Píše Michael Špirit
(11. 9. 2013)Sborník původních textů a dokumentů o tažení české komunistické policie, justice a médií proti nezávislé kultuře a zejména undergroundu v roce 1976 byl bez titulu vydán poprvé strojopisně (formát A4) v Praze 1976 a podle jeho plátěných desek se pro něj vžil název „Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem. Po dvou dalších strojopisných edicích „Hnědé knihy“ (1977–1980) vyšel konečně tento svazek v zimě 2012/13 péčí Ústavu pro studium totalitních režimů.
Neuvedenými editory prvního vydání „Hnědé knihy“ byli historik Václav Vendelín Komeda (1945–1995) a fotograf a překladatel Jaroslav Kořán (nar. 1940). Výchozím textem současné tištěné edice bylo rozšířené vydání z roku 1980, jehož pořadatelem byl chartistický aktivista a samizdatový vydavatel Jaroslav Suk (nar. 1948, od 1981 ve švédském exilu). Obtížnost jejich práce si v prostředí policejního státu a v éře před xeroxem, počítačem a internetem snad už ani nelze představit. „Hnědá kniha“ měla přitom od prvního vydání všechny náležitosti, které jsou i dnes nedostižnou metou pro řadu autorů, editorů nebo vydavatelských institucí, především ve zdůvodnění a zřetelném provedení vydavatelského záměru.
Editorem nynějšího tištěného a snad definitivního vydání je Martin Machovec, který kriticky připravil, tedy ověřil a opravil všechny texty z výchozího strojopisného znění z roku 1980, a spolu s Františkem Stárkem a Pavlem Navrátilem vybral a komentoval další dodatky, zejména dokumenty z Archivu bezpečnostních složek, ze zahraničních ohlasů a z propagandistických pořadů tehdejších československých médií. Machovcovu práci nelze nazvat jinak než jako skvělou. Kromě „neviditelné“ dřiny s vyhledáváním, kolacionováním a korigováním příslušných pramenů ji můžeme sledovat v poznámkách, které v průběžném číslování napříč celou „Knihou“ komentují vznik a autorství příslušných textů, dobové reálie, upozorňují na možné jiné významy určitých (neopravovaných) tvrzení, uvádějí další dokumenty nebo plní funkci různočtení mezi třemi základními samizdatovými zněními „Hnědé knihy“. Machovcův text, sázený petitem na s. 450–495 (některé poznámky pocházejí od F. Stárka, P. Navrátila aj.), tak tvoří další vrstvu strhujícího pásma, které sestává z (a) komentářů původních editorů (grotesk), (b) odborných posudků na písňové texty a hudbu + podrobných líčení soudních procesů a obhajob (obdivuhodná práce zejména Dany Němcové) + současných komentářů (antikva), (c) otevřených dopisů různým institucím a veřejnosti (kurzíva), (d) soudních protokolů a materiálů státní bezpečnosti, mj. legendami opředenou protokolární výpověď Egona Bondyho z března 1976 (courier), (e) ohlasů v tisku a dalších médiích (znovu antikva).
Z užší perspektivy literární vědy poutají pozornost tři odborná dobrozdání o slovesné tvorbě obžalovaných literátů (tedy Charlieho Soukupa, Pavla Zajíčka a Svatopluka Karáska; Ivan M. Jirous nestál před soudem jako básník, nýbrž jako organizátor koncertů a konferenciér). V samizdatových vydáních „Hnědé knihy“ byla všechna publikována anonymně, do přelomu let 1989/90 bylo známo jen autorství jednoho z nich: Jan Lopatka (1940–1993) zařadil modifikovaný text svého posudku do samizdatového výběru ze studií, recenzí a odborných posudků z let 1969–1983 nazvaného Šifra (1983; v současné edici „Hnědé knihy“ na s. 64–67). Autorství druhého posudku „odtajnilo“ vydání souboru studií a článků Přemysla Blažíčka (1930–2002) Kritika a interpretace (2002). K sepsání textu vyzvali autora Václav Havel, Jan Lopatka a Jiří Němec v roce 1976 (próza Blažíčkovy manželky Anny, Teď něco ze života /2012, s. 153/, zasazuje toto setkání do tehdejšího léta a delegaci, která se za Blažíčkem tehdy do Bechyně vypravila, rozšiřuje ještě o Věru Jirousovou a jejího syna Tobiáše).
