Napsal Oskar Wiener
(21. 7. 2014)Rubrika „Napsali“ je věnována ambivalentnímu vyznání lásky Praze, jehož autor Oskar Wiener (1873–1944) strávil v tomto městě celý svůj život, než byl deportován do Terezína, kde před sedmdesáti lety – přesně v den Hitlerových narozenin, 20. dubna – nalezl svou smrt. Připomínáme jeden z jeho nejznámějších a nejčastěji citovaných textů, kterým – Úvodem– otevřel antologii Deutsche Dichter aus Prag. Ein Sammelbuch herausgegeben und eingeleitet von Oskar Wiener ([Němečtí básníci z Prahy. Sborník vydal a úvodem opatřil Oskar Wiener] Wien/Leipzig: Ed. Strache 1919, s. 5–9).
„Praha, to město podivínů a fantastů, to neklidem neúkoje se zmítající srdce střední Evropy“ (s. 5), představovala podle této předmluvy zároveň společného jmenovatele 37 přispěvatelů a přispěvatelek. Ti jsou v tomto obsáhlém svazku, který čítá 400 stran a je opatřen kresbami Friedricha Feigla, zastoupeni v abecedním řazení jak mnohostrannou lyrikou, tak prózou i dramatickými scénami. Kritériem k přijetí do antologie byl jejich existující vztah k Praze, který ale nemusel být motivován ani tak prostorem, jako hlavně vnitřně. Jak to v jedné recenzi formulovala Auguste Hauschnerová, jež město už dávno opustila, a přesto přispěla jednou povídkou, byli „všichni v stověžatém městě narozeni nebo mu v dobrovolné dětskosti nakloněni“ a měli v „krvi tu temnou kapku trudnomyslnosti, skanuvší ze stínu jeho krásy do žil, v povaze činorodost, jež se zoceluje v neustálých bojích a protivenstvích“ (Auguste Hauschner: Prag in Dichtung und in Sage [Praha v básních a pověstech], in: Berliner Börsen-Courier, roč. 52, 1920, č. 251, 2. 6. 1920, 1. příloha, s. 5).
Tak vznikl osobitý výběr, který nebyl veden nepotismem, v němž se jinak pražská literární scéna vyžívala, a na rozdíl od některých jiných sborníků, jako např. Prager Dichterbuch [Pražští básníci], který vydal Heinrich Teweles za přispění Společnosti na podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Praha: Friedrich Ehrlich’s Buchhandlung 1894), nereprezentoval jen jednu generaci, ale sjednotil širokou paletu různě starých autorů. Byli mezi nimi například: Friedrich Adler, Oskar Baum, Max Brod, Emil Faktor, Ernst Feigl, Rudolf Fuchs, Leo Heller, Camill Hoffmann, Egon Erwin Kisch, Paul Kornfeld, Paul Leppin, Fritz Mauthner, Gustav Meyrink, Rainer Maria Rilke, Hugo Salus, Hedda Sauerová, Heinrich Teweles, Johannes Urzidil, Franz Werfel, Paul Wiegler, Ludwig Winder, Ottokar Winicky. Do knihy byli zahrnuti – až na dvě výjimky Karla Branda a Victora Hadwigera – autoři, kteří v době vydání sborníku ještě žili, přičemž velký díl práce na antologii vykonal Otto Pick, jenž domluvil její vydání s nakladatelstvím a jeho přípravu přenechal Wienerovi (srov. Otto Pick: Zwanzig Jahre deutsches Schrifttum in Prag [Dvacet let německého básnictví v Praze], in: Witiko, roč. 2, 1929, s. 116–120, zde 119). Za to mu byl v úvodu vysloven obzvláštní dík – a „překladatel Šrámka, Březiny, Machara a jiných, jeden z účinných a opravdových propagátorů kulturního sblížení Čechů s Němci, či chcete-li, naopak“, byl vyzdvihnut i v recenzi z Národních listů.
