Píší Alena Jakubcová a Eva Jelínková
(Echos, 24. 11. 2014)Kniha Jitky Ludvové Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945, monograficky zpracovávající téma pražského německého divadelnictví, vyšla takřka přesně před dvěma roky (Academia, 798 s. a další materiály na přiloženém CD). Stala se vyvrcholením dlouholeté práce Jitky Ludvové na poli historického výzkumu divadla – a autorce se za ni nedávno dostalo prvního projevu veřejného uznání: 22. října 2014 převzala v Saské Kamenici (Chemnitz) Čestnou cenu česko-německého porozumění, kterou udělují německé a české instituce v čele se Spolkem Adalberta Stiftera.
Vydaná monografie je založena zásadně na intenzivním základním pramenném výzkumu, který autorka podnikala po mnoho let. První souhrnnou publikací zaměřenou na toto téma, na níž se Jitka Ludvová podílela autorsky i editorsky, byl v roce 2001 sborník Deutschsprachiges Theater in Prag. Begegnungen der Sprachen und Kulturen [Německojazyčné divadlo v Praze. Setkávání jazyků a kultur] (zahrnuje mj. velmi užitečný přehled historických míst a divadel, kde se hrálo německy). Dalším krokem na cestě k souhrnné monografii byl komentovaný výbor z divadelních kritik Ferdinanda Břetislava Mikovce (s Helenou Pinkerovou), poskytující hlubší vhled do situace „Pražské Thálie kolem roku 1850“ (tak zní podtitul edice, vydané 2010). Jak ukazuje současná účast Jitky Ludvové na náročně pojatém lexikografickém projektu Německá činohra v českých zemích v 19. století (je jeho vedoucí redaktorkou), vydanou monografií se pro ni výzkum tématu nijak neuzavírá. Biografická hesla, průběžně doplňovaná a zpřístupňovaná i online (na stránce České divadelní encyklopedie), jsou výsledkem rozsáhlých heuristických průzkumů a úroveň jejich zpracování snese bez sebemenších pochyb srovnání s Lexikonem české literatury.
Kniha Až k hořkému konci vykresluje dějiny pražského divadla od poloviny 19. století, kdy se ve Stavovském divadle s konečnou platností rozdělily jeho dvě jazykové větve, německá a česká. Sleduje osudy německého divadla v kontextu česko-německých vztahů, v sousedství českého kulturního života a ve srovnání s českými protějšky. Předmětem výkladu je činohra i opera, jejich ekonomické a správní zázemí, repertoár a významné osobnosti obou hlavních pražských německých scén. Zpracování této kapitoly divadelních dějin bylo už několik desítek let citelně postrádáno. Bádání sice přineslo dílčí poznatky, ale nedošlo k jejich soustředění a interpretaci na širším historickém pozadí a v souvislé výkladové linii. Autorčino souhrnné pojednání zaplnilo ukázkově jedno „bílé místo“ kulturní historie.
Jitka Ludvová zkoumá divadlo v záběru zahrnujícím společenské, politické, národnostní, ekonomické, sociologické, kulturněhistorické i individuálně osobní podmínky existence, fungování a dosahu německého divadla, čímž její argumenty a závěry dosahují velké přesvědčivosti, jsou nové a průlomové. Autorčin přístup zároveň imponuje snahou o maximální objektivnost pohledu a střízlivost v hodnocení. Divadlo se tak zcela přirozeně objevuje v průsečíku všech významných historických událostí dějin daného období jako jejich zrcadlo a spolutvůrce. Toto vystižení funkce divadla jako citlivého indikátoru nejrůznějších tendencí a konfliktů nejen v českých zemích, ale v celoevropském kontextu je vedle všech konkrétních a podrobných zjištění k dějinám divadelního provozu nejcennějším přínosem.
