Píše Luboš Merhaut

(28. 11. 2010)

Mluví se v poslední době často o podstatě a funkci literárního dějepisectví, také o krizi humanitních věd. Diskuse se soustřeďuje na otázky předmětu, metod, interpretačních kompetencí (ovšemže existuje i „neproblematický“ názor, že „metoda“ spočívá v tom, dějiny prostě napsat nebo poskládat), je projevem situace otevřených možností a mnohosti inspirací a přístupů, zároveň je přirozeně rozbíhavá, mnohdy v hledání osobitosti a (dalších) intelektuálních souvislostí. Svébytnost literárněhistorického poznávání je jak stvrzována (bohužel ve výkonech spíše výjimečných), tak i rozpouštěna se ztrácejícími se konturami srozumění, co je vlastně literatura, s kulturologickou bezbřehostí nebo zjišťováním, co je ještě „zajímavé“ či výhodně bodovatelné. S potřebou a šíří nynější diskuse roste nezbytnost připomínat (si) základy, na nichž tento obor stojí, jeho historii. V mnohém živé a poučné je např. stručné pojednání Metoda literárního dějepisu, které před stoletím poprvé publikoval francouzský literární historik a kritik Gustave Lanson. Jde o jeden ze zakladatelských textů pro sebevědomou literární historii, odmítající dojmologie i dogmatismy, usilující o materiálovou přesnost a přísnost (zároveň se smyslem estetickým), o metodologickou autonomii. „Navádějíce tvůrčí obraznost, aby hleděla objevovat otázky a metody a nikoli jen řešení, rozšiřujeme její akční oblast a otvíráme jí neomezené možnosti působení“ (s. 31).

Čteme zde (Praha, Jednota českých filologů 1931, s. 23–28, překlad Josefa Kopala je krácen) i o „hlavních omylech“ literárních historiků:
1. Pracujeme na základě neúplné nebo nesprávné znalosti skutečností. Nedbali jsme dost, abychom vyčerpali všechen počet textů, jež máme prozkoumat; je nám příliš neznáma práce našich předchůdců a výsledky, k nimž dospěli. Bibliografie je tu lékem. (Slovo bibliografie je z těch, jež někteří krasoduchové vyslovují jen s hrůzou. Jestliže se jim podaří obejít se bez bibliografie, tedy jen proto, že prostě jen zdobí vtipem neb krasořečnictvím své středoškolské vědění nebo že vykrádají učeneckou knihu, již jim náhoda vložila do rukou. V bibliografii jsou dobrá i špatná místa: jako ve výtvorech literátů nejméně podezřelých z učenectví jsou spisy inteligentní a jiné, které inteligentní nejsou.)
Hřešíme také leností ducha. Jakožto zjištěné výsledky zaznamenáváme příliš lehce závěry svých předchůdců, nestřetají-li se s našimi stanovisky a s našimi sympatiemi. Podrobujeme je často jen zkoušce logické a nikoli zkoumání kritickému.
2. Stanovíme nesprávné vztahy: brzo z nevědomosti, a tento omyl je v podstatě týž jako předešlý; brzo z netrpělivosti, a pak lékem jest ukáznit se, uložit si dlouhou práci, v níž myšlenka pomalu uzrává; brzo z nerozvážné důvěry v rozumové uvažování. Proto také po každém úkonu formálně logickém třeba se vrátit k faktům a čerpat z nich opětovně dostatečné předpoklady k následující operaci. Nikdy bez svrchované nedůvěry nevyvozujme důsledek z důsledku!
A proto vykládejme texty přímo! Nikdy jich nenahrazujme rovnomocninami, jak často mimoděk činíme! Překládáme si dokumenty, o nichž jednáme, do svého jazyku; a náš překlad, který ochuzuje a pozměňuje originály, vypudí je z naší mysli docela.
3. Rozšiřujeme neoprávněně dosah faktů, jež jsme pozorovali. Konstatujeme nějakou analogii, a činíme z ní závislost. Zjistíme nějakou závislost, a hned ji prohlašujeme za přímou nebo bezprostřední. Pozorujeme vztah určitý, omezený, částečný; připínáme k němu závěr mnohem širší nebo všeobecný.
Rozšiřujeme skoro vždy smysl fakt a textů: zužujme jej naopak úzkostlivě! Nepokoušejme se zveličovat přílišně jejich dosah na újmu správnosti!
Fakty se navzájem omezují: vyhledávejme vždycky ty, jež ubírají smyslu faktům, jež nás upoutaly, a neopomiňme brát v úvahu ‚fakty negativní’!
4. Dopouštíme se omylu při používání zvláštních metod a žádáme od jedné závěry, jež může dát toliko druhá. Jistíme skutečnosti, spoléhajíce na apriorní dedukci nebo subjektivní dojem: to jsou případy křiklavé.
Dopouštíme se běžného omylu ve výběru faktů reprezentativních. Nemluvíce o zálibách nebo o stranických předpojatostech, jež nás zavádějí na scestí, podléháme obvyklému klamu, že jako nejvíce reprezentativní pojímáme krajní případy. Ale ty právě proto, že jsou krajní, jsou také výjimečné.
5. Konečně, protože se neradi namáháme zbůhdarma, přeceňujeme získanou jistotu. Velmi málo dokladů a velmi málo metod dává opravdovou jistotu v dějinách literárních. A jistota je všeobecně v obráceném poměru k všeobecnosti poznání. To si nesmíme tajit. Ale pravděpodobnosti, přibližnosti si nezaslouží pohrdání; a je nám dostatečnou odměnou, když se nám podařilo pokročit několik stupňů k dokonale jasnému poznání. Třeba, abychom uměli ocenit získané poznatky, abychom se tak vyhnuli skličujícímu skepticismu, a zároveň stlačit jejich cenu, abychom se tak vyvarovali blažené malátnosti. Jako jinde jest i tu relativism zásadou bezpečné techniky a zároveň mravní hygieny.
Hřešíme obvykle tím, že povznášíme o několik stupňů a někdy i k absolutnu všecky nedokonalé jistoty, jichž se v svém badání dopracujeme. Možnosti se stávají pravděpodobnostmi, pravděpodobnosti samozřejmostmi, hypotézy dokázanými pravdami. Dedukce nebo indukce splývají s fakty, z nichž je vyvozujeme, a osvojují si od nich průkaznost přímých konstatování.“

Lanson žádá pracovitost a vynalézavost, ne předvádění se; projevuje (slovy F. X. Šaldy,Šaldův zápisník 4, 1931/32, s. 97–98) nechuť „ke každému diletantismu a pozérství“. To úhelně nadčasové z Lansonovy důmyslné přednášky jako by dostal do vínku Jiří Opelík. Narodil se rok před vydáním citovaného českého knižního překladu a jeho letošní jubileum mohlo být příležitostí především k oslavě toho, že základní jistoty se neztrácejí. Je u nás vzorem literárněhistorické profesionality (řemesla „nemilovaného“ a „milovaného“), každodenní práce, důslednosti a spolehlivosti. Je představitelem odbornosti lexikografické, redakční a ediční (ve službě autorům a jejich dílům, nejnověji výborem poezie Oldřicha Mikuláška a svazky Spisů Josefa Čapka), umění přečíst a vyložit fakta, vážit slova a hodnoty. Jeho texty (např. z poslední doby holanovská a čapkovská monografie) jsou hlavně příklady jedinečného literárněhistorického a kritického myšlení, charakterizovaného bezpečnou a vnímavou oporou v pramenech a přesvědčivou argumentací, formulujícího přesně a s vtipem, cílícího k podstatným momentům a významům… Nabízí se na závěr opět sentence Lansonova (s. 17): „Postoj ducha vzhledem ke skutečnosti, hle, co si můžeme vypůjčit od vědců; přenesme do svého oboru nezaujatou zvídavost, přísnou poctivost, pracnou trpělivost, oddanost skutečnosti, neochotu věřit, věřit sobě samým právě tak jako věřit druhým, ustavičnou potřebu kritiky, kontroly a ověření! Nevím, zdali pak budeme dělat vědu, ale jsem si jist, že budeme dělat nejlepší literární historii.“


zpět