Píše Michal Kosák
(12. 6. 2013)Důkladná ediční práce si někdy vyžádá více času, než editor zamýšlel. Nicméně blíží se léto 2013 a již rok se čeká na edici Slezských písní Ondřeje Boleslava Petra, kterou na svém přednáškovém turné po moravských univerzitách sliboval připravit Jaromír Nohavica (viz též echo z 15. 2. 2012). Vydání není a i na internetových stránkách www.petrbezruc.cz je ticho. Jak se ale vede samotné domněnce, že některá čísla Slezských písní nenapsal Vladimír Vašek, krytý pseudonymem Petr Bezruč, ale O. B. Petr?
Stále hoří ