Píše Luboš Merhaut
(25. 9. 2013)Dubnové nedožité devadesátiny Vratislava Effenbergera (1923–1986) připomnělo teď nakladatelství Torst knihou Republiku a varlata (byť ještě s vročením 2012). Jde o součást, resp. pozůstatek zjevně příliš optimistického edičního plánu (dvaceti svazků) souborného vydání textů spisovatele, vůdčí osobnosti a teoretika poválečného československého surrealismu. Nejen přebalem a výpravou kniha navazuje na dva svazky Básní (2004 a 2007, ed. Jan Šulc aj.), ačkoli v ní již o spisech není zmínka; jako „třetí svazek Díla“ ji však ještě označuje anotace v internetovém katalogu nakladatelství (i když z původního plánu bylo nutné slevit, je dobře, že takto nekomerční tituly v jisté kontinuitě vycházejí). Text, jehož vznik ohraničují roky 1970, 1976–1977, vyšel v „nekritickém přepisu“ již v časopisu Analogon (č. 2–5/1990–91). Jeho strojopisnou, autorem upravenou a úplnou verzi (včetně ilustračního materiálu a vyškrtnutých pasáží v příloze) připravil k vydání Šimon Svěrák, jenž také sestavil Komentovaný soubor rukopisných poznámek a variant, s Františkem Dryjem napsal doslov a s Jakubem Vaníčkem Ediční poznámku. Ve snaze představit „autentické znění“ textu tu vedle relevantních, pietních jazykových úprav a edičních opatření (ověření citací a doplnění bibliografických údajů, opravy ve znění jmen) působí poněkud nepatřičně rozhodnutí neopravovat některé faktografické omyly či nepřesnosti (příslušná místa mohla být alespoň komentována v rámci aparátu).
Tři oddíly knihy (Několik pohledů na novější dějiny světa, Má vlast a Nepravděpodobné souvislosti) skládají zvláštní útvar mezi odborným politicko-historickým výkladem a autobiograficky syceným esejem s imaginativními (beletristickými) kapitolkami či pasážemi, jež umocňují výsměšnou nadsázku jako jeden ze stylotvorných prvků celého pojednání. Rozpravou, v níž převažuje interpretační poloha směrem k filosofii historiografie a již autor nazývá rozpravou „historiologickou“, Effenberger rekapituluje vznik, proměny a fungování nejprve světových totalit s počátkem v „říjnovém zemětřesení“; poté se zaměřuje na „domácí“ dění. „Zažil jsem na vlastní kůži značnou část první republiky, německý protektorát s dvěma roky poválečného mezivládí, stalinismus a ruský protektorát, dva převraty (1938, 1948), druhou světovou válku a dvě okupace této země (1939, 1968). Měl jsem tedy dost příležitostí k tomu, abych mohl pozorovat dějiny při díle. Nemohlo mi uniknout, že historická skutečnost a její historiografické zpracování jsou dvě rozdílné věci. Historická skutečnost existuje jen v prožívané přítomnosti. Všechna fakticita, kterou po sobě zanechá, se od ní odpoutává v okamžiku, kdy se jí zmocní historiografická interpretace, aby ji přizpůsobila záměrům vládnoucího režimu“ (s. 226). V souvislosti s odhalováním mýtů a „falšování“ historické skutečnosti dospívá k zjištění všeobecné krize a úpadku konzumní společnosti, k vizi konce tzv. atlantické civilizace, „v níž forma pozřela funkci“ (s. 17). Uvažuje o kořenech a zákonitostech tohoto dějinného pohybu. „Nehledám zlato času, hledám smysl vývoje a toto hledání předpokládá především postoj proti kamuflážím všeho druhu, i proti těm nejlíbeznějším“ (s. 223).