Výklad Jitky Ludvové na mnoha rovinách ozřejmuje, v jak těsných vztazích, zprvu závislostech, se vyvíjelo divadlo české a německé: „pohyb“ v jedné ze spojitých nádob se dříve či později odrazil na straně druhé. Rozdělení pražského divadelnictví, tj. společného souboru Stavovského divadla podle jazyků v roce 1862 bylo pro německé divadlo „počátkem katastrofy“: „Krize samostatného německého souboru dostoupila vrcholu právě v době, kdy české divadlo získávalo půdu pod nohama“ – v sedmdesátých letech 19. století, zvláště kvůli ztrátě českého publika, které nadobro přestalo navštěvovat německá představení (s. 30n.). Ovšem ani v letech opětovné stabilizace, ve „zlatých časech“ ředitelství Angelo Neumanna (1885–1910), kdy vedle Královského německého zemského divadla (tj. Stavovského) začalo hrát i Nové německé divadlo (od 1888, dnešní Státní opera), neztrácelo německé divadlo dění na české straně ze zřetele. Například otázka zařazení domácí německé tvorby do repertoáru se v pražském německém divadle stala stěžejní právě a teprve se vzrůstající českou konkurencí Národního divadla (srov. s. 116n.). Se záborem Stavovského divadla v roce 1920 se muselo vypořádat nejen německé divadlo, jehož tehdejší ředitel Leopold Kramer (1918–1927) byl nucen hledat rychlou náhradu, ale i divadlo české, kterému přibyla nová velká scéna, ale rovněž personální, ekonomické i programové potíže. Přes přetrvávající napětí mezi oběma tábory začaly na německou scénu ve dvacátých letech postupně pronikat české hry (zvl. K. Čapek a Fr. Langer).
V době, která uběhla od jejího vydání, byla objemná a objevná publikace Jitky Ludvové hojně recenzována jak literárními (Peter Demetz, Dalibor Tureček, Brigitte Schultze, Steffen Höhne), tak hudebními historiky (John Tyrrell, Tereza Berdychová). Právem bylo poukázáno na autorčinu přesnost, znalost a poctivost v pojednání této elementární kapitoly českých kulturních dějin. Rozsah publikace neumožňuje na ploše byť podrobné recenze vyzdvihnout zdaleka všechny objevy a přínosy knihy. Jen okrajově tak bylo registrováno, že Až k hořkému konci přináší vůbec první moderní shrnutí problematiky dramatu německých autorů z českých zemí. Zatímco poezie a próza tzv. pražských německých spisovatelů přitahuje zvláště v posledním čtvrtstoletí obnovenou pozornost domácích i zahraničních badatelů, zůstává žánr dramatu stále stranou (možná poslední „syntézu“ českoněmecké dramatické tvorby podává několikařádkovým odstavcem Otto Pick v hesle „Německá literatura v ČSR“ v Ottově slovníku naučném nové doby z roku 1931; o rok dříve vyšla přehledová stať Josefa Mühlbergera ve sborníku Prager Theaterbuch). Dost možná je to způsobeno tím, že se zkoumání německy psané literatury z českých zemí stále příliš silně odvolává a nekriticky spoléhá na memoáry Maxe Broda, v nichž divadlo (přestože Brod o nových inscenacích publikoval řadu divadelních referátů a kritik v tisku) přichází jednoduše zkrátka.
Teprve v monografii Jitky Ludvové získáváme podrobný přehled dramat německých autorů z českých zemí, která byla či měla být inscenována v pražských německých divadlech. Vedle spisovatelů, jejichž tvorba zahrnuje též dramatická díla a kteří jsou obecně známi jako lyrikové či prozaikové (Adler, Salus, Winder, Werfel, Brod, Leppin, výlučným dramatikem byl snad jedině Kornfeld), zachycuje autorka osobnosti známé méně nebo vůbec: jsou tu představeny hry Louise Weinerta, Petera Riedla, Roberta Michela, Emila Faktora, Hanse Müllera-Einigena, Christiana von Ehrenfelse, Karla Kreibicha, Hanse Klause, Dietzenschmidta a dalších. O takovém Peteru Riedlovi (1852 – asi 1925), autoru deseti her a dvou libret, se dosud bylo možné dočíst jen v heslech zasutých v těch nejpodrobnějších literárních lexikonech.
Biografické údaje a informace o nastudovaných hrách dramatiků podává Jitka Ludvová na dalších bezmála třech stech stranách textu, který je ke knize přiložen na CD disku. Vedle cenného biografického slovníku je tu soupis členů souboru po celou dobu jeho trvání, vedle přehledu činoherního repertoáru též repertoár operní a operetní, programy Slavnostních májových her a repertoár zahraničních hostujících souborů i přehled nastudování děl českých autorů. Těžit je nadto možné ze závěrečného soupisu pramenů a sekundární literatury, členěné do tří časových úseků. Jako celek Až k hořkému konci rozhodně přesahuje vlastní teatrologický obor a poskytuje cenné poznatky a podstatné doplňky dalším vědám, vedle literární a hudební historie zejména obecné historii a konkrétně jejímu tématu vztahu Čechů a Němců v českých zemích od druhé poloviny 19. století až k druhé světové válce.
