Píše Eva Jelínková
(Echos, 15. 9. 2014)Praha Kurtu Krolopovi
„Pokud vůbec někde, cítil jsem se doma tady,“ napsal o životě v Praze Ernst Weiß. Spisovatelovo vyjádření k otázce, proč opustil Prahu (in Prager Tagblatt 47, 1922, Nr. 127, 2. 6., s. 6), je jedním ze stovek objevů, jež při svých výzkumech německy psané literatury z Čech učinil a k dalšímu užívání poskytl českoněmecký germanista Kurt Krolop (1930). On sám, rodák ze severočeských Kravař, byl z Československa po válce vyhnán a po studiích anglistiky, germanistiky a slavistiky v Halle zavítal do Prahy poprvé na delší dobu v roce 1957 jako lektor německé literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během pěti let tu nashromáždil materiál a literaturu ke svým dvěma celoživotním odborným zájmům, pražské německé literatuře a Karlu Krausovi. Z univerzity v Halle odešel do Prahy znovu v roce 1967, aby vedl oddělení dějin pražské německé literatury v Československé akademii věd. V pookupačních poměrech pracoviště zaniklo a Krolop byl v roce 1970 podruhé vyhoštěn a zbaven (krátce předtím znovunabytého) československého občanství. Do Prahy se natrvalo přestěhoval v prosinci 1989, nejprve jako hostující profesor, posléze vedoucí katedry germanistiky na filozofické fakultě UK.
Přestože od té doby uplynulo čtvrtstoletí, má širší české publikum možnost seznamovat se s literárněhistorickým dílem Pražana Kurta Krolopa teprve v poslední době. Literárního historika, editora a pedagoga představili v roce 2011 hutným medailonem a krátkým rozhovorem v bohemistickém časopise Slovo a smysl Václav Petrbok a Michal Topor (č. 16, s. 153n.). Loňské Eseje o německé romantice (Červený Kostelec, Pavel Mervart) soustředily Krolopovy doprovodné studie k odeonským edicím ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století (Novalis, Bonaventura, Ludwig Tieck a E. T. A. Hoffmann). Zkraje letošního roku vyšla konečně publikace nabízející vhled do středu Krolopových výzkumů – překlad dvou fundamentálních literárněhistorických pojednání spolu s obsáhlou bibliografií autorských prací pod názvem O pražské německé literatuře (Praha, Nakl. Franze Kafky, 120 s.).
Germanista Jiří Stromšík pro ni vybral a přeložil dvě klasické Krolopovy práce reprezentující obě jeho hlavní, „nejintenzivněji obdělávaná odborná pole“ (překladatel při pražském uvedení knihy 2. dubna 2014): výzkumy pražské německé literatury představuje studie Ke vzniku a historii pražské německé literatury „expresionistického desetiletí“, přednesená původně jako referát na druhé liblické konferenci (1965, poprvé in Weltfreunde, 1967), zatímco ze statí o díle a působení Karla Krause bylo otištěno o třicet let mladší pojednání o Pražských autorech ve světle „Pochodně“, rozumí se ve světle krausovského časopisu Die Fackel (in Prager deutschsprachige Literatur zur Zeit Kafkas, 1989). Útlý svazek s černobílou fotografií paláce Kinských s obchodem Kafkova otce na přebalu budí dojem, že se čtenáři do rukou dostává jednoduchý klíč k porozumění fenoménu německy psané literatury z Prahy. Klíč rozhodně ano, jednoduchý nikoli: Kurt Krolop jak známo nepředepisuje simplifikující poučky, nýbrž předestírá do široka rozloženou síť faktů, jejichž interpretace umožňuje budovat vztahy k dalším, souvisejícím skutečnostem (což je říše vyhrazená pověstnému Krolopovu poznámkovému aparátu); autor se ovšem s popisem důkladně vybraných pramenů nespokojuje, vyhodnocený materiál je mu oporou k formulování závěrů a tezí obecnější platnosti.
Oba tematické komplexy, pražskou německou literaturu a Karla Krause, sleduje Kurt Krolop odjakživa ve vzájemných vztazích – a už právě v liblické studii, kde líčí postupnou emancipaci pražských německých, převážně židovských literátů od tradičního měšťáckého světa a liberálního programu jejich asimilovaných otců v prvních letech 20. století, upozorňuje na „velký význam, který měl právě pro tyto mladé pražské německé autory Karl Kraus se svou ‚negativní formou protestu‘ jako podporovatel tohoto ‚opozičního hnutí mezi mládeží‘, jako analytik a kritik měšťansky liberálních forem myšlení a života“ (s. 29n.). Zařazená krausovská studie přináší řadu dalších dokladů; Die Fackel měla v Praze (po Vídni) snad nejvíce čtenářů a Praha byla důležitým místem Krausovy přednáškové činnosti. Kurt Krolop na tomto místě (s. 82n.) rozvíjí svůj prvořadý objev ze šedesátých let: skicuje myšlenkový odkaz mladého „antiliberálního frondeura“ z Prahy Maxe Steinera (1884–1910), prvního autora, který se „bezvýhradně identifikoval s obsahem a tendencí časopisu Die Fackel“ (s. 26 a 83). Krolop také přesvědčivě dokládá – na úryvcích ze svazku ze Steinerovy pozůstalosti (Die Welt der Aufklärung, ed. Kurt Hiller, 1912) –, že filosofem a svým „mistrovským žákem“ se inspiroval i samotný učitel.
