva Šormová (text vznikl patrně koncem února či v březnu 1987 a je posledním zařazeným dokumentem v knize): „Další okruh problémů souvisí s dnes nezbytnou jazykovou úpravou původního Tylova textu. Jeho obsáhlé německé partie a čtvero jazykových rovin, sloužící k postižení tehdejšího národnostního i sociálního rozvrstvení pražské společnosti je dnes nutno – vzhledem k srozumitelnosti díla – přeložit, čímž však dochází k podstatným významovým posunům hry. Doposud žádné úpravě (jak o tom svědčí kritické ohlasy předchozích nastudování) a ani přítomné úpravě se nepodařilo tento problém vyřešit, neboť to prostě, bez vlivu na oslabení významového rozpětí hry, není možné“ (s. 281–282).
Středoevropská tradice divadelního zpodobení „veselých her o ševcích“ se zřetelem k produkcím v závěru 18. století stojí v centru pozornosti A. Jakubcové: její nutně fragmentárně pojatý náčrt ilustruje „charakteristickou pohyblivost herců, hereckých společností, témat, scénářů a literárních i hudebních textů. Nositelů tradice byla tedy celá řada a stopy po jejich kontaktech a spolupráci nejsou už v historických pramenech příliš zřetelné“ (s. 29). J. Ludvová navázala nástinem pražského divadelnického prostředí (osob, událostí, institucí) v první třetině devatenáctého století (jejími slovy „v době Štěpánkově“). V něm je pochopitelně podtrženo Tylovo, zejména autorské a překladatelské, působení.
M. Pospíšil si všímá především zápletek, postav a jejich interakcí, v druhé části připojuje cenné poznámky k edičním a inscenačním osudům „čtvera obrazů“ Fidlovačky – také k inscenacím Jiřího Frejky, Jaromíra Pleskota či Jana Císaře a Bohumila Nekolného, připraveným po druhé světové válce. V. a H. Reittererovi předestřeli bohatou jazykovou (také nářeční) a intertextovou vybavenost Tylova textu, jež již pro první diváky mohla být překážkou.
V. Petrbok podal profil pražského univerzitního profesora estetiky a současně velice pilného divadelního referenta Antona Müllera, jenž byl v souvislosti s Fidlovačkou většinou zmiňován jako autor ne právě pozitivní zprávy o premiéře hry (v deníku Bohemia) a tím i jako možný iniciátor neúspěchu inscenace. Poukazy k úvahám Antona Müllera předjala Petrbokův výklad už J. Ludvová v pasáži věnované fenoménu lokální frašky (na příkladu pražské německé inscenace hry Fortunats Abentheuer zu Wasser und zu Lande ve Stavovském divadle v srpnu 1830; Tyl ji r. 1834 přeložil do češtiny pro benefici Josefa Prokopa). Václav Petrbok pak shrnul, v mnohém i nově vystopoval řadu detailů Müllerovy biografie, sleduje rozvoj jeho kariéry a postavení, vazby k českojazyčnému prostředí, publicistickou, básnickou a překladatelskou činnost. Skvělou ilustraci povahy Müllerova kriticismu (v souvislosti s preferencí určitých estetických kritérií) poskytuje připojený soubor deseti Müllerových referátů, jež tu byly přeloženy do češtiny a opatřeny vysvětlivkami (s. 169–212). Doprovodná bibliografie textů, jež Müller publikoval, je bohužel jen výběrová, stranou přitom zůstala vrstva nejvydatnější, tedy to, co Müller napsal pro Unterhaltungsblätter, přílohu deníku Prager Zeitung, a později pro deník Bohemia.
Ivan Klimeš upozornil na událost slavnostního uvedení Innemannova filmu Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka v kině Lucerna v prosinci 1930 (zúčastnil se jí také T. G. Masaryk) a její politické okolnosti, dokumentární přílohu zde tvoří jednak dopis, jímž Masaryka na premiéru zval Miloš Havel, jednak několikero recenzí. M. Trávníčková a V. Štěpán sestavili velice užitečný Soupis inscenací na českých profesionálních jevištích (1834–2010), závěrečnou partií svazku je pak soubor „dokumentů“ – textů o inscenacích Fidlovačky, počínaje vzpomínkami A. Weniga a K. H. Hilara, konče úvahou Evy Šormové, publikovanou poprvé ze strojopisu.
