Píše Zuzana Jürgens

(Echos, 4. 8. 2014)

Nový překlad Haškova Švejka do němčiny

 

Zkraje letošního roku – v únoru – vydalo stuttgartské nakladatelství Reclam ve své řadě klasických děl světové literatury Reclam Bibliothek Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška. Hašek se tak stal jejím vůbec prvním českým spisovatelem. Podobně jako v případě textů jiných zde zastoupených autorů– například R. L. Stevensona, Ch. Dickense nebo F. Scotta Fitzgeralda – přitom nakladatelství nesáhlo po existujícím překladu, nýbrž rozhodlo se Švejka vydat nově, s rozsáhlými vysvětlivkami, a doslovem a s názvem, který víc odpovídá českému originálu: místo dosavadních Abenteuer des braven Soldaten Schwejk jsou to poprvé Abenteuer des guten Soldaten Švejk im Weltkrieg.

 

Pod prestižním vydáním překvapivě nestojí žádné etablované překladatelské jméno. Překlad i doprovodný aparát pořídil Antonín Brousek, syn básníka a literárního kritika Antonína Brouska a literární historičky Markéty Brouskové a občanským povoláním soudce v Berlíně. Švejk je jeho prvním překladatelským počinem, pracovat na něm začal z vlastního popudu – nakladatelství tedy zjevně nehledělo na doložitelnou překladatelskou zkušenost, nýbrž na kvality předkládaného převodu. Nejde přitom o první pokus o novější převod Švejka: několik časopiseckých příspěvků svědčí o tom, že v devadesátých letech Haškův román do němčiny překládal Petr Sacher (majitel bývalého nakladatelství Hynek), překlad však nikdy nevyšel. Protože při vydávání starší světové literatury, tj. zhruba textů do poloviny 20. století, v Německu v současné době existuje zřetelná tendence stávající převody revidovat anebo rovnou pořizovat překlady nové, je vlastně s podivem, že i renomovaná nakladatelství, jež Švejka vydávala po přelomu tisíciletí, jako například Suhrkamp (v roce 2000) nebo Aufbau-Taschenbuch-Verlag (roku 2008), sáhla po tehdy už více než sedmdesát, resp. osmdesát let starém převodu.

 

V roce 1926 přeložila Švejka pro nakladatelství Adolf Synek, kde román vycházel i v češtině (1921–1923), do němčiny Grete Reinerová. Takřka paralelně s knižním překladem vznikla německá dramatizace: jejími autory jsou Max Brod, který román ocenil už na začátku dvacátých let, a Hans Reimann. Scénickou realizaci v berlínské Piscator-Bühne roku 1928 připravili Erwin Piscator a Bertolt Brecht: Adaptace Švejka je řazena mezi Piscatorovy stěžejní režijní počiny a vedle knižního vydání stojí i ona v základu popularity románu, respektive jeho titulní postavy v Německu. Divadelní i filmové adaptace – v sedmdesátých letech vznikl dokonce rakousko-německý televizní seriál, Švejk se pravidelně objevuje v programech divadel – dodnes vycházejí právě z první Brodovy dramatizace, tj. v podstatě od začátku zde existují a při čtení a recepci románu v Německu spolupůsobí dvě švejkovské verze.

 

V doslovu k aktuálnímu vydání Švejka shrnuje A. Brousek Haškův život a okolnosti vzniku Švejka a doplňuje je interpretací textu. Věnuje se také ohlasu v Německu a zejména překladu své předchůdkyně a východiskům vlastního překladatelského přístupu. Vycházel z řady českých, německých a anglických studií a knih (k nim by bylo lze doplnit ještě sborník z dosud jediné haškovské konference v Německu, kterou 1983 uspořádal Walter Schamschula). Přesto se v textu objevují nepřesnosti – např. pokud jde o vznik a působení československých legií nebo popis Franty Sauera jako „pochybného bývalého pašeráka“ –, respektive paušalizující tvrzení.

 

Brousek líčí Jaroslava Haška jako bohéma, alkoholika, který se nechce a neumí přizpůsobit a který píše jakoby náhodou, bezděčně – a vyvozuje, že byl-li „Hašek s to napsat takový román, jaký se nepodařilo stvořit žádnému jinému spisovateli české literatury, je to zřejmě výrazem jeho tvůrčí síly, která se jakoby odpoutala od jeho osobnosti“ (s. 969). Haškovu biografii a jeho přístup k psaní přitom určuje řada kontrastůa jsou v ní místa, která dodnes zůstávají nedořečená – vzpírají se úplnému pochopení a popisu. K poznání románu bohužel příliš nepřispívá oddíl Švejk als Tscheche, v němž Brousek stvrzuje, že „Švejk může jako reálná a fiktivní postava existovat jenom v Čechách“ (s. 980). Naopak pasáže věnované interpretaci románu – jeho žánru – a jeho zařazení do světového kontextu skýtají informativní a poučený přehled (včetně srovnání se Cervantesovým Donem Quijotem nebo Dickensovou Kronikou Pickwickova klubu).