Effenbergerův opus charakterizuje ostře kritická a polemická myšlenková energie, převažuje úsilí o ironický nadhled a sarkasmus, politické děje jsou líčeny jako temné grotesky. Tomu odpovídá svižný styl umocňovaný expresivními momenty, drsně poetickými zkratkami i záměrně příkrými a vyzývavými spoji nebo zkraty. Vedle logiky výkladu a jasných etických parametrů, jimiž se vyznačují autorova stanoviska (vskutku nejde o relativismus, s nímž jsou historické mocenské děje zvlášť v poslední době často vnímány jen jako vzájemně zaměnitelné „techniky“ a takto také zpětně instrumentalizovány), je zjevná nelítostná intence popudit mnohé, která jistě byla a opět bude naplněna. Svou vzpurnou pozici – nenáviděného i nenávistného – autor stylizoval mj. v jedné z rukopisných poznámek: „Nenáviděn jsem byl zejména proto, že jsem trval na svobodě myšlení a tvorby v dobách, kdy ostatní – až na výjimky – cítili se být nuceni z důvodů existenčních výhod k těm či oněm kompromisům s mocí nebo s tiskem, a proto můj postoj, třebaže jsem za něj platil existenčními nevýhodami, je automaticky kompromitoval. A prostý strach o dlabance, který si ambiciosní intelektuál celý život úpěnlivě opentluje svou vnitřní i vnější výřečností, tento strach, který mu nepřestává běhat po zádech, spojený s pocitem méněcennosti, přesněji: nemohoucností, cestou kompensačních procesů dokáže v něm probudit krysu“ (s. 267–268).
Spis Republiku a varlata může být dnes dokladem osobité reakce na novou vlnu marasmu sedmdesátých let, dobově provokativního a osvobodivého postoje v situaci bezvýchodné izolace i sklonu „k uvolněné imaginaci sycené syrovou realitou“ (s. 228). Autor sám své surrealistické východisko nijak zvlášť nezdůrazňuje. Surrealistickou dimenzi knihy, kterou hnutím nezainteresovaný čtenář shledává spíše v tónu a jednotlivostech, notně posiluje rozměrný a poněkud nadinterpretující doslov s trefným nadpisem Zpověď dítěte svého vzteku. Z literárněhistorického hlediska jsou pozoruhodné např. Effenbergerovy analýzy proměn českého národního mýtu, především u T. G. Masaryka (převážně však omezené na text České otázky), dále jeho typologie intelektuálů, zejména literátů a umělců meziválečného a poválečného Československa, nacházející jen málo svobodných, „nestravitelných“ duchů (jistě Šaldu a Teiga), nebo kritický profil Literárních novin v rámci „‚obrodného procesu‘, který si vytkl za cíl vytvořit stalinismus s lidskou tváří, tedy cosi jako suchou vodu“ (s. 177).
Hlavně jde o živý dokument vzpoury výlučnosti a svobodomyslnosti, která ví o své marnosti, ale zůstává jedinou, sebezáchovnou možností, zároveň se tak – v podstatě paradoxně a upřímně – vymyká svému marxisticko-psychoanalytickému předurčení. Tento „revoluční“ myšlenkový projekt však rozhodně neopouští, s jeho pomocí stále hledá smysl dějin a východisko, byť u vědomí, že jeho ambice pravidelně hatí již podstata člověka (tvarovaná v masách). Titul knihy odkazuje k dialektice moci a animality, platné pro všechny historické etapy: „Bez varlat by neexistovala touha po moci, bez republiky by moc ztratila své raison d’être“ (s. 227). V závěrečné kapitole Vidle a hvězdy Vratislav Effenberger resumuje otevřeně a inspirativně: „Všechny vzpoury proti tomuto dějinnému principu ztroskotaly. Proto však nepřestanou stále znovu vznikat. Nevznikají a nepřestanou vznikat se záměrem tento princip popřít; je zakotven příliš hluboko v lidské mentalitě. […] Občas se objeví někdo, kdo se vzepře, a několik dalších, kteří se k němu připojí. Toť vše. Zaniknou. Ale vynoří se znovu. Představují jakousi hodnotovou kontinuitu. A o to mi tu jde, k ní se hlásím se vším, co představuje žalostný obraz mého skepticismu a stavy depresí, které nemohu neprožívat v jejich nejotřesnějších formách. […] ¶ Píšu proto, abych si srovnával myšlení a moje sebedůvěra začíná i končí tam, kde toto myšlení vidím v řadě myšlení jiných, kteří přede mnou odmítli pokládat kritiku za společenský tanec. Nevěřím, že tato řada nebude pokračovat, třebas v jiných polohách a dimenzích“ (s. 227–228).
