Píše Štěpán Zbytovský
(10. 11. 2014)Komu patří Kafka?, ptá se sugestivně Hans-Gerd Koch v posledním příspěvku sborníku Franz Kafka. Wirkung und Wirkungsverhinderung [Možnosti a znemožňování recepce], který soustřeďuje příspěvky ze stejnojmenné pražské konference z listopadu 2011, a který v edici Intelektuální Praha v 19. a 20. století nakladatelství Böhlau vydali Steffen Höhne a Ludger Udolph (2014, 436 stran). Otázka editora kritického vydání Kafkových spisů naznačuje, že dějiny recepce jsou stejně tak procesem oživující aktualizace jako dějinami osvojování, přisvojování, potyček o práva vlastnická (vzhledem k rukopisům), exkluzivitu výkladovou nebo uplatnění nároku na symbolickou identifikaci v rámci kánonu regionální, národní či nadnárodní kultury. Co intuice dává tušit, podkládají příspěvky sborníku mnohdy novými pozorováními a doklady: že u Kafky tato otázka je zvlášť palčivá a má na působení jeho textů ne snad hned větší vliv než u jiných moderních autorů, každopádně ale vliv podstatný.
Zatímco Kochův příspěvek nastiňuje v samostatném „Výhledu“ i díky dosud nepublikovaným dopisům Maxe Broda dějiny rozporuplných vlastnických vztahů kolem Kafkových rukopisů, dalších čtrnáct příspěvků je v širokém tematickém i metodologickém rozpětí řazeno do dvou sérií věnovaných rané recepci Kafky a působení Kafkova díla v zemích komunistického bloku, resp. ve spojitosti se studenou válkou. Třetí oddíl sdružuje pod návěštím „Kulturní podmínky recepce a působení“ spíše volněji pět příspěvků zbývajících.
První dvě studie zaostřují na ranou československou recepci Kafky. Popularitu Kafky na protikladných stranách, komunistické ‚neumannovské‘ i katolické ‚florianovské‘, spíná podle Anne Hultsch jeho výchozí vnímání coby expresionistického autora – otázka jen je, co toto veskrze přesvědčivě doložené „expresionistické předznamenání“ recepce ve dvacátých letech vlastně pro jeho nositele znamenalo; text připomínající či nově propojující další aspekty recepce do roku 1957 je doplněn cenným soupisem knižních i časopiseckých překladů, statí, recenzí i textů toliko zmiňujících Kafku v tomto období. Dobové předpolí a obrysy Goldstückerova pokusu o legitimizaci Kafky pro oficiální kulturní diskurs a současně o jeho „uzemnění“ v pražském a českém prostředí mapuje a mýtus o Kafkově češtině relativizuje Marek Nekula. Jestliže jeho příspěvek opakovaně připomíná absenci či vědomé vytěsnění Kafkovy spjatosti se situací pražských Židů, zaměřuje se Manfred Voigts na vnímání Kafky jako židovského autora. Nejde mu přitom zjevně o vylíčení veškerých dějin tohoto vlákna recepce, není však vůbec zřejmé, v čem spočívá jeho úvodem ohlášená „zásadní problematika“ (s. 93) a v čem je jeho příspěvek nový; Voigts se nakonec dobere postřehu, že Kafka měl „cit pro středověkou talmudickou tradici“ (s. 98) – s poukazem, že i Talmud umožňuje prakticky nekonečný proces interpretace. Jak flexibilní je pro editory sborníku pojem „rané recepce“, ukazuje příspěvek Volkera Rühleho, který při četbě Kafky s Derridou a Deleuzem/Guattarim pozoruje časový rozměr odsouvání autentické zkušenosti a (sebe)poznání – aby ve světle těchto výkladů nakonec nalezl s Walterem Benjaminem mesiášký prvek prolomení takové frustrující ‚hry‘. Klaus Schenk pak ve své historicky zakotvenější studii o „přepisech Kafky“ zmiňuje nejprve hříčku Karla Branda Zpětná proměna Gregora Samsy z roku 1916, aby se přes méně hmatatelné „podobnosti“ např. v textech Oskara Bauma rychle dostal k důležitému tématu literárně produktivní recepce po roce 1945 – zejména u raného Martina Walsera, Petera Weisse, Thomase Bernharda či Libuše Moníkové; zastřeno zůstává, v čem spočívá závěrem postulovaná „hybridizace“ Kafky u Yoko Tawady.