 

Jen zběžně Brousek informuje o zprvu negativním přijetí románu dobovou českou kritikou a o postupném proměňování recepce až pod vlivem německého úspěchu románu. (Diferencovaný přehled o literatuře o Švejkovi v 20. až40. letech minulého století přinese brzy antologie Čtení o Jaroslavu Haškovi, kterou pro IPSL připravuje Luboš Merhaut.) Jakkoli doslov není vědeckou studií, ale je určen především čtenářům knihy, měl by i pro něj platit nárok, který si Antonín Brousek stanovil pro svoji překladatelskou práci: vyhýbat se nepřesnostem a zkreslením (s. 983).

 

Pozornost a uznání si zaslouží obsáhlé vysvětlivky k textu románu. Upozorňují mj. na to, do jaké míry je Švejk protkán historickými a literárními odkazy a jak odráží vícejazyčnou realitu rakousko-uherské armády. Zároveň jsou poznámky slovníkem c. k. vojenské terminologie, karetních her a některých výrazů, které překladatel ponechal ve znění, jež nemusí být dnešnímu čtenáři vždy srozumitelné (viz Fikus, Stamperl, Fiaker). Nemalá část vysvětlivek patří němčině, která má jako oficiální jazyk armády i „vrchnosti“ – více či méně korektně ji občas užívá většina postav – v románu zvláštní postavení. Protože se obvykle při překladu do němčiny tato jazyková vrstva ztrácí (a s ní i část smyslu textu), rozhodl se na ni překladatel upozornit tím, že příslušné pasáže otiskl v kurzívě.

 

Jak se při překladu do němčiny vypořádat s německými slovy a větami, je však při pohledu na celkovou jazykovou a stylistickou stavbu románu důležitou, ale jen vedlejší otázkou. Jde totiž především o to, jak do jazyka, který má sice řadu lokálních dialektů, ale žádnou „obecnou“, společnou nespisovnou němčinu, převést román, v němž protagonisty charakterizuje jejich čeština v přímé řeči a jehož „síla je především v jedinečné schopnosti autorově reprodukovat mluvenou řeč se všemi jejími odstíny a v celé její široké rozloze“ (František Daneš, Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových „Osudů dobrého vojáka Švejka“, Naše řeč 37, 1954, č. 3–6, s. 124).

 

Brousek ve svém doslovu ukazuje a na konkrétních příkladech dokládá, že řešení Grete Reinerové není z dnešního pohledu optimální: místy text uhlazovala a obecnou češtinu přeložila prostřednictvím tzv. „Böhmakeln“ či „Kleinseitner Deutsch“, tj. němčinou vídeňských či pražských Čechů, která nebyla prostá specifických výrazů a gramatických chyb a navíc vycházela z rakouské němčiny, od němčiny „německé“ se dodnes lišící. Už Kurt Tucholsky ve své recenzi německého vydání (v Die Weltbühne 22, 1926, č. 23, s. 895–896) vyslovil často citované podezření, že převod z češtiny není, „pokud to můžu posoudit, příliš šťastný. Možná je to dobře přeložené, ale dojem z žargonu, kterým mluví Švejk, není vtipný. Jeho gramatika je bezbarvá a nemá vůbec žádnou souvislost s těmi nádhernými věcmi, které nafilosofuje – tušíme, co všechno se zřejměztratilo.“ (Přesto byl Tucholsky od počátku nadšeným a pozorným čtenářem Švejka, o půl roku později psal po vydání druhého německého dílu /Die Weltbühne 22, 1926, č. 51, s. 975/: „Za jak šťastný můžeme pokládat národ, který takové hrdiny může zvát vlastními!“).

 

Při novém překladu se A. Brousek rozhodl, též s odkazem na Haškovu nedostatečnou znalost německého jazyka, pro „filologickou správnost“ (s. 983). Jeho „hlavním záměrem“ bylo „převést text do takové němčiny, která je stejně moderní a nenápadně hovorová jako čeština originálu“ (s. 984). Za všechny jeden příklad-srovnání: Haškův „demižon“ překládá Reinerová v němčině neužívaným anglicismem „Demijohn“, jeho význam pak musí vysvětlit v poznámce; Brousek slovo nahrazuje obecným pojmenováním „große Weinflasche“ (samozřejmě bez poznámky). Po prvním čtení a letmém porovnání se zdá, že se Brouskovi jeho záměr přinést čtivý a soudobý překlad Švejka skutečně podařil – fundovaný důkaz o tom bude muset přinést literární věda, na kterou zde čeká vděčný materiál. (V roce 2002 srovnal již Kenneth Hanshew německý a anglický překlad, viz Zeitschrift für Slavische Philologie 61, 2002, č. 1, s. 213–248; anglický překlad Cecila Parrota Brousek zřejmě při vlastní práci konzultoval).

 

Nové vydání Švejka – v roce stého výročí zahájení první světové války – se zatím dočkalo pozitivního ohlasu. Recenzenti se ovšem věnují spíše interpretaci románu právě v kontextu války a vůbec střetu s (totalitní) mocí než srovnání obou překladů. Nejen Christoph Bartmann je přitom toho názoru, že: „Tento nový Švejk je v každém případě literární událostí. Vtipnější, bezohlednější, temnější a subverzivnější kniha o první světové válce zcela jistě neexistuje“ (Süddeutsche Zeitung 11. 3. 2014).


zpět | stáhnout PDF