Píše Michal Topor
(22. 10. 2014)V rámci řady Limes řízené anglistou Martinem Procházkou prostředkuje nakladatelství Karolinum od r. 2006 pozoruhodné cizojazyčné texty, mísící perspektivy různých oborů duchovních věd, vždy však s podstatným zřetelem k problémům a fenoménům literárním, literárně-teoretickým. Pro další svazek přeložil Martin Pokorný knihu Jeana Starobinského Tři figury posedlosti (Trois fureurs, Paris, Gallimard 1974; časopisecky jednotlivé eseje vyšly v letech 1968–1972), Josef Vojvodík překlad doprovodil doslovem – výkladem autorovy „performativní hermeneutiky“ (v komentáři k Starobinského práci se nesoustředil jen k trojici předložených statí o posedlosti; představil také jiné, dřívější i pozdější autorovy texty, rozvíjeje jejich teze řadou svých postřehů a odkazů). Nejde o první knižní český překlad; Starobinski byl k nám knižně uveden prací Symboly rozumu (přel. Nora Obrtelová, Brno, Barrister & Principal 2003), nedávno pak byl připomenut „třemi přednáškami o Baudelairovi“ Melancholie v zrcadle (přel. Josef Hrdlička, Praha, Malvern 2013).
V centru obezřetné analýzy odvíjené ve Třech figurách posedlosti se postupně ocitají partie dvou děl písemných, Sofoklovy tragéde Aiás a Markova evangelia, a olejomalba J. H. Füssliho Noční můra z let 1790–1791. V jednotlivých scénách Starobinski stopuje způsoby zpodobení toho, co se perspektivě rozumu a tedy i analýze obvykle fatálně vymyká. Zkoumá figury oddělenosti, nepřístupnosti: Aiáse, jemuž Athéna trestem za to, že nestál o její pomoc, zatemní smysly, a on namísto svých nepřátel masakruje stádo skotu – a poté se zabíjí na břehu moře; Gerasana, ovládaného démony (Legií) a posléze osvobozeného Ježíšem; ženu, jejíž tělo a lože jsou obleženy přízraky jejího strachu.
Nepominutelnou, stále znovu exponovanou linkou autorova výkladu je meta-kritické odbočování, reflektující „současnou“, „moderní“ (psáno na přelomu let šedesátých a sedmdesátých) praxi četby, resp. interpretování. Tak hned v úvodu je sebevražda položena jako příznačný úkaz-problém, kolem něhož lze rozprostřít nejrůznější modely či směry výkladu („hledá se příčina a klíč – a nalezneme jich příliš mnoho. Otevírá se pole interpretačních rekonstrukcí“, s. 12). Těmto snahám dominuje podle Starobinského úsilí psychoanalytické, asimilující a prefabrikující mytické postavy a zápletky. „Narativní licence naroubovaná na předepsané vyústění umožňuje manipulovat s hypotézami a se zřetězením událostí s maximem věrohodnosti. Vypravěč nenaráží na odpor – a právě to je znamením, že partner v rozhovoru zmizel. […] Takto se rozvíjí explikační mýtus, pravdě se podobající báj, díky níž se nesmysl sebevraždy projasní smyslem vyprávění a okamžik smrti se prosvětlí zřetězením událostí pod vedením vnitřní dramaturgie […] Figura, jíž antický mýtus dává povstat pod otevřeným nebem [míněn zde Oidipus] a bez sebemenší snahy o psychologické objasnění, je zverbována do arzenálu schémat a univerzálií psychologie“ (s. 13).
Je však nutné se k připraveným pojmům a figuracím uchylovat (zajišťovat se jimi), když prostě stačí bedlivě číst, protože text rozhodující síly a vztahy evokuje zřetelně, „s plnou jasností“ (s. 36)? Jinde Starobinski píše o „poslušné četbě“. Je třeba být „ve střehu“, počínat si „uvážlivě, ale zároveň vynaložit veškerý svůj důvtip“, programověji řečeno: „pokusíme se dešifrovat vnitřní časovost, pramenící ze samotné výpovědi“ (zde úryvku evangelia), „text budeme studovat ‚synchronicky‘ (opodál lze číst: „imanentní analýza“), jakoby ve vzájemné simultaneitě jeho částí, přitom ale s citlivou pozorností k jeho sekvenčnímu uspořádání“ a – dodejme – narativním trikům, podmiňujícím určité vyznění. Sebevymezující pasáž uzavírají slova, v nichž se pokora mísí s myšlenkovým nasazením: „textu položím několik otázek, jež může zodpovědět jedině on“ (s. 53–54).
