Píše Manfred Weinberg
(31. 3. 2014)Ještě jednou k Pražskému kruhu Maxe Broda
Nové vydání Vybraných spisů (Ausgewählte Werke) Maxe Broda, o kterém v této rubrice (viz echo z 3. 2. 2014) psal Michal Topor, je naplánováno na deset svazků; na internetových stránkách vydavatelství Wallstein je dosud ohlášeno konkrétně ale jen šest, z čehož pět je věnováno Brodově beletristické tvorbě a pouze jeden svazek shrnuje literární a umělecké kritiky. O autorovi se tam dočteme: „Max Brod (1884–1968) byl v době před a po první světové válce významným představitelem pražské německy psané literatury, dnes je známý především jako vydavatel díla Franze Kafky“. V jednom z dalších ech Eva Jelínková s politováním poukázala na absenci „nové komplexní monografie představující literární život v celém prostoru Čech, Moravy a Slezska“ (což je nedostatek, který mimochodem zmírní příručka k německy psané literatuře z českých zemí, která do jara 2016 vyjde v nakladatelství Metzler). Můžeme to ještě vyostřit: Ani pro fenomén „pražské německé literatury“, známý (na rozdíl od literatury „celé“ české kulturní oblasti) i germanistice v německy mluvících zemích a širší veřejnosti, neexistuje aktuální zpracování odpovídající nejnovějšímu stavu bádání. To ovšem souvisí také s tím, že je i přes všeobecnou známost tohoto pojmu poměrně nejasné, co se jím má vlastně označovat.
Georg Escher upozornil na to, že mezi lety 1896 až 1914 se „v českých i německy psaných literárních kritikách často objevují výrazy jako ‚pražský spisovatel‘, ‚pražský román‘, ‚německý spisovatel/román z Prahy‘, ‚německá literatura Prahy‘“ („In Prag gibt es keine deutsche Literatur“. Überlegungen zu Geschichte und Implikationen des Begriffs Prager deutsche Literatur“, in: Peter Becher, Anna Knechtel /eds./: Praha–Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen, Passau 2010, s. 197–211, zde: s. 201). V němčině je u těchto formulací ovšem nápadná absence určitého členu; o jeho užití na tento fenomén se zasloužila až konference o pražské německé literatuře, tedy o „die Prager deutsche Literatur“ pod názvem Weltfreunde, která se uskutečnila v roce 1965 v Liblicích. Krátce na to vyšla kniha Maxe Broda Der Prager Kreis (Pražský kruh, 1966, česky 1993). Esejí Die Dichtung der Prager Schule (Literární tvorba pražské školy) pak H. G. Adler v roce 1976 spektrum různých „verzí“ pojmu uzavřel (nové vydání: Wuppertal 2010, česky Brno 2003). Zatímco se pojem „pražská škola“ neprosadil, pojmy „pražská německá literatura“ a „Pražský kruh“ dnes existují vedle sebe (i když, jak si ukážeme, neprávem).
