Píše Jiří Flaišman
(14. 5. 2014)Otazníky nad některými knižními vydavatelskými činy minulosti nejsou jen záležitostí titulů realizovaných v problematických letech, za něž z hlediska dějin nakladatelského podnikání ve 20. století jistě můžeme považovat například konec let čtyřicátých či počátek let sedmdesátých. Zatímco v době politických zvratů bylo vydání knih, jež se právě nacházely v některém ze stupňů výroby, stornováno nejčastěji proto, že nevyhovovaly svým obsahem – a ještě častěji občanským postojem autora – nastupujícím režimům, příčiny krachu projektů v normálních časech (existuje-li něco takového) jsou pak často obestřeny tajemstvím. Právě takové nejasnosti provázejí monografii Jindřicha Fantla o Edvardu Benešovi, která vyšla (nebo spíše nevyšla) na počátku devadesátých let.
Jindřich Fantl se narodil v Českých Budějovicích 4. 2. 1912 do židovské rodiny, vystudoval práva a na sklonu třicátých let utekl před nacisty. Působil v československé armádní jednotce v Africe, později byl přemístěn na východní frontu, kde bojoval v řadách 1. československého armádního sboru, s nímž zasáhl do bojů na Dukle. Zde byl také raněn (10. 8. 1945 byl vyznamenán Rudou hvězdou). Po roce 1948 byl jako nepohodlný „uklizen“ na místo technického pracovníka, v němž pracoval na překladech technických příruček. Po okupaci roku 1968 opustil Československo a usadil se v kanadském Torontu, kde také 21. 6. 1999 zemřel. V sedmdesátých a osmdesátých letech v emigraci také vznikla jeho rozsáhlá benešovská biografie.
První díl biografie o rozsahu tří set stran měl být vydán v nakladatelství Orbis v Praze roku 1992 – vydání ovšem zkrachovalo, a to za dnes nejasných okolností a s rozporuplným výsledkem, neboť přece jen několik výtisků tohoto prvního dílu existuje (exemplář je např. dochován v knihovně Historického ústavu AV ČR). Kniha není dostupná v žádné z dalších veřejných knihoven, nebyla ve své době recenzována a takřka se s ní neoperuje v literatuře o Mnichovu 38 či únoru 48 posledních dvou dekád. Výjimku tvoří práce předního benešovského badatele a autora dvoudílné biografie o E. Benešovi (2006, 2008) Jindřicha Dejmka, který mimo jiné ve své studii Edvard Beneš: obtížná cesta k politické biografii s podtitulem Pokus o historiografický přehled (Český časopis historický 101, 2003, č. 3, s. 624–663) osud Fantlovy knihy zmiňuje: „Rozsáhleji, především studiem zahraniční tištěné dokumentace, založil svůj po léta připravovaný životopis v kanadském exilu žijící Jindřich Fantl, jehož kniha se mohla stát klasicky pojatou politickou biografií. Osud spisu, jehož autor chtěl především analyzovat Benešova klíčová rozhodnutí let 1938 a 1948, byl ale tragický – nakladatelství Orbis totiž stihlo vydat jen omezený počet svazků prvního dílu. Se zánikem Orbisu zmizel i rukopis a plod mnohaleté práce tak vzal zbytečně za své.“
Fantl biografii rozvrhl do dvou částí, z nichž první v pěti kapitolách sleduje Benešův život a jeho politické angažmá od mladých let přes první odboj, jeho působení ve funkci ministra zahraničí, jmenování prezidentem, až po kritické měsíce před Mnichovem. Ve druhém dílu monografie mělo pak být postiženo Benešovo působení ve čtyřicátých letech. Autor měl k sestavení komplexního Benešova portrétu zjevnou motivaci: fascinovala ho prezidentova role ve dvou kritických dějinných momentech. Pro osvětlení Benešových kroků Fantl využil – a to je zřejmě nejcennější zisk jeho knihy – výsledků vlastního výzkumu v zahraničních archivech; sám autor tyto zdroje zdůraznil v úvodním slovu ke své monografii (s. 6): „V zájmu objektivního hodnocení situací, před něž byl Beneš v nejtěžších okamžicích svého života postaven, používám také například britskou, francouzskou a německou diplomatickou korespondenci z předmnichovského období, kterou Beneš v kritické době nemohl znát a v mnoha případech se o ní patrně nedozvěděl do konce svého života.“ Fantlova práce budí i po letech ovšem sympatie tím, jak je napsána: autor zdařile pracuje s proporcemi textu, věnuje se rovnoměrně jednotlivým obdobím Benešovy kariéry, svůj výklad – stylově velmi koherentní, mající patinu „staré školy“ – nezatěžuje odbočkami a modeluje jej tak, že absence rozsáhlého dokladového materiálu (v poznámkách pod čarou či jinde) není na závadu. Podobně není na překážku ani to, že občas autor od Beneše ukročí k široce pojatému objasnění historického kontextu.
Rukopis je dnes nezvěstný a o příčinách nepodařeného vydání lze nyní jen spekulovat, počínaje tím, že někdo nemusel mít zájem na tom, aby kniha vyšla, až po důvody čistě ekonomické, jež se dají v privatizačním období při restrukturalizaci Orbisu, který nakonec v roce 1997 zanikl, předpokládat. Více než příčinami nepodařeného vydání Fantlovy knihy je však nutné zabývat se úkolem, který tu do budoucna zůstává: vypátrat autorův rukopis, text edičně připravit a biografii jako celek vydat.