Že a jak patřil Kafka k řadě autorů, kteří byli chápáni jako subverzivní vůči sovětskému režimu, shrnuje Ludger Udolph, vycházeje z dřívějších prací Herlinga-Grudzińského, Järva, Karsta, Konstantinova, Kopeleva či Zatonského (nezohledňuje ale studii Rohrwasserovu o ‚sibiřském Kafkovi‘ z roku 2010). Přehledový charakter má i příspěvek Christiana Prunitsche o recepci v Polsku od doby meziválečné do 80. let 20. století, který doplňuje medailon účastníka liblické konference Romana Karsta od Karola Sauerlanda; kontinuální působení Kafkova díla v Polsku kontrastuje s proměnlivostí postojů československé kulturní politiky ke Kafkovi. Opíraje se o výklady studií dosavadních, popisuje příspěvek Ekkeharda W. Haringa proměny perspektiv kafkovské recepce v NDR v různých formách „produktivních nedorozumění“ od ostrakizace Kafky-reakcionáře po vstřícnost vůči Kafkovi-humanistovi. Ze srovnání napříč jednotlivými příspěvky sborníku místy vycházejí pozoruhodné postřehy – Michael Rohrwasser ukazuje, že politizace Kafky (a hovoru o něm) se snad ještě absurdněji než u československých či východoněmeckých oficiálních autorit projevila u rakouských komunistů, kteří ‚svého‘ zástupce na liblické konferenci, Ernsta Fischera, v roce 1968 ze strany vyloučili.
Dva příspěvky se pokoušejí vykročit z komentujícího popisu dějin recepce směrem k nové konceptualizaci vztahu Kafky k jeho životnímu teritoriu. Příspěvek Manfreda Weinberga, který podobně jako v dílčím aspektu Nekulův kriticky ohledává výkladové, namnoze ideologicky či pragmaticky dané premisy liblických konferencí o Kafkovi a o pražské německé literatuře, implicitně potvrzuje význam, který je dodnes v prostředí české i středoevropské germanistiky této etapě přikládán – byť se tak děje v rámci pokusů reflektovaně a definitivně se od těchto jejich premis osvobodit. Weinberg volá po novém ukotvení Kafky v regionálním a pražském kontextu – nikoli na principu zrcadlení historických reálií v literárním textu, nýbrž v rámci „překladového paradigmatu“ (s. 231), jež bude nutno popsat v dalších studiích. Za pomoci teorie prostoru (v lefèbvrovském schématu) se pokouší uchopit vztah Kafka–Praha Steffen Höhne – a to zejména otázkou po vnímání a utváření životního prostoru jako rakouského teritoria – s varováním před příliš úzkou teritorializací resp. bohemizací Kafky.
Není zcela zřejmý důvod zařazení textu Alice Staškové a Jörna Petera Hiekela o současných zhudebněních Kafkových textů (např. u Györgyho Kurtága, Rolfa Riehma či Martina Smolky) do souvislosti „Kafka v socialismu“, studie sama nicméně nabízí stručnou a přesvědčivou analýzu libret a hudebních prostředků v napětích mezi ironickou hrou a oněmující závažností, mezi bezprostředním sepětím s textem a volnou inspirací. Některé studie bohužel, zdá se, považují za produktivnější práci s nejasnou kategorií „kafkovského“ životního pocitu či stylu. „Kafkovsky paradoxní“ (s. 303) je pro Paula Peterse Wellesovo zfilmování Procesu, kafkovské jsou fikční světy, konstelace a psychologie figur v textech japonských literátů Nakajimy Atsushi (studie Takahira Arimury), Yumiko Kurahashiové či Kobo Abeho (studie Yoshihika Hirano). Posledně jmenované texty jsou výtěžné jen díky odkazům na překladovou a odbornou recepci Kafky v Japonsku. Kontrastuje s nimi pečlivé a přesvědčivé pojednání Marie-Odile Thirouin o okolnostech vzniku obrazu Kafky jako patrona minoritních literatur ve Francii 70. let, jak jej ve svém „diletantském“ (s. 351) přístupu zhodnotili Deleuze a Guattari, či koncízní analýza Philippa Wellnitze, zaměřená na překlady Kafkových děl do francouzštiny z pera Alexandra Vialatteho. Richard T. Gray pak se zaměřuje vliv německo-židovských emigrantů Waltera Sokela či Heinze Politzera na vnímání Kafky v USA a jejich snahy vymaňovat Kafku z role reprezentanta modernou znejistěného a posléze pronásledovaného západoevropského židovství; jak ukazuje vývoj od 90. let, byla tato snaha prozatím spíše oslyšena.
Reflexe dějin působení a ne-působení nepochybně může přispět mj. k identifikaci a rozrušení mýtů a omylů spjatých s daným literárním fenoménem, ne snad ve smyslu návratu k původnímu, nýbrž ve smyslu odstranění recepčních šablon a formulí, pod nimiž se dílo může dokonale ztratit. Může iniciovat nové směřování, novou recepční produktivitu. Nebo může opakovat známá fakta a (meta)výkladová klišé. To první tento sborník činí v mnoha ohledech, to druhé v několika příspěvcích zajímavě naznačuje, to třetí – bohužel – činí některé příspěvky v míře překvapivé.
