Píše Michael Špirit
(28. 5. 2014)Po uzavření bibliografie k antologii Čtení o Václavu Havlovi v létě 2013 vydal Karel Hvížďala svou Korespondenci s Václavem Havlem ke knihám Dálkový výslech a Prosím stručně (Galén 2013). Oba tituly, zveřejněné poprvé v roce 1986, resp. 2006, publikovalo téže nakladatelství v jednom svazku o dva roky dříve, ještě za Havlova života, pod titulem Rozhovory s Karlem Hvížďalou. – Dálkový výslech byl od počátku vnímán jako Havlova oficiální autobiografie a resumé jeho politického kréda, jehož důležitost s koncem osmdesátých let rostla a vyvrcholila stotisícovým nákladem v prosinci 1989. Hvížďala v úvodu k dnešní Korespondenci píše, že tehdejší vydání v nakladatelství Melantrich „sehrálo u veřejnosti klíčovou roli před zvolením do prezidentského úřadu“ (s. 7). Komponovaná kniha Prosím stručně (rozhovor tvořil jen jednu ze tří proplétajících se vrstev textu) o dvacet let později byla prvním uměleckým dílem, které Václav Havel napsal od divadelní hry Asanace (1987), než ho zcela pohltily státnické povinnosti spojené mj. s psaním prezidentských projevů (zabírají šestý až osmý svazek jeho Spisů, 1999 a 2007).
Oproti rozsáhlým edicím Havlových dopisových výměn s Františkem Janouchem (2007, 593 stran) nebo s Vilémem Prečanem (2011, 834 stran) představuje přítomná korespondence soustředěná na vznik dvou knížek sice malý (94 stran), ale pro poznání Havlova způsobu práce stejně nepostradatelný příspěvek. Karel Hvížďala vysvětluje v úvodu publikace, že zde najdeme „vše, co bylo možné dohledat a co se bezprostředně nás dvou a těchto knih týká. Nic nebylo vynecháno“ (s. 7). Útlost knížky je nicméně dána tím, že autoři vyřizovali řadu věcí telefonicky nebo v případě druhého rozhovoru osobně či přes Havlův sekretariát. I když tedy četba nepodává nepřerušený obraz o genezi rozhovorů, to podstatné zjevně zachycuje, zejména začátek Dálkového výslechu, který byl v letech 1984–1985 inspirován Hvížďalovým interview s Václavem Bělohradským Myslet zeleň světa (v exilu a v samizdatu 1985). Z celkem osmadvaceti dopisů věnovaných Výslechu jsou tři, které zachycují komunikaci mezi Havlem a Bělohradským, z osmnácti listů o Prosím stručně ztělesňuje Havlových jedenáct většinou jakési komuniké, adresované nejen Hvížďalovi, ale nejbližším spolupracovníkům jeho kanceláře.
Dálkový výslech vznikal napínavě nejen „díky“ železné oponě mezi Bonnem (Hvížďala) a Prahou (Havel), ale i kvůli žánru rozsáhlého rozhovoru (pro Bělohradského a Hvížďalu je to hned „filosofický rozhovor“), v Československu tehdy ne úplně běžnému. Tázající poslal písemné otázky, na něž se písemně odpovídalo, a Havel současně některá témata dalších otázek Hvížďalovi navrhoval. Posléze začal dotazovaný kynoucí množinu otázek zpracovávat odpověďmi nahranými na magnetofonový pásek, který do tehdejšího „západního“ Německa provážel kulturní referent spolkové ambasády v Praze Wolfgang Scheur. Hvížďala Havlův projev z nahrávky přepisoval a posílal zpátky do Prahy. Vrcholné místo korespondence představují Havlův dopis z května 1986 a následující nedatovaný, v nichž pisatel vysvětluje Hvížďalovi, jak dospěl ke kýžené formě textace: „Tak dlouho jsem to opravoval [tj. Hvížďalou přepsané Havlovy odpovědi na magnetofonové nahrávce], až jsem některé odpovědi musel znovu přepisovat na stroji a přitom jsem – po předchozím bloudění – konečně našel správný způsob: psát to rovnou do stroje, tak jak píšu třeba dopisy. ... No a tak jsem stále víc pasáží psal znovu, rovnou do stroje, místo abych opravoval záznam, ten byl pro mne pouze vodítkem. Cítil jsem, že jako celek to je námět na knihu, ale ne kniha. Věnoval jsem se tomu velmi intenzivně 14 dní. Teď jsem s tím hotov. Aby to mělo hlavu a patu, stavbu, gradaci, logiku, přehlednost atd., musel jsem otázky různě přeskupit, dost jich vypustit, některé přidat, mnohé lehce přestylizovat či upravit tak, aby se různé věci neopakovaly, aby na sebe navazovaly atd. atd. Taky jsem to rozdělil do pěti oddílů (jakýchsi dějství), změnil titul atd. Kterákoli i sebemenší změna má svůj smysl a několik důvodů, o tom Vás ujišťuji, nemá ale snad cenu, abych všechny zdůvodňoval, to bych musel napsat zvláštní novou knížku o té knížce, jakousi meta-knihu“ (s. 46). K Hvížďalově cti je třeba říct, že na Havlův postup bez dalšího přistoupil. V případě druhé knihy měl pak bývalý prezident veškerou režii v rukách od začátku, včetně rozhodujícího nápadu knihy-koláže, v níž je rozhovor prostříháván s aktuálním „deníkem“ a autentickými dobovými vzkazy zaměstnancům prezidentské kanceláře.
Korespondence Karla Hvížďaly s Václavem Havlem je cenná, chvílemi dokonce poutavá a zábavná publikace, graficky nápaditá (je dílem Clary Istlerové; některé – všechny? – Havlovy strojopisné dopisy z první etapy jsou reprodukovány jako faksimile), jako edice se ale tuze nepovedla. V tiráži stojí „sestavil, předmluvu a poznámky napsal Karel Hvížďala“, ale ty poznámky jsou čtyři (sic), všechny se vážou k dopisové výměně z osmdesátých let a kromě jedné se týkají nikoli nutného bibliografického odkazování na dotýkané publikace (spousta dalších tohoto druhu ovšem v knize chybí). Edici chybí zejména relace k definitivnímu textu Dálkového výslechu a Prosím stručně a spousta dalších běžných náležitostí.