To je však jenom jedna z mnoha linií, kterou Krolop ve svém článku sleduje. Autorovy odborné práce, a platí to i pro další pražské i krausovské studie vydané postupně v německém originále v knihách Sprachsatire als Zeitsatire bei Karl Kraus ([Jazyková satira u Karla Krause jako satira časová], 1987), Reflexionen der Fackel. Neue Studien über Karl Kraus ([Reflexe Pochodně/Die Fackel. Nové studie o Karlu Krausovi], 1994) a Studien zur Prager deutschen Literatur ([Studie k pražské německé literatuře], 2005) – jsou takto šťastně rozbíhavé ze své převážné většiny, jejich klíčové téma je osvětleno pečlivě budovanou rozměrnou konstrukcí literárního a duchovního kosmu dané doby. Takový způsob psaní klade pochopitelně na čtenáře jisté nároky, a je otázka, zda zdánlivě čtivý malý formát a řídká sazba hlavního textu (z níž kvůli naditosti současně tištěného poznámkového aparátu zbývá na stránce nejednou sotva deset řádků) činí charakteru textu zadost a percepci skutečně usnadňuje.
Není to však jen Krolopova pozitivisticko-filologická metoda, co malou knížku na hony vzdaluje snadno konzumovatelnému čtení „v kostce“, jež nevyžaduje koncentraci, neřkuli vlastní myšlení. Krolop si nelibuje v doslovnosti a využívá, podobně jako „jeho“ velký satirik, všech stavebních možností své mateřské němčiny (to zvláště v mladší studii). Dlouhá souvětí s řadou rozvitých atributů, odboček a vsuvek představují pravý překladatelský oříšek. Jiří Stromšík dokázal, že Krolopa lze číst stejně dobře i v češtině. Výsledek jeho překladatelské práce je nadto významným příspěvkem k dosud neustálené terminologii v této oblasti: Čtenářský a řečnický klub německých studentů v Praze, Spolek židovských vysokoškoláků Bar Kochba v Praze, spolek „Všemáti Šlarafie“ a další pojmy jsou hmatatelným vedlejším produktem a ziskem edice, na němž lze dále stavět.
Velkým přínosem knihy je podrobná bibliografie Krolopových knižně a časopisecky publikovaných prací, kterou připravil Jiří Stromšík. Ten také při uvedení knihy ohlásil vydavatelský záměr rozsáhlejšího překladového výboru, který by měl z jím uváděných asi sto patnácti titulů přinést zhruba čtyřicet. Zahrnout by měl obě hlavní pole Krolopovy působnosti, v nichž dlouhá desetiletí platil a stále platí jako „první autorita“; české publikum tak konečně dostane příležitost docenit vedle jeho soustředěně germanistických prací též komparatistické práce „o vzájemných, českou stranou dosud přehlížených vztazích mezi českou a německou kulturou“ a „články či příležitostné – ovšem fundamentální – poznámky o Karlu Čapkovi, Haškovi, Peroutkovi, Poláčkovi, Šaldovi a mnoha jiných“ (J. Stromšík in Stifter Jahrbuch, N. F., 2000, B. 14, s. 113).
To jistě není málo a jistě to není všechno. U Maxe Steinera vyzdvihuje Kurt Krolop například „požadavek, že myšlení jako osvícené se musí také a právě ve jménu pravého osvícenství bezpodmínečně a důsledně podřídit kritickému imperativu intelektuální poctivosti“, a poukazuje na jeho vybroušená a vyhraněná odhalení „aporií přímočarého pokrokářského myšlení, jež se od Horkheimerovy a Adornovy Dialektiky osvícenství staly samozřejmostí kritiky ideologie“ (s. 82). Podobnými komentáři Krolop začasté vykračuje z vymezeného (takto přece jen úzce speciálního, literárněhistorického) rámce a určení svého článku a nastoluje otázky obecnějšího významu. České čtenáře by mělo zajímat, jak lze takovýmto nadosobním nárokům dostát a ručit za ně literárněhistorickým dílem rozprostřeným z větší části v době komunistické zvůle.
