Píše Michal Kosák
(Echa, 19. 2. 2014)Editoři jsou často sužováni otázkami, co si se vším tím kritickým aparátem, tedy např. s různočtením a s komentáři, kterými doprovázejí publikovaný text, počnou literární historici i teoretici, jak využijí kupř. poznatky o historii textu, kterak je vřadí do těch vyšších struktur a pater, kde se pohybují. Z druhé strany ovšem: jak pohlížejí tito představitelé literární vědy na cíle editorovy práce, jak vlastně chápou jeho snažení? Způsob náhledu – alespoň některých koryfejů literární vědy – je přitom patrný z toho, jak se u nich pracuje s termíny, skrze něž si textologie své cíle formulovala.
Petr A. Bílek v článku Babička proměněná v moderátorku, uveřejněném v Respektu (č. 50/2013), komentoval adaptované vydání Babičky Boženy Němcové (Práh 2013). Ke konci svého výkladu píše: „Kultura jako sféra bytostně lidské činnosti funguje na principu, že jeden text [...] generuje desítky či stovky interpretací. Aby při tom nedocházelo ke zmatení jazyků a celé interpretační snažení, táhnoucí se po celé generace, dávalo smysl, musí výchozí text zůstat neměnným. [...] Civilizovaná společenství prostě na texty svých klasiků sahají co nejméně. Text vnímají jako ‚posvátný‘ celek, jako fetiš, jehož se nelze dotýkat. Zde musí kultura uplatnit své právo tabu, tak jako u incestu“ (s. 69).
Aby tedy při tom nedocházelo k onomu zmatení jazyků: jednak text sám asi není nějakým strojem na interpretace, ale jsou to interpreti, kteří ony výklady „generují“. Ani neměnnost textu není víc než zbožné přání. Ve vztahu k předmětu Bílkova článku, Babičce Boženy Němcové, je nejen vlastní „autorská“ historie textu, ale i historie pozdějších edičních řešení naopak řadou výrazných proměn textu (srov. k tomu též echo z 18. 12. 2013). A spojení „posvátný text“, které u nás pro textologii aktualizoval Mojmír Otruba a které patrně stojí za Bílkovou formulací, odkazuje především k úkolu komentátora zbavit posvátný text množství různých čtení, tedy neměnný text jakožto výsledek edičního zpracování vytvořit, a tak se textu nezbytně i „dotýkat“. Přitom každý další editor literárního díla nebude chápat text jako „neměnný“, ale naopak bude text dále edičně zpracovávat, což znamená třeba jej po stránce pravopisu nově aktualizovat.
To vše jsou ostatně věci evidentní, kterých si je určitě Petr A. Bílek dobře vědom. Koneckonců je také dobře možné, že ve svém povýtce publicistickém textu formuloval ono – pro něj zcela nepříznačné – kritérium „neměnnosti“ jen v kontextu posudku naprosto dryáčnické adaptace Babičky, nebo se prostě v oné husté síti popkulturních odkazů a přirovnání, které jeho článek obsahuje, ztrácím. Přesto přese všechno se ale nejedná o ojedinělý názor na ediční práci: slovy Vladimíra Papouška editoři „hrají“ jakousi „hru na pravost, původnost a nedotknutelnost“, přitom „vytvářejí fantom čehosi, co nikdy neexistovalo“, protože každé nové vydání se změnou grafiky a především se vstupem do nového historického kontextu „znamená kompletně nové vyjednávání“ (Strategie kanonizace in: Česká literatura rozhraní a okraje, ed. L. Jungmannová, Praha, ÚČL AV ČR – Akropolis 2010, s. 25), nebo, jak píše Jurij Lotman, vedou „vášnivé, leč naprosto neplodné spory o takzvaných ‚kanonických‘ redakcích textu“ (in Kultura a exploze, Brno, Host 2013, s. 117).
Všechny tyto soudy jsou značně zjednodušující a nepřesné. Dílem toto nedorozumění způsobuje ale asi také onen nešťastný autoritářský termín „kanonický“ text. Z něj se pak odvozují požadavky na posvátnost a neměnnost textu, jež ovšem nikterak nevystihují snahu editora, jenž pro čtenáře volky nevolky a jen a jen za sebe vybírá některou z variant – čímž vlastně text zrazuje – a zbavuje jej porušení. Kdyby se textologie tohoto termínu zbavila, byl by možná klid... spíše však nikoli.
