Píše Michal Topor
(Echa, 18. 9. 2013)Josef Šusta v úvodu ke druhému svazku Příspěvků k listáři Dra Frant. Lad. Riegra konstatoval: „Memoáry Marie Červinkové-Riegrové bude zajisté třeba vydati jako celek, byť i se značnými škrty. Nedojde k tomu však asi v době příliš brzké pro značné obtíže, které edice taková nutně způsobí“ (ed. Jan Heidler, Praha, Česká akademie věd a umění 1926, s. VII). Ediční projekt, jehož cílem je právě zpřístupnění textu v historiografické tradici již více než sto let existujícího jako „zápisky“ Marie Červinkové-Riegrové (1854–1895), dcery F. L. Riegra, letos došel druhého svazku (Zápisky II. 1885–1886, Praha, Národní archiv – Scriptorium – Masarykův ústav – Archiv AV ČR 2013, k vydání připravili Milan Vojáček, Luboš Velek, Helena Kokešová, Martina Power, Jana Svobodová, Lucie Swierczeková a Zdeněk Vácha, 585 s.; první svazek: Zápisky I. 1880–1884, Praha, Národní archiv – Scriptorium 2009, 711 s.).
Vznik textu, peripetie následného zacházení s ním, v nichž výraznou roli správkyně rodinného archivu sehrála Mariina sestra Libuše Bráfová (1860–1930), víceméně přehledně popsal vedoucí editorského kolektivu Milan Vojáček v úvodu prvního svazku. Zesílenou pozornost zde logicky věnoval rozdvojení zápisu („deník“ o sobě / „zápisky“ o otci), pro něž se v roce 1883 Marie Červinková-Riegrová rozhodla. Jádrem základního souboru, který je dnes uložen v Archivu Národního muzea, se počátkem třicátých let stala jen masa „zápisků, zpráv o otci, o politických a veřejných událostech, vůbec na způsob memoáru“ (takto o svém textu píše sama Marie Červinková-Riegrová; Zápisky I, s. 8), intimní linka Mariina poněkud grafomanského výkonu (tj. „deník“ z let 1883–1895) se zdá být z většiny ztracena. Editoři rozdělili soubor zápisků z let 1880–1891 na čtyři části (do čtyř knih), kde je pro tato léta k dispozici i deník, včleňují jej chronologicky a v grafickém odlišení (kurzivou); deníky z let předchozích, z druhé poloviny sedmdesátých let, slibují zprostředkovat v digitální podobě.
Edice usilující zpřístupnit takto lidnatý, „rozsáhlý a mnohotvárný“ (slovy Josefa Šusty), pramálo strukturovaný a časově nám již odlehlý materiál musí čtenáři pomoci v orientaci, v porozumění, průvodní aparát je klíčovou komponentou. Editoři Zápisků (v případě prvních dvou svazků konkrétně Milan Vojáček a Luboš Velek) opatřili text sledem indexovaných vysvětlivek – poznámek pod čarou. Ne vždy se jim přitom sice daří potenciální otázky nad textem saturovat odpovědí (pro příklad – když v textu stojí, že Rieger „četl nám, co napsal pro Národ sobě a zároveň i do podobného rakouského německého podniku“ /Zápisky I, s. 33/, uvádějí editoři bibliografický údaj k „pamětnímu listu“ Národ sobě, zmíněný „podobný rakouský německý podnik“ nechávají ležet; je-li později – 28. 9. 1884 – řeč o snaze pražského německého divadla získat do vedení „Neumanna, ředitele tuším hamburského“ /Zápisky I, s. 672/, stálo by snad za poznámku, že šlo o Angela Neumanna – ředitele městského divadla v Brémách, později prvního ředitele pražského Nového německého divadla); v celku nicméně vysvětlivky četbě svou důkladností prospívají. Je škoda, že první svazek zůstal bez jmenného rejstříku (druhý jím už disponuje, celkový rejstřík editoři hodlají zahrnout do svazku závěrečného).
Zvláštní je, že zájmem o čtenářův komfort editoři obhajují i některé diskutabilní rysy ediční přípravy textu. Pochybnosti probouzí některé formulace v Ediční poznámce (v prvním svazku, druhý svazek k vytyčeným zásadám jen odkazuje) – viz například práci s výrazy „většinou“ či „někdy“: „slovosled byl zachován, pokud vysloveně nebránil hladkému porozumění textu. Také příliš dlouhé souvětné celky bylo někdy nutno v zájmu porozumění rozparcelovat. Někdy autorka při záznamech hovorů nevedla jasnou hranici mezi přímou a nepřímou řečí – tento nedostatek jsme se snažili pokud možno citlivě odstranit […]“ (Zápisky I, s. 16). Chvályhodný záměr vrátit se k textu originálnímu, tj. před redukci, kterou svého času svými přepisy provedla Libuše Bráfová, je poněkud kompromitován ohlášenou, nicméně dále ve výsledném textu neviditelnou upravovatelskou chutí – „velká část textu není v originále členěna. V tom případě jsme pro jednodušší věcnou orientaci v textu doplnili odstavce“ (tamtéž).
Marie Červinková-Riegrová zapisovala vesmír, jehož středem učinila svého otce; zaznamenávala (někdy takřka bezprostředně, někdy z většího odstupu, někdy z vlastního pozorování, někdy na základě hovorů a zpráv) minulost – vytvářejíc tak podklad pro své i jiné budoucí dějepisné pokusy. Nejednou přitom zůstala u pouhého registrování, nejednou si nebyla jista, zaznamenala-li to opravdu podstatné. Otevřela otcův svět té podobě dějepisectví, již si uměla představit: text balancuje mezi zájmem o dění politické a jinak veřejné a záběry intimit Riegrova rodinného kruhu. Krom jiných má dnes postupně přibývající edice nesporný význam literárněhistorický; naznačuje nejednu vazbu, uchovává nejednu třebas i titěrnou událost („různé drobné klepy literární“, píše Červinková-Riegrová sama /Zápisky II, s. 101/), v neustávajícím přelévání, ba těkání mezi světem politiky (který naprosto dominuje) a dalšími poli (svého) někdejšího života: „Sotva člověk stoupne na půdu pražskou, zevšad vane vstříc: hádka o Rukopis. Byl u nás p. Kalousek. Pobyla jsem v Praze jen půl dne a lítala po městě kvůli nákupům. V tramvaji sešla jsem se s Vrchlickým a jeho paní, on slíbil, že k nám přijedou co možná brzo“ (4. srpna 1886, Zápisky II, s. 488).