Jak recenzent Karel Jehlička právem zdůrazňuje, je to pro pražské německé básníky „ovšem Praha minulosti, kterou milují. Praha, středisko národa mocně zápasícícho o svá práva, národa trpícího, národa vítězného, je jim cizí, něčím, čemu buď zcela či jenom málo rozumějí, i když se o to snaží“ (Karel Jehlička: Pražští němečtí básníci, in: Národní listy, roč. 60, 1920, č. 141, 23. 5., s. 2). Toho si byl Oskar Wiener veskrze vědom, již roku 1906 s politováním konstatoval: „Praha, tato nevyslovitelně krásná, avšak hříšná tvrz na Vltavě, tato stará Praha umírá a z mohutných hranolů jejích trosek vyrůstá nové, střízlivé město. Co jsme milovali a co bylo domovem všem našim snům, musí pryč. Jdeme jak vyděděnci po nových třídách a truchlíme“ (Oskar Wiener: Das schöne Prag [Krásná Praha], in: Wir, roč. 1, 1906, seš. 1, duben, s. 21). Ovšem jinou proměnu pokládal ve svém Úvodu za pozitivní: „V posledních dvaceti letech dosahovala Praha jako německé básnické město stále rostoucího významu“, na rozdíl od Vídně, jež „stojí téměř nepovšimnuta a zcela bez vlivu stranou“ (s. 7), což tam vyvolalo cynické posměšky a následující poznámku: „[...] a tak nezříkám se ještě všech nadějí na Vídeň, jmenovitě proto, že nás Praha sice nezaopatřila potravinami a palivem, zato ale velkorysým přílivem některých svých nejslibnějších spisovatelských talentů“ (Eduard Castle: Wiener Brief [Vídeňský dopis], in: Beiblatt der Zeitschrift für Bücherfreunde. N. F., roč. 11, 1919, seš. 5–6, srpen–září, s. 204–212, zde 206).
Jakkoli zní Wienerova charakteristika pražské německé literatury možná pateticky – „Z té trojmo pohnojené půdy pučí květy, jejichž osobitosti by se nemohlo dařit nikde jinde“ (s. 7) – pravdou je, že toto výjimečné květobraní i více než 90 let po svém vydání ani v nejmenším nepovadlo, nové vydání by bylo více než žádoucí.
jh
Úvodem
Praha, to město podivínů a fantastů, to neklidem neúkoje se zmítající srdce střední Evropy, je mou domovinou, miluji Prahu, jak člověk může milovat jen svou domovinu. Ale ta odevzdanost je náklonnost sedmibolestná. Podobá se vášnivé lásce k unášivě krásné ženě, jež má vrtochy. Kdo se jí zadíval do hlubokých, steskem tajemství naplněných zraků, zůstane po svůj další život poroben té vědmě. Zůstane v jejím zajetí i tehdy, odešel-li sebečasněji a mlád do ciziny, aby venku v jiné prsti obdělával pole.
Mnozí k tomu měli dost síly, odtrhli se od té ponuré Salome, ona vsak chtěla s hlavou každého z nich zatančit před Holofernem. I ti, kteří nezahynuli na svou vášeň, churavějí nesmrtelnou touhou po Praze. Gustav Meyrink napsal v své nové vlasti slova: „Není na světě města, k němuž by se člověk tak rád obrátil zády, bydlí-li v něm, ale není ani města, do něhož člověk tak velmi touží zpátky, sotvaže je opustil.“ – A Fritz Mauthner naplnil celou knihu vzpomínkami na svá pražská mladá léta; jsou to bolestné vzpomínky německého básníka, jenž na prahu kmetných let pořád ještě nemůže zapomenout, že se jinochu kdysi nedostávalo širokých základních pilířů zděděné, hluboko vkořeněné lidovosti: „Dovedl bych snad ješte dnes zavýt bolestí jako v mládí, kdyby na mne někdo zavolal: že bez nářečí nemá člověk žádnou vlastní mateřštinu. Ale nedovedl bych ho usvědčit ze lži, neboť v Praze není nijakého německého nářečí, zde se mluví jen papírovou knižní němčinou.“
Toť tragický osud všech německých básníků v mém rodném městě. Zůstávají vždy jen syny společnosti na sebe odkázané, od slovanského okolí přísně odloučené. Chtějí-li čerpat z lidu – a který básník by to nemusil – ponoří se do vodstva cizího lidu, berou si podněty a náladový obsah svých děl z české národní podstaty, jež proudí kolem nich oplodňujícím prouděním. Kdo zde kráčí za zdmi a pohrdne cestou k živoucímu životu, z toho se stane básník salonní, píše jen pro úzký okruh kultivovaných lidí. Touto kletbou zatíženy jsou všechny umělecké povahy německé Prahy, jsou to mučedníci své domoviny.