Určující okolností konání konference Weltfreunde, na kterou se ve výzkumu o pražské německé literatuře později zapomnělo, byl tehdy vládnoucí komunismus, kvůli čemuž bylo zapotřebí hovory o měšťáckých autorech podezřelých z dekadence nejdříve ospravedlnit. Chybějící třídní hledisko se kompenzovalo tak, že autoři byli prezentováni jako ztělesnění humanistického postoje a jejich literatura jako absolutní výjimka. Etablování této „literatury světového zájmu“, jak ji označil iniciátor konference Eduard Goldstücker (Die Prager deutsche Literatur als historisches Phänomen, in: týž /ed./, Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur, Berlin, Neuwied 1967, s. 21–45, zde s. 30), se podařilo ale jen ve znamení světově právě proslavených autorů Rilka, Werfela, Kafky (což bylo, pokud jde o obsáhlejší ‚zúčtování‘ s Prahou, u prvních dvou značně problematické). Podle Goldstückera proto vlastní pražská německá literatura začíná až rokem 1894, s vydáním první Rilkovy sbírky, což přinejmenším ‚zatemňuje‘ veškeré existující návaznosti a vztahy sahající zpátky do 19. století. Goldstücker navíc proti sobě staví tuto humanistickou, antišovinistickou pražskou literaturu a domněle veskrze nacionalistickou, dokonce prefašistickou sudetoněmeckou literaturu. Nadto ‚podepisuje‘ názor Pavla Eisnera, že pražská německá literatura „byla vytvořena v nepřirozeném, inzulárním prostředí, v odloučenosti od zdravého lidového zázemí, a že lidé, kteří je tvořili, žili na tomto pražském německém ostrůvku jakoby v […] trojím ghettu: německém, židovsko-německém a měšťáckém“ (cit. dle přetisku české verze textu, E. G.: O Franzi Kafkovi z pražské perspektivy 1963, in: Z dějin českého myšlení o literatuře 3 (1958–1969). Antologie k Dějinám české literatury 1945–1990, Praha 2003, s. 71–86, zde s. 78). Tyto teze byly vysloveny v období komunismu; vlastní skandál tedy spočívá daleko spíše v tom, že germanistika v německy mluvících zemích jednoduše převzala toto pojetí, a ani po odbourání ideologických překážek v roce 1989 nepodrobila tento model přezkoumání.
Jak odlišně definoval tento fenomén Max Brod, dokazuje už jen pohled na členění jeho knihy (dále cituji podle českého vydání: Praha, Akropolis 1993). Její první kapitola nese název „Sál předků. Pokus o historické zařazení“ (s. 15n; zde najdeme například pojednání o Marii von Ebner-Eschenbachové a o Charlesi Sealsfieldovi), následují poznámky k „třetí generaci před ‚užším Pražským kruhem‘“ (s. 37n, pojednání mimo jiné o Alfredu Klaarovi, Fritzi Mauthnerovi a Auguste Hauschnerové) a k „oběma pologeneracím předcházejícím dobu ‚užšího Pražského kruhu‘“ (s. 67n; tím je myšlena generace okolo uměleckého spolku Concordia a tzv. generace Jara, pojmenovaná podle letáků nadepsaných Frühling, resp. Mladá Praha); teprve na to navazuje kapitola o „užším kruhu“ (s. 83n; tedy „přátelském svazku“ mezi „Franzem Kafkou, Felixem Weltschem, Oskarem Baumem“ a Maxem Brodem, ke kterému se po Kafkově smrti přidružil ještě Ludwig Winder /s. 39/ a platí pro dobu „asi od roku 1904 do 1939“ /s. 41/), na kterou navazují úvahy o „širším kruhu a jeho vyzařování“ (s. 135n).
„Užší Pražský kruh“ se takto jeví jako diachronní cílový bod i jako synchronní centrum (vývoje) literatury v Praze, ale – a to se zřídkakdy zmiňuje – je mu věnována jen třetina výkladu; zbývající dvě třetiny připadají na dobu předcházející a okruh současníků. To tedy znamená: O nějaké přísně vymezující singularizaci tohoto fenoménu nemůže být u Broda řeč! Brod také nepovažuje za svůj úkol „připojit k dějinám literatury sudetských Němců další práci podobného typu“; někteří z těchto sudetoněmeckých autorů „(jako Mühlberger, Dietzenschmidt, Walter Seidl aj.)“ ovšem udržovali kontakt s Pražským kruhem, ale i jinak, píše Brod, byli mezi těmito autory „vynikající lyrikové“ a „dobří vypravěči“ (s. 63). To je něco zcela jiného než hierarchizující separování pražské německé a sudetoněmecké literatury. To samé platí i pro tezi o „trojím ghettu“, kterou Brod „rozhodně odmítá“, jelikož „Pražský kruh líčí jako nepřirozeně izolované, jakoby zdí ‚trojího ghetta‘ od světa oddělené seskupení. Tato teorie je zcela nepodložená a věcně nesprávná, dokonce zavádějící“ (s. 40n). Sám Brod píše: „S Čechy jsme udržovali dobré sousedské vztahy a české básníky jsme milovali; [...]. Všichni jsme plně ovládali češtinu, která nám neznamenala méně než němčina“ (s. 163).
