Píše Michael Špirit
(Echa, 30. 10. 2013)Výjimečnost nakladatelství Odeon od šedesátých do konce osmdesátých let 20. století spočívala kromě jiného také v několika edičních řadách, které přinášely uměno- a literárněvědná díla, jež v poměrech totalitního režimu znamenala pro myšlení o humanitních vědách neporovnatelné impulsy. Od roku 1966 vycházela Estetická knihovna, zahájená Patočkovým překladem Hegelovy dvoudílné Estetiky. Kromě vůbec prvního českého převodu Kantovy Kritiky soudnosti (1975) tvořily obsah řady komponované výbory z díla J. Mukařovského (1966, ed. K. Chvatík), A. Ch. Sainte-Beuva (1969, ed. V. Černý), G. Lukácse (1976, ed. P. Rákos), H. Taina (1978, ed. V. Černý, pod jménem V. Mikeše), G. E. Lessinga (1980), J. J. Winckelmanna (1986, obojí ed. J. Stromšík) či D. Diderota (1983, ed. R. Grebeníčková). Každý svazek byl uveden podrobnou studií, de facto malou monografií o autorovi, jehož dílo bylo takto v češtině zveřejňováno zpravidla poprvé. Řadu Ars, vycházející v osmdesátých letech, zas profilovaly překlady výborů z ruské literární vědy (V. M. Žirmunskij, M. M. Bachtin, L. S. Vygotskij, J. N. Tyňanov, u prvně a posledně jmenovaného byly z ruštiny překládány i vynikající komentáře), ale vyšel tu i výbor z Alberta Thibaudeta (Román a kritika, 1986) nebo dvě německy psané práce, Stanzelova Teorie vyprávění (1988) a Ingardenova ontologie literárního díla (1989), bez jejichž znalosti se literární vědec neobejde.
Česká literární věda podobně velkorysou knižnici neměla. Velká řada Kritických rozhledů v Československém spisovateli byla v zásadě vyhrazena tomu nejhoršímu z režimistické domácí a sovětské produkce, jejíž rámec překročily jen dílčí výbory z O. Hostinského (1974), K. Krejčího (1975), S. K. Neumanna (1976), F. X. Šaldy (1978), J. Hory (1981) a F. Götze (1984); jedinými příčetnými počiny ze soudobé produkce pak byly stati Z. Pešata Dialogy s poezií (1985) a kolektivní práce o žánrech Poetika české meziválečné literatury (1987). – Nakladatelství Odeon však na konci sedmdesátých let založilo pro českou literární vědu edici, která sice nenesla žádné jméno (pro její barvu obalu se jí říká „velká bílá řada“), ale její parametry byly díky tehdejšímu redaktorovi Jiřímu Pelánovi promyšleně vypracovány už od prvního svazku: šlo o rozsáhlé celoživotní retrospektivy doprovázené komentáři, doslovem, fotografickou přílohou a především personální bibliografií. Mnohasetstránkové výbory z díla V. Jiráta (1978), J. Mukařovského, V. Mathesia (oba 1982), A. Škarky (1986), F. X. Šaldy (2 sv., 1988) a V. Černého (1992, 1993) aktualizovaly nesmírný vzdělanostní rozsah uvedených osobností, vynesly na světlo stovky dosud jen časopisecky publikovaných – a tedy „zapadlých“ –, pouze užšímu okruhu odborníků známých prací a znovuzpřítomňovaly v širších kontextech i studie, jež autoři za svého života vydávali v knižních souborech, které byly už dávno nedostupné (jako třeba Mukařovského trojdílné Kapitoly z české poetiky).
Se šťastným zhroucením komunismu bohužel zanikl i Odeon a v jeho redakcích zůstala řada rozpracovaných projektů, i z „velké bílé řady“. Nakladatelství Torst vydalo v roce 1995 ve stejné grafické úpravě, jako byla ta odeonská (Jan Jiskra), antologie z díla Oldřicha Králíka a Pavla Trosta a o pět let později studie Františka V. Mareše Cyrilometodějská tradice a slavistika. Nevydán ale zůstával výbor z díla Otokara Fischera Literární studie a stati, který v průběhu osmdesátých let uspořádal Josef Čermák (též editor jirátovské antologie z roku 1978) a ve strojopisu edičně připravil a fischerovskou bibliografií opatřil Emanuel Macek (participující podobně na většině svazků této řady). Po téměř čtvrtstoletí se konvolutu o 1500 stranách ujala Filosofická fakulta, na jejíž půdě se letos v květnu konala konference k 130. výročí narození a 75. výročí úmrtí velkého germanisty a komparatisty. Texty byly převedeny do elektronické podoby a kolacionovány dle Mackova strojopisu (ve sporných případech se porovnávaly s původní tištěnou předlohou), stejně jako soupis díla O. Fischera. Institut pro studium literatury zajistil překlad statí psaných v němčině a francouzštině.
Čermákův výbor obsahuje 165 textů. Zařazuje většinu prací, z kterých Fischer komponoval své knihy K dramatu (1919), Duše a slovo (1929) a Slovo a svět (1937), a dále desítky článků z Národních listů, Jeviště, Prager Presse, Lidových novin, Kritiky, příspěvky ze sborníků (např. z Torza a tajemství Máchova díla) a knih jiných autorů (např. úvod k Haussmannovým Básním). Dvousvazkovou antologii rozvrhl editor do sedmi oddílů: 1. Problémové studie (většina obecně pojatých čísel z Duše a slova a vedle toho např. studie Zrození tragédie z ducha hudby z Hudební revue 1911 nebo pojednání o Aristotelově pojmu K výkladům tragické katarze z Českého časopisu estetického 1920), 2. Práce bohemistické (30 statí zabývajících se českou literaturou od Máchy po Mahena), 3. Studie s tematikou česko-německou (o relacích např. mezi Goethem a Čechami, Máchou a A. Klarem, Hebbelem a českým národem), 4. Práce germanistické (kromě goethovských, nietzscheovských či wedekindovských studií též jedna z prvních Fischerových statí, Gerstenberg jako recenzent Hamburských nových novin z Euphorionu 1903), 5. Studie a stati o ostatních literaturách, práce komparativní a články o překladech (texty zejm. o Shakespearovi, severských a románských literaturách), 6. Studie k otázkám formy (pojednání o verši, přízvuku či rýmu) a 7. Literární publicistika (osobněji laděné články či vzpomínky). Pomyslíme-li na to, že Píšův výbor z Fischera s Goldstückerovou předmluvou (Duše, slovo, svět, 1965) mohl připomenout kromě několika výjimek jen práce z autorských svazků z let 1929 a 1937 a že záslužná a výborně komentovaná edice Adolfa Scherla Otokar Fischer a Národní divadlo (1983) mapuje autorovy stati pouze o jedné, byť hlavní scéně, je zřejmé, že význam Čermákovy a Mackovy práce, která zanedlouho konečně vyjde tiskem, lze stěží docenit i po pětadvaceti letech.
