Píše Jan Budňák
(Echos, 1. 9. 2014)V roce 1997 napsal autor dosud jediné rozsáhlejší germanistické studie o Romanu Karlu Scholzovi, olomoucký ordinarius Ludvík Václavek, lapidárně: „Rakouský spisovatel Roman Karl Scholz (1912–1944) se narodil v Šumperku na Moravě. V Čechách a na Moravě je sotva známý a v Rakousku není doceněn jeho celý význam“ (in Beiträge zur deutschsprachigen Literatur in Tschechien, UPOL 2000, s. 375). Až do letoška nebyl důvod Václavkovo zjištění korigovat – teprve v roce sedmdesátého výročí jeho smrti vyšel v Rakousku v reedici svazeček s vybranou Scholzovou poezií (1. vyd. 1994), ale v Česku teď hlavně v komentovaný Výbor z díla (ed. L. Václavek, Olomouc, UPOL 2014, 192 a 220 s.), připravený germanisty v Olomouci.
Výbor z díla Romana K. Scholze vychází dvojjazyčně, v českém a německém svazku. Zařazené texty – Scholzovy pozdní básně a jeho jediný román Goneril – byly sepsány v krajní situaci, v nacistickém vězení a „na prahu smrti“ (text na přebalu). Řádový kněz Roman Scholz (Karl bylo jeho občanské jméno) z kláštera v dolnorakouském Klosterneuburgu byl zatčen v roce 1940 jako organizátor odbojové skupiny „Freiheitsbewegung Österreich“ (Hnutí za svobodné Rakousko) a v roce 1943 odsouzen k trestu smrti, který byl v květnu 1944 vykonán. Jestliže v Rakousku není Scholzův význam, jak říká Václavek, doceněn cele, ví se zde poměrně dobře o Scholzově odbojové činnosti. Scholzovi a jeho odbojové skupině, aktivní v letech 1938–1940 a spatřující svou úlohu hlavně v aktivní imunizaci mladých Rakušanů proti nacistické ideologii a ne v „partyzánském“ boji proti ní, patří prominentní místo ve všech německojazyčných publikacích o domácím odboji. Zažitým českým sítem pohledu na odboj naopak Scholz navzdory svému moravskému původu i kontaktům k moravským odbojářům propadá (jedinými původními, byť stručnými pracemi k Scholzovi v češtině tak zůstávají letité příspěvky V. Medka /1967, 1972/ a L. Viziny /tj. L. Václavka, 1982/ z časopisu Severní Morava).
V českém kontextu tedy sehraje za daného stavu informačního i interpretačního vakua k Scholzovi významnou roli výborná předmluva k Výboru z díla, jejímž autorem je vedoucí olomoucké germanistiky Jörg Krappmann. Klíčový kontext k pochopení Scholzovy rozporuplné osobnosti nachází Krappmann v jeho rané identifikaci s cíli německého Hnutí mládeže (Jugendbewegung), vycházejícího ze staršího hnutí Wandervogel, které mělo v prvních desetiletích 20. století velký ohlas i v někdejších německojazyčných příhraničních územích (viz např. i v ČR známou autobiografickou knihu Gudrun Pausewangové Rozinková louka. Alternativní život ve 20. letech). Jugendbewegung se lišilo od nacionálně-romantizujících tělocvičných (Sokol) i od zálesáckých (Skaut) hnutí svým výhradním zaměřením na vedení mládeže a „přísně hierarchicky organizovanou strukturou, zaměřenou na výchovu a utváření charismatických vůdčích osobností“ (s. 7). Jeho sudetskou a katolickou variantou byl spolek Staffelstein, v němž se Scholz „profiluje jako strhující mládežnický vůdce a svých schopností pak využívá i ve svém pozdějším působení v církvi.“ (s. 9) Tato cesta pak Scholze ve 30. letech přivádí do „ideové“ blízkosti nacionálního socialismu, v Rakousku tehdy ilegálního (po maturitě v roce 1930 odchází Scholz jako novic do augustiniánského kláštera v Klosterneuburgu, kde také studuje teologii). Pěstují-li tedy Pausewangovi na základě ideálů Jugendbewegung (askeze, citlivost k přírodě, silné vnitřní prožívání, sebedisciplinizace) antiindustriální, rodinnou utopii přírodní prostoty, směřuje Scholz z podobného výchozího bodu k nacismu – ale po několika letech i k odboji proti němu.