Autorství třetího literárního dobrozdání určuje s jistou licencí až nynější editor „Hnědé knihy“ – pravděpodobně jím je Miroslav Červenka (1932–2005), v roce 1971 vyhozený odborný pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV, zaměstnaný poté jako knihovník stavebně-inženýrské firmy Pragoprojekt. Argumenty a domněnky pro Červenkovo autorství, které Martin Machovec předkládá na s. 458–459, jsou docela přesvědčivé; jediné, co by mohlo mluvit proti nim, jsou soupisy Červenkova díla (v knize Styl a význam, 1991, v časopise Česká literatura č. 6/2002), nad nimiž měl mimořádně pořádný a systematicky pracující Červenka kontrolu a v nichž posudek otištěný v současné edici „Hnědé knihy“ na s. 61–63 nefiguruje. Současně je ale vzhledem k autorově aktivitě zvláště při interní literární komunikaci, kterou představují vědecké či nakladatelské posudky, nelze brát jako soupisy vyčerpávající. Červenka svůj možný lektorát pominul také při pořádání výboru z vlastních studií a recenzí Obléhání zevnitř (1996) a nikdy ho nezmínil ani při četných časopiseckých rozhovorech (stejně jako v mnoha soukromých spontánních hovorech, jichž byl autor těchto řádek přítomen, včetně toho, který se odehrál po vydání výše zmíněné knihy Přemysla Blažíčka). Po vyloučení všech možností, které Machovec vypočítává, se Červenkovo autorství zdá plausibilní, a pokud se k paternitě dotyčného textu nikdo nepřihlásí, zůstane u toho. (Osobně se mi ale Červenkovo autorství nejeví jako pravděpodobné ani po stylové, ani po argumentační stránce.)
Všechny tři literární posudky se vyznačují tím, že jsou regulérními recenzními analýzami předmětných básnických a písňových textů a že účel, kvůli němuž vznikly, na nich není nijak patrný. Pro Lopatku, který jako bývalý spolupracovník časopisu Tvář měl prostřednictvím Jiřího Němce k undergroundu blízko, znamenalo vypracování posudku faktický návrat ke kritické vykladačské činnosti, přerušené spolu s všeobecnými zákazy činnosti na přelomu let 1969/70 a praktikované poté v samizdatu. Blažíček, který se od poloviny šedesátých let zabýval podrobným studiem různých typů a možností českého básnictví (posléze románové epiky), se na samizdatovém provozu předtím ani potom nepodílel, ale současně jako zaměstnanec akademické instituce ani nepublikoval oficiálně, a své pojednání o undergroundových básnících rozvrhl v týchž souvislostech, v jakých psal předtím o Nezvalovi nebo potom o Haškovi. Červenkův posudek, je-li Červenkův, je pro autora v polovině sedmdesátých let odbočkou od strojopisných studií o individuálním stylu a významovém sjednocení uměleckého díla, které bývaly publikovány v němčině či polštině, odbočkou o to významnější, že představuje pozornost textům, jež byly autorovu uměleckému i kritickému založení cizí.
Posudek o hudební složce „obžalované“ tvorby, jejž sepsal Jiří Černý (s. 68–69), je oproti tomu rozvinut v zaštiťujícím (mohli bychom říci „apokryfním“) modu, kterým byly v době totality psávány nejen interní nakladatelské lektoráty, ale také průvodní předmluvy či doslovy k publikovaným knihám (texty ve výstavních katalozích či programech divadelních inscenací), u nichž se předpokládalo, že jsou z hlediska kulturněpolitického establishmentu nějak „problematické“ či rovnou „závadné“. V úryvku z knižního rozhovoru s J. Černým (2006), citovaném v „Hnědé knize“ na s. 459, se k argumentační účelovosti posudku autor sám hlásí. Váha vlastního dobrozdání pro obhajobu tím nijak ponížena není, ale o to víc vynikne diskurs posudků literárních. – Osud všech čtyř analýz byl však nakonec stejný: soud k jejich závěrům nejenže nepřihlédl, ale dobrozdání podle všeho sloužila jen jako opora pro advokáty obžalovaných, nikoli jako dokument, který by mohl zaznít v průběhu přelíčení a byl by zaprotokolován.
