Píše Michal Topor
(Echa, 23. 7. 2014)Koncem letošního května uplynulo sto let od smrti básnířky a prozaičky Irmy Geisslové (1855 Budapešť – 1914 Jičín). Za pozornost v této souvislosti stojí článek Martina Hrdiny Dobývání nevyslovitelného v listech Irmy Geisslové a Sofie Podlipské (Tvar č. 11 z 29. 5. 2014), také pro unáhlenost některých analogií, které autor buduje v souznění s pojetím Geisslové jako pre-dekadentky, viz např. spojení motivu „slabounce vonící temně krvavé pozdní růže“ u Geisslové a v Hofmannsthalově próze Růže a psací stůl či údajné podobnosti mezi „tvůrčím rozpoložením“, v němž prý Geisslová žila, a Baudelairovou vizí „poetické prózy“, zaznamenanou v dopise-úvodu k Malým básním v próze. Nakladatelství Dybbuk připomnělo letos básnické dílo I. Geisslové útlým svazečkem, nazvaným Temno nade mnou (ed. Petr Fabian). Jde o reedici celku, který týž editor vydal již r. 2002 v elektronické podobě, resp. bibliofilsky ve třiceti číslovaných výtiscích (Praha – Vlašim, 1. sv. edice Zapomenuté světlo).
V průběhu sedmdesátých let 20. století poznání autorčina díla významně prohloubil a určitým směrem orientoval Ivan Slavík, ať už partií v antologii Zpívající labutě (1971) či knihou Zraněný pták (1978, s předmluvou Viléma Závady). Ve Zraněném ptáku soustředil básně a úryvky z deníku, nalezené v archivech i v rodinné pozůstalosti, tj. texty, jež měly doložit, že Geisslová poté, co její knize Immortely Neruda (ten ji ovšem zprvu v Národních listech přivítal se sympatiemi) a Krásnohorská vyčetli přílišnou, nezralou chmurnost a ona dál záměrně publikovala leda práce poplatné představám o ideálním vlastenecko-výchovném čtivu, paralelně – intimněji – pokračovala i v psaní hlubších intenzit.
Slavíkovu interpretaci, odsouvající ahistoricky většinu autorčina díla do oblasti nezájmu, resp. rezignujících zkratek, akceptoval i P. Fabian, o textech publikovaných „po Immortelách“ píše prostě „tristní“ (s. 69). Pro svůj výbor vybíral především z Immortel, skrovně z dalších básnických knih a poté vydatněji právě ze Slavíkova souboru. Neplatí přitom dnes to, co platilo v r. 2002, že totiž „většina vrcholných textů Immortel zůstává od roku 1879 knižně netištěna“: přinejmenším přece existuje bibliofilsky vypravený svazek Immortely. Propast (Praha, Spolek českých bibliofilů 2005, ed. a doslov napsal Karel Kolařík, předmluvu Gustav Erhart). Lze se tedy prostřednictvím Fabianova výboru znovu nechat čtenářsky svádět, ba dojímat monotónní oproštěností autorčina obrazivého životního vyhnanství, aniž by však došlo k posunům v pochopení autorčiny na první pohled schizofrenní životní volby: „zažila jako každý pravý básník bezmoc slov, strmost dokonalosti“, psal sugestivně Slavík (Zraněný pták, s. 176), přesto – nebo snad právě proto – se rozhodla publikovat texty této dokonalosti patrně velmi vzdálené, psát pro publikum, které subtilním napětím nevyslovitelnosti (kterýžto moment literátské introspekce r. 1909 tak přesně pojednal Otokar Fischer v eseji O nevyslovitelném) mohlo rozumět jen stěží. Avšak – šlo skutečně tak jednoduše o cézuru, šlo opravdu o volbu z nouze (také finanční), o rozhodnutí podléhající jednosměrnému tlaku časových sociálně-estetických norem? Jaký vztah měla Geisslová k textům, o nichž Slavík konstatoval: „Většinou to bylo tuctové, konvenční zboží […] Vlastenčení, rýmovánky pro děti, krajinná deskripce, rádoby humor, jalová historická reflexe. Prozatérkou nikdy nebyla, aspoň ne výpravnou“ (Zraněný pták, s. 170)? Byla jí půda opravdu tak cizí? Proč by na ní jinak tak činorodě působila, neopouštějíc ji?