Krappmann v předmluvě také koriguje některé příliš ukvapené nebo naopak idealizované interpretace Scholzova nejednoduchého vývoje – např. z díla Jürgena Serkeho Böhmische Dörfer (1987, česky 2001), které si libuje v dramaticky formulovaných kontrastech a v šokující, leč sporné „autentičnosti“. Krappmann líčí Scholzovo nacionálně socialistické angažmá daleko realističtěji, což však věci samé neubírá na překvapivosti. Největším bludným kamenem Scholzova života zůstává jeho vlastnoručně vyplněná žádost o členství v NSDAP ze 14. 5. 1938, tedy dva měsíce po anexi Rakouska, která byla navíc místním funkcionářem „za zvláštní zásluhy v hnutí vřele doporučena“, byť nakonec nepřijata. Na podzim 1938 už katolický kněz Scholz zakládá v Klosterneuburgu svou odbojovou skupinu. Krappmann tento obrat vysvětluje jako Scholzovu reakci na nacistické represe proti katolické církvi v Rakousku, což je přesvědčivější než Serkeho představa o Scholzově náhlém prozření po návštěvě sjezdu NSDAP v roce 1936 nebo formulace G. Gergasevicsové z předmluvy k prvnímu vydání románu Goneril: „Avšak již první důsledky Hitlerova uchvácení moci ho poučily a otevřely mu oči“ (s. 49).
Kromě Krappmannovy předmluvy zahrnuje útlý svazek Výboru z díla R. K. Scholze dva průvodní texty k románu Goneril: předmluvu G. Gergasevicsové k jeho prvnímu vydání (1947) a vlastní komentář Romana Scholze (1942). Je třeba říci, že jednotlivé texty nevytvářejí skládanku, jejíž díly do sebe bezezbytku zapadají. Že si zčásti protiřečí, může být inspirativní, to, že se opakují, už méně. Jako zbytná se zde jeví původní předmluva G. Gergasevicsové (její identita – je za předmluvou uvedena jako „G. Gergasevics“, a to i v českém vydání – je poněkud zamlžena), již – kromě její emotivnosti – z velké části předjímá Krappmannův text. Sporná jsou také některá další ediční rozhodnutí. Knize například chybí obsah, a tak zmíněná původní předmluva z r. 1947 i Scholzův vlastní průvodní text k románu, z interpretačního hlediska klíčový, zůstávají „zanořené“, ne dobře viditelné. Dočasnou dezorientaci čtenáře pravděpodobně způsobí i fakt, že mezi předmluvou a otištěným výborem ze Scholzova lyrického díla schází patrnější odsazení. Čtenář pak bude první báseň z této části („Ke čtenáři“) pravděpodobně nejprve chápat jako lyrický dovětek k historickému úvodu.
Vedle těchto spíše okrajových nepohodlností vyvstává nad Výborem z díla podstatná otázka míry a charakteru fikcionality v Goneril. V tomto směru je jistě škoda, že se autor předmluvy Jörg Krappmann, interpret stejně protřelý jako neotřelý (srov. echo Štěpána Zbytovského z 9. 6. 2014), nepouští do důkladnější analýzy samotného textu románu, která by mohla přesněji vytyčit hranice jeho biografické interpretace. Autobiografická interpretace textu se zakládá na typové podobnosti protagonisty Christiana a reálného autora a na faktu, že Scholz, stejně jako Christian, podnikl na sklonku srpna 1939 cestu po Anglii, z níž se těsně po vypuknutí války vrátil do Rakouska. To podstatné, zdá se, je však – a to též pro autora – právě to, co je na tomto příběhu lásky kněze a dívky Goneril vzdáleno „profánní zvědavosti“: totiž neustálé směřování „k principům“. Právě tato principiální rovina ústí v tragické kontrasty (krása versus svoboda), v jejichž síti se Christian ocitá. Autobiografický román je přinejmenším stejnou měrou autostylizační a je budován v dramatickém napětí dvou rozdílných strategií, kterých Scholz užívá při psaní „před popravou“. Scholz smrti v románu Goneril čelí tím, že staví literární svět abstraktní i ztělesněné „krásy“, a současně se pro smrt rozhoduje v autostylizaci „bojovníka za rodící se svobodu“.
Výslovně vyzdvihnout chci kvalitu českého překladu Goneril, který je dílem Lucy Topoľské, a Scholzovy lyriky, pořízeného Radkem Malým. Radek Malý skvěle vystihuje přímočarý patos Scholzových reflexivních básní z vězení („Do prázdna vlekle kape čas / minuta střídá minutu. / Muka mne jako noční plaz / škrtí a dusí. Zhynu tu!“), elegie „krásy“ v české Goneril není narušena jediným skřípnutím. Stejně bezvýhradně se bohužel nelze vyjádřit o překladu předmluvy (Jitka Stiessová), který nepřesvědčuje terminologicky (např. rakouský „Ständestaat“ jednou jako „úřednický stát“, jednou jako „stavovský stát“, jednou jako „Stavovský stát“) ani svou přesností („Terrorherrschaft“ jako „teroristická vláda“). V obou předmluvách, české i německé, se objevují i typografické chyby („nemilovanější“ místo „nejmilovanější“). Nicméně: Výborný výsledný dojem z této objevné dvojknihy stvrzuje minimalistická obálka v odstínech šedé (dílo Marie Krappmannové) s odcházející siluetou a jejím stínem směřujícím od tmy ke světlu.
