Píše Luboš Merhaut
(30. 7. 2014)Soubor Z deníků Anny Lauermannové-Mikschové vydal Památník národního písemnictví v Praze (2014, 420 stran) v edici s názvem Depozitář, která se podle textu na přebalu „zaměřuje na odborné zpřístupnění fondů sbírky Památníku národního písemnictví z oddělení literárního archivu, knihovny a uměleckých sbírek“. V publikaci nenacházíme číslování ani ucelené sdělení, co dosud v této edici vyšlo a co je plánováno, nicméně jde zřejmě o první svazek její řady Dokumenty, v níž „vycházejí prameny (deníky, korespondence, autorská díla atp.), které dosud zůstaly v rukopise“. Podle informace v rubrice Publikace na stránkách PNP totiž edice Depozitář vychází od roku 2012 a asi první a dosud jediná kniha vyšla v její druhé řadě, nazvané Studie (má představovat „autorskou reflexi těchto fondů“, i když prý „vycházejí v ní rovněž publikace pracovníků PNP s přesahujícími tématy“): monografie Rumjany Dačevové (Dačevy) a kol.: Karáskova galerie. České výtvarné umění přelomu 19. a 20. století a první poloviny 20. století ve sbírce Karáskovy galerie (2012). Zřízení dvouřadové edice Depozitář je tedy patrně výrazem odhodlání PNP soustředěně zpracovávat materiál uložený v této instituci (resp. sem směřující), a pravděpodobně i vlastními odbornými silami. Chronologicky postupující a potřebným aparátem vybavený výbor z deníků, které si psala prozaička, dramatička a organizátorka známého salonu Anna Lauermannová-Mikschová (alias Felix Téver, 1852–1932) v rozmezí let 1872–1921 a 1929, je dobrým příslibem.
Svazek připravily Tereza Riedlbauchová („výbor, ediční úprava, jazykové poznámky, ediční poznámka, resumé, překlad francouzských úryvků, výběr obrazové přílohy“) a Eva Farková („faktografické poznámky“). Společně napsaly rozsáhlý úvodní Komentář, v němž se zaměřily nejen na charakteristiku autorčiny osobitosti a její literární a společenské činnosti, ale pokusily se i obecně pojednat žánr (ženského) deníku a fenomén salonu v dobovém kontextu. Především se soustředily na okolnosti vzniku a popis zvolených ukázek z „přibližně 70 sešitů“, tedy většiny deníku Lauermannové-Mikschové, který dokonce označily jako „nejrozsáhlejší český ženský deník té doby“ (s. 8, podle jakých kritérií? snad nejrozsáhlejší dosud známý, dochovaný?). Ve snaze po úplnosti některé informace zbytečně opakují (i doslova – technicky pojatá podkapitola nadepsaná Charakteristika deníků Anny Lauermannové-Mikschové mohla splynout s Ediční poznámkou). Obdobně čtenáři vysvětlují, co v knize najde: „Vybíráme úryvky především se zaměřením na kontakt Anny Lauermannové s významnými osobnostmi kulturní a politické české scény (okrajově scény zahraniční), tedy texty zaměřené hlavně na návštěvy a salony jak v její domácnosti, tak v dalších měšťanských domácnostech, ale často též na setkávání při dalších příležitostech (hudební a divadelní premiéry, přednášky z různých oborů, procházky po Praze a jiných městech, procházky v přírodě v okolí Prahy i na venkově, politické události ad.)“ (s. 11). „V prvním období salonu se k Anně Lauermannové dostavovali lumírovci a hosté z okruhu Riegrovy rodiny, ve druhém období přibyl okruh umělců kolem časopisu Moderní revue a ve třetím bratři Čapkové a další osobnosti“ (s. 8–9).
Během přípravy se editorky zjevně citově přimkly ke své spisovatelce, řečené „bábuška“, je jim postupně stále častěji prostě Annou. Mluví-li ovšem o nestylizovanosti jejích zápisků, mohly se samy vyhnout neobratným, matoucím nebo banalizujícím formulacím, např.: „Zápisky přinášejí poznatky o cestování v té době a zachycují Prahu v různých obdobích atd. Svou povahou jsou velmi dvojdomé, na jedné straně věcně informativní a na druhé silně subjektivní, tedy jsou jak prostředkem, tak cílem informací. K veškerým faktickým událostem je třeba se stavět s co největší opatrností a pochopit, že je to pouze jakési zrcadlo, které své době nastavila Anna Lauermannová-Mikschová“ (s. 46–47). Faktografické poznámky, resp. vysvětlivky mají vstřícnou formu poznámek pod čarou a jsou zpracovány vcelku pečlivě a v odpovídajícím rozsahu. Drobné mezery by bylo možné ještě zaplnit: především důslednou identifikací časopisecky publikovaných kritik či článků, na něž autorka přímo poukazuje (někdy zůstává u obecné charakteristiky pisatele nebo zmíněného časopisu), resp. zjištěním osob: když se např. v červnu 1912 (s. 273) „mluvilo o souboji Martena s Jesenským“, šlo o bratra spisovatelky Růženy Jesenské Jana, zubního lékaře a záložního důstojníka, jehož vyzval na souboj Miloš Marten jakožto zastánce Jiřího Karáska ze Lvovic v tzv. aféře anonymních listů – k níž v knize najdeme pozoruhodné pasáže; v souboji tzv. do první krve byl Jesenský poraněn na ruce a poté svá slova namířená proti Martenovi odvolal.
I když soubor působí reprezentativně a uměřeně a přestože je výběr popsán venkoncem přesvědčivě, byť dosti široce a dokonce třikrát (cit. s. 8–9, 11 a znovu 371), těžko si může čtenář utvořit komplexní představu o původním celku. V šesti kapitolách vymezených jednotlivými desetiletími jsou zahrnuty roky 1872, 1874, 1876, 1878, 1884–85, 1887–89, 1890–93, 1895–98, 1900–1908, 1910, 1912–18, 1920–21. Mezery – vyplývající z prostorových požadavků, dané však i chybějícími podklady – mohou stále vyvolávat otázky (jako v podobných případech ostatně vždy). Kniha je cenná jako základní vhled do rukopisu, o jehož existenci se již poměrně dlouho ví a jehož nedostupnost vedla k různým spekulacím nebo přehnaným očekáváním; příznak senzačnosti zveřejněním zpravidla vyprchává, lze se soustředit na obsah. V osobní perspektivě je tu zachyceno množství událostí a motivů, postřehů z četby a z cest, časem přirozeně proměnlivých rysů individualit několika generací, ale i toho, co se povídá. Podstatnou linii tvoří záznamy setkání a hovorů s četnými přítelkyněmi, s „třemi muži mi ne zcela lhostejnými“ – Juliem Zeyerem, F. A. Šubertem a Jaroslavem Gollem, posléze s Otakarem Theerem, Jiřím Karáskem ze Lvovic aj. Postupně přibývají kritické a ironické poznámky, (takové lidské) karikaturní zkratky („Bože, jsou ti literáti egoisté“, 1912). Např.: „Zdena [Braunerová] má spadýno na Zeyera“ (1884). F. V. „Jeřábek je aristokrat ducha a člověk velmi marnivý“ (1888). „Stroupežnický není zlý, on jen kolem sebe kouše, aby nebyl kousán, jinak ku přátelům je tak trochu pomlouvačný“ (1889). „Doktor Goll nosí posměšnou masku“ (1889). Vrchlický je – podle Zeyera – „citově chladný“ (1893). F. A. „Šubert má zezadu úplně stařeckou hlavu“ (1896). Růžena Svobodová je „chladná elegantní blondýnka, myslím, že v sobě nemá záři tepla, záři dobroty, ale má záři jistého ideálu“ (1897). F. X. Svoboda je „člověk, který se tím stále chlubí, že nic nečte“ (1900). „Karásek je člověk necharakterní a Procházka člověk hrubého cítění“ (1915). „Pak tlachal Fischer a tlachal Arne Novák, mají nějak mozky zmodrchané ti učenci“ (1916). „Dyk je neobyčejně milý, dobrý a nóbl člověk“ (1917). Karel „Čapek je, jak se zdá, trochu hrubý“ (1918). – „Ale sympatie platí jedinci, který stojí proti celku“ (1905).
Dochované deníky Anny Lauermannové-Mikschové opatruje rodina v soukromém archivu. Přítomná edice se však snad stala podnětem k jednání otevírajícímu možnost, že by, doufejme, brzy mohly být veřejně, badatelsky dostupné ve fondech PNP. Uvidíme tedy, je-li tento výbor vskutku „jen prvním krokem ke zpřístupnění tohoto pramene, bezděčnému [?] autoportrétu pozoruhodné a svérázné dámy“ (s. 47), tedy k vydání celého jejího deníkového odkazu (třeba v sepětí s autorčinou korespondencí, již se snad Památníku rovněž podaří získat). Představuje jedinečný (literárně)historický materiál, mj. paralelu k Zápiskům její přítelkyně Marie Červinkové-Riegrové, které postupně v úplnosti vycházejí (dosud dva svazky z let 1880–1886, ed. M. Vojáček a kol., Národní archiv, Scriptorium a Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2009 a 2013, viz echo M. Topora z 18. 9. 2013). Jejich ediční tým bude teď jistě pracovat i s výborem Z deníků Anny Lauermannové-Mikschové, v němž editorky mj. poznamenaly: „V období sedmdesátých let [tedy asi v textech z tohoto období] jsme zjistili [?], že v souboru, jejž jsme od potomků obdrželi jakožto deníky Anny Lauermannové-Mikschové, se nacházejí rovněž deníky Marie Červinkové-Riegrové ze 70. let. […] Anna Lauermannová-Mikschová měla deníky Marie Červinkové-Riegrové k dispozici po její smrti, jak o tom svědčí zápisky v jejím deníku“ (s. 16). Výbor Z deníků Anny Lauermannové-Mikschové si říká o různorodou, mezioborovou pozornost.