Brod tedy ve svém Pražském kruhu, který Peter Demetz v doslovu k druhému německému vydání precizně označuje jako „prožité literární dějiny, ne neosobní kroniku“ (Frankfurt a. M. 1979, s. 244), vykresluje z minulosti povstalou a ve své současnosti rozmanitě propojenou pražskou německou literaturu a celkově vzato tím vytváří zřetelný pandán k obrazu Goldstückerovu. Pokud je někdo přesvědčen, že musí nadále používat liblický pojem, protože se používá běžně (a že do tohoto modelu může integrovat řeč o „Pražském kruhu“), mělo by mu být přinejmenším jasné, že se jedná o modely, které se navzájem vylučují a z nichž je Brodův model, čímž se dostáváme k prvnímu závěru, mnohem více v souladu s výsledky aktuálního historického bádání. Ukazuje to i (jakkoli dvojznačný) titul Geteilte Kulturen (Rozdělené/sdílené kultury), jímž svou podnětnou dizertaci o dějinách česko-židovsko-německých vztahů v Praze (1918–1938) opatřila Ines Koeltzsch (Mnichov 2012).
Že se nicméně Brodův výklad nedá jednoduše vcelku převzít do aktuálního zpracování německy psané literatury v Praze byť i jen prvních desetiletí 20. století, souvisí na druhé straně s jeho jednostranným obrazem Franze Kafky a s tím, že propaguje ‚jinou‘ jednotu této literatury. O Kafkovi se dočteme: „Lidsky univerzální, humanisticky orientovaný sionismus nabízí klíč k mnoha (ne snad všem) stránkám Kafkovy svébytnosti.“ (s. 96); jiné přístupy ke Kafkovu dílu považuje Brod za „bizarní chybné výklady“ (s. 91) nebo „klaunský pohled dnešních kafkologů“ (tamtéž). Kromě toho je Kafka veleben jako „velký realista“ (s. 102) – a tato diagnóza se hned zevšeobecňuje na celý užší Pražský kruh: všichni byli „adepti absolutního nebo transcendentálního realismu“ (s. 161); později čteme ještě o „humánním realismu“ (s. 179). Jestliže Brod zpočátku (srov. s. 16) ospravedlňoval volbu pojmů tím, že označení „Pražský kruh“ je „volnější, kolísavější a rozostřenější“ než „pražská škola“, pak se nakonec sám pokouší zavést striktní jednotnost, s níž už se dnes nelze ztotožnit.
To ale neplatí pro podstatu jeho modelování pražské německé literatury. Nový výzkum tohoto fenoménu, jak se připravuje v plánovaném Výzkumném centru česko-německé literatury Kurta Krolopa na Karlově univerzitě v Praze (k programu jeho činnosti blíže in: brücken, N. F., 20 [2012], s. 169–185; srov. též závěr echa z 19. 6. 2013), se na Brodovu „svědeckou výpověď“ může rozhodně odvolávat; i proto je velice potřebné nové vydání Pražského kruhu.
Jörg Krappmann si ve svém echu postěžoval, že nejnovější dějiny rakouské literatury jen v omezené míře zahrnují literaturu z Čech a Moravy, čímž „výzkumu inter- a intrakulturních souvislostí v kulturní oblasti Čechy a Morava“ prokazují „medvědí službu.“ Nenechme se ale odradit problémy literární historiografie tohoto dnes malého národa. Mé zkušenosti s prezentací nového pohledu na německy psanou literaturu z českých zemí na univerzitních ústavech germanistiky v německy mluvících zemích mne naplňují optimismem: záleží pouze na představitelích germanistiky v Česku a na jejich připravenosti přiblížit tento fenomén svým kolegům ve „výšinách“ teoretických a metodologických diskusí a přesvědčit je tak (stejně jako širokou veřejnost) o významu tohoto tématu; z toho může v mnohém ohledu profitovat i nové, adekvátnější pojetí „pražské německé literatury“.
Překlad Miloslav Man
