Píše Michal Topor

(Echos, 27. 10. 2014)

Dílo Fritze Mauthnera i Auguste Hauschnerové, Pražanů, kteří z Prahy ovšem ve druhé polovině sedmdesátých let 19. století odešli (oba do Berlína), je v českojazyčném prostředí stiženo kletbou: první podezíravostí, ba špatnou pověstí, druhé zejména naprostou absencí překladu (což však nakonec ani v případě Mauthnerově není o moc lepší). Aktuálně lze i zde zaznamenat rozvoj solidního badatelského zájmu, navazujícího především na již letitou zahraniční reflexi Mauthnerovy kritiky jazyka a jejího místa v intelektuálních dějinách (z poslední doby např. Karsten Rinas: Analyse oder Akrobatik? Zur Beurteilung von Fritz Mauthners Sprachkritik, Brücken 19, 2011, č. 1/2, s. 201–219; Jacques Le Rider: Fritz Mauthner, scepticisme linguistique et modernité: Une biographie intellectuelle, Paris, Bartillat 2012). Mauthnerově reflexi jazyka se už ve své disertaci věnovala také česká germanistka Veronika Jičínská, která nyní publikovala práci o českých tématech u Mauthnera a Hauschnerové Böhmische Themen bei Fritz Mauthner und Auguste Hauschner. Knihu uvedenou přehledem podstatné mauthnerovské literatury (s. 9–12) vydala letos jako třetí svazek monografické série řady Studia Germanica Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

 

S oporou v teoretických konceptech Homiho K. Bhabhy a Benedicta Andersona načrtla autorka v úvodních kapitolách dobový kontext, tj. politické inklinace a napětí, formující atmosféru v habsburské monarchii v posledních desetiletích její existence (počínaje závěrem čtyřicátých let 19. století), svár liberalismu a nacionalismů; v této souvislosti se vzápětí zabývá – v principiální zkratce – problematikou židovské asimilace v tomto prostředí. Také vstupní části kapitol, věnovaných – odděleně – nejprve Mauthnerovi, poté Hauschnerové, konstruují nejprve biografické pozadí.

 

V případě Mauthnerově (1849–1923) se chronologicky vedená „biografická črta“ hojně odvíjí od indicií-záběrů roztroušených v jeho Vzpomínkách (vydaných poprvé roku 1918). Textově-analytická interpretace se ve vstupní sekvenci soustředí právě k tomuto prameni. Autorka upozorňuje na kontext a patrnou intenci vzniku a podoby vzpomínkového textu, mj. na snahu vysvětlit jeho prostřednictvím určitou, a sice jazykově-kritickou osobní myšlenkovou dráhu a paralelně s tím i zaujetí postojů konfesijních či národnostních. Mauthnerovo pojetí identity bezpříslušně rozptýlené mezi židovstvím, němectvím a zjevy českojazyčného světa (Mauthner se na pražském novoměstském piaristickém gymnáziu povinně učil česky!) zde poměřuje s konstrukcí „distancované lásky“, již – také retrospektivně – razil Max Brod (s. 61–62). Sledování „českých témat“, tj. konfigurací napětí a zápletek, situovaných v „českém“ vícejazyčném a vícenárodnostním prostředí, je následně zúženo na pozornou četbu Mauthnerových románů Der letzte Deutsche von Blatna (1887) a Die böhmische Handschrift (1897). Autorka tu předestírá základní organizaci světů jimi představených, s obzvláštním zřetelem ke konkrétním znakům uplatněných vyprávěcích strategií, postupů polarizace a stereotypizace a k jejich souvislostem de facto politickým – k manifestaci odporu vůči projevům českému šovinismu: v konfrontaci s pociťovanou postupující mocenskou, demografickou aj. marginalizací německy hovořícího obyvatelstva českých zemí (uvážlivý Němec stojí proti českým svárlivcům) či bojovnou nacionalistickou symbolikou, opírající se o podvržené rukopisy.

 

Kapitola slibující ozřejmit pojetí „českých témat“ v díle A. Hauschnerové (1850–1924) postupuje od biografického obrysu k výkladu koncentrovanému na trojici románů (Die Familie Lowositz /1908/, Rudolf und Camilla /1910/ a Der Tod des Löwen /1916/) jako trojí reflexi židovství v dějinách. První z nich autorka přečetla jako příklad nesnadné, rozeklané, současně však pozoruhodně otevřené existence židovského intelektuála (syna měšťanské rodiny) v jazykově-národnostně-konfesionálně-politicky-umělecky atd. hybridním velkoměstě, totiž v Praze v letech 1873–1881, román o Rudolfovi a Kamile (dějově navazující) potom zejména jako příběh nepodařených uměleckých a vůbec emancipačních aspirací hlavní ženské hrdinky. Nakonec i román o „smrti lva“, jemuž dominuje novoromanticky magické, bohatě metaforické pojetí pozdně rudolfínské Prahy, poté V. Jičínská na pozadí tradice (ovšem zejména německojazyčného) vypravování o Praze a golemovi a současně v polemice s ryze exotizujícím čtením této pověsti vyložila jako dočista časovou reflexi zásadní ambivalence židovského postavení v moderním, nezřídka antisemitsky orientovaném prostředí – ve světě, který se kymácí na hraně katastrofy a kde Žid je nahlížen jako tajemný zasvěcenec vědění, alternativního vůči technicistnímu poznávání, i jako nebezpečné monstrum, před nímž je třeba mít se na pozoru.

 

Veronika Jičínská se předloženým textem zjevně nestaví do role soudce: vysvětluje a analyzuje.Již vstřícná litografická tvář shlížející z obálky knihy nijak nepřipomíná Eisnerův démonizující, zjitřený profil Mauthnera jako prototypu židovských asimilantů-intelektuálů „pangermánské ráže“ a „slovanofobů“, odporných a nevděčných monster – „nespravedlivých, nepolepšitelných, opic pangermánství“ (v eseji Mezi národy, Lumír, červen 1933, s. 450), a v tomto směru autorčina práce jistě svou věcností může prospět další debatě také o skutečném poměru obou pojednaných autorů k českojazyčnému prostředí, k českojazyčným kulturním výkonům, podnikům a snahám.


zpět | stáhnout PDF