Píše Michal Topor
(17. 7. 2013)Tvorbě a osudu pozoruhodné prozaičky a feministické publicistky Terézy Novákové věnuje Blanka Svadbová přetržitou, nicméně soustředěnou badatelskou a ediční pozornost. V roce 1986 obhájila disertaci na téma „Tvůrčí vývoj Terézy Novákové (od prvních próz po Úlomky žuly)“, dva roky nato byl pod názvem Z lidské sonáty vydán její výbor ze spisovatelčiny korespondence atd. Tento letitý zájem nedávno vyústil v knihu Čtyřhlas Terézy Novákové. Teréza Nováková ve světle rodinné korespondence (Praha, Academia 2013; ke knize je připojeno CD s širší verzí výboru).
Z rodiny, jejíž korespondence je uložena v Literárním archivu PNP ve fondu Arne a Teréza Novákovi, editorka vyčlenila čtveřici korespondentů: Josefa Nováka a Terézu Novákovou a jejich dva syny – Theodora a Arneho; přičemž Teréza je přítomna vždy, ať už jako pisatel nebo jako adresát. Jde o redukci diskutabilní (zajímavý rozměr by celku mohl dodat kupříkladu hlas Teréziny sestry Marie Lanhausové), nicméně obhajitelnou. Knižní edici vydavatelka v úvodu představuje jako „koláž“, pokoušejíc se, jak to jen jde, vysvětlit logiku její kompozice. Toto vysvětlování však střídá jedno klišé jiným, působí tristně, svádí k parodii. Editorka píše, že pociťovala jako svůj úkol ono čtyřhlasí „stmelit v jednotný tok, který by představil šíři díla i hloubku osobností svých pisatelů. Uvědomili jsme si, že vzhledem k povaze materiálu a jeho rozsahu […] nelze vytipovat jasně se rýsující mezníky v životním osudu Novákové, které by se staly vodítkem při výběru a osou dílčích celků“ (s. 15–16). Editorka je i dále přesvědčena o lecjaké hloubce, intenzitě, „vývoji od… k…“, ba „oblouku spisovatelčina vývoje“, ježto prý jsou prostředkovanými dopisy ukazovány, dokládány, vysvětlovány atd. atd. Co vadilo nebo jaksi překáželo, byly „údaje všední, praktické, neozvláštněné, irelevantní ve vztahu k nadosobnímu významu pisatelů [co je to!?], informace nepřesahující osobní existenci“ – „nůžkám padlo za oběť vše, co se nám zdálo efemérní a co narušovalo jednotný tón životního a uměleckého údělu. Představujeme proto […] to podstatné, co činí páteř spisovatelčina života soukromého, uměleckého i veřejného“. Editorka „usiluje vytvořit“ „‚příběh‘“ (s. 16; „co nejobjektivnější ‚příběh‘“, píše poté v ediční poznámce na s. 424), což na ploše knižního textu znamená nakonec i to, že editorka dopisy prostě utíná tam, kde se jí právě zachtělo.
Zatímco v případě knižního formátu lze rozhodnutí podat celek rodinné korespondence v určitém páteřním výběru respektovat, bylo-li k dispozici také médium elektronické, vybírat se neslušelo; bylo přece možné zpřístupnit vše. Potenciál elektronického média zůstal i jinak nevyužit (fulltextové vyhledávání aplikace nezahrnuje; je-li v knize jmenný rejstřík, podobný nástroj v širší elektronické verzi kupodivu schází), je to však právě fakt redukce, co zneklidňuje a činí ještě o něco palčivějšími pochybnosti nad výsledkem. I vydavatelčin výklad o elektronické edici, jejíž cena mimo jiné spočívá v aparátu vysvětlivek (čtenář knihy v tomto směru zůstává na holičkách), je překvapivě opatřen pasáží o „harmonicky vyváženém celku, v němž neabsentuje žádná důležitá konsekvence osobního či tvůrčího života pisatelů, který je však zbaven podružných detailů“, a editorka bezelstně deklaruje rozhodnutí nezařadit většinu „korespondenčních lístků a pohlednic“ (s. 14). Potíž je v tom, že stranou zdaleka nezůstalo jen podružné, jak editorka zkouší sugerovat – což ovšem nelze zjistit jinak než vykročením ad fontes. Přestože Čtyřhlasí je suma podmanivá, rozprostírající před čtenářem (byť pod editorčinou direktivní taktovkou) bohatství detailů a soudů, jež mohou prospět těm, kteří zkoušejí porozumět úkazům dané éry („listář“ zahrnuje texty z let 1873–1912), zvídavý badatel chtě nechtě bude muset putovat do archivu a prověřovat. Objeví nejen drobnosti, nýbrž i několikastránkové dopisy, které editorce za zprostředkování nestály, setká se dokonce i s nesrovnalostmi – tak pod datací 11. 12. 1907 v elektronické verzi edice stojí dopis, který ve skutečnosti je datován 12. 12. 1907 (v knize je datace správná); dopis z 11. prosince 1907 pak v knize i aplikaci chybí. Přitom zde lze najít i tuto ironicko-skeptickou bilanci: „…Život v Kutné Hoře jest velmi jednotvárný, bezobsažný a nudný, trochu učení ve škole, trochu studia doma, trochu literární činnosti, která se mně ani mnoho nedaří, ani mnoho mne netěší; raduji se, když nachýlí se noc a mohu jít spat. Neboj se, že se odnárodním, tohoto přepychu mohou si dopřáti jen bohatí lidé: já bych na Steinplatzu hned asi za týden umřel hlady. Zůstanu zachován milované vlasti: budu dále učiti primány němčině, kterou do kvarty zapomenou; budu dále posuzovati špatné knihy, aby za rok, za dvě léta byl jediný výsledek těch kritik, že vyjdou knihy ještě horší…“ (Arne Novák matce, 11. 12. 1907). Nebo – jako zde – knihy polovičaté.