Skutečně nadaným ovšem změní se kletba v požehnání. Tři různě utvářené kultury narážejí zde pořád ještě na sebe, spojují a zhušťují se v jedinou nedílnou duchovnost. Německé, české a židovské vlivy působí současně na tvůrčího ducha a nutí ho k vnuknutím, jaká by jinde nemohl najít. Z té trojmo pohnojené půdy pučí květy, jejichž osobitosti by se nemohlo dařit nikde jinde. Z těch trojmo protékaných sfér proudí hudba nezaměnitelná s jakoukoli jinou. Tak povstaly nové tóny, nové směry a tyto nezůstaly bez vlivu na německé písemnictví jako celek. V posledních dvaceti letech dosahovala Praha jako německé básnické město stále rostoucího významu; nyní se obecně mluví o vzájemných literárních vztazích mezi Berlínem, Mnichovem a Prahou, zatímco veliká Vídeň stojí téměř nepovšimnuta a zcela bez vlivu stranou. –
V tomto sborníku se sešly příspěvky od více než třiceti básníků. Nebylo jednoduché svést tato mnohdy protikladná přesvědčení a směřování dohromady. Nyní jsou ale šťastně sjednocena a mně se zdá, že se budou velmi dobře snášet. Vždyť ať už je jejich umělecké vyznání víry jakkoli rozdílné, nasály přece svou tvůrčí sílu ze stejné půdy. Pustil jsem se do díla bez jakékoli předpojatosti. Komu se něco povedlo, koho k účasti opravňuje uznání projevované vůči jeho knihám, ten je tu zastoupen. Ale každý za své vlastní dílo nese odpovědnost.
Nejen ti, kteří se v Praze narodili nebo zde strávili mládí, také ostatní, které to sem zaválo jen náhodou na pár let, ale ve svém dalším životě už se nemohli vlivů a inspirací tohoto zvláštního města na Vltavě zbýt, také oni patří k nám. Vždyť nesmrtelná krása korunuje každou citlivou povahu trnovou korunou básníkovou. Velkolepá kulisa královského hradu, hrdá zádumčivost Malé Strany, nádhera barokního Nepomukova mostu, uchvacující židovský hřbitov, ať spatřeny v podzimním vichru nebo zimním sněhu či v plnosti něžně zlatého jarního slunce, jsou to obrazy plné opojné hloubky a nezapomenutelného charakteru. Detlev Liliencron, velký severoněmecký básník, kterého to do Prahy stále znovu táhlo, snil o tom, že zde zakončí večer svého života, a ve svém Poggfredovi napsal tyto verše:
Musíš ji vidět, když se měsíc v plni,
v ulicích jejích, uličkách chytí,
když v baroku se na kostelích vlní,
když na Hradčanech střechy rozesvítí,
hrob Nepomuka ovíjí stříbrnou nití,
a Valdštejnovu velikou síň plní.
Sta legend, dějů zpívá písnička,
že básní zlatá síť je Praha celičká.
Jistě, celá Praha je básní zlatá síť. A ti, již jsou zde v této knize soustředěni, ti známí i neznámí, začínající i hotoví, oni všichni jsou obetkáni touto zlatou sítí. Za to, že se zde setkali, vděčím jejich lásce k Praze, a každému zvlášť patří srdečný dík za spolupráci. Zcela zvláštní dík ale náleží panu Otto Pickovi, jenž v nezištném zápalu přispěl k úspěchu tohoto díla a přivedl mu mnohého mladého básníka, jenž by jinak býval možná zůstal stranou.
Praha, na podzim 1918
Oskar Wiener
Úvod J. Hadwigerové přeložila Petra Grycová. Část textu O. Wienera byla publikována v překladu Pavla Eisnera v Kritickém měsíčníku 25. 5. 1948 (č. 9–10, s. 255–256), otiskujeme ji v tomto znění. Druhou část (od slov „Tak povstaly nové tóny“) přeložila Petra Grycová.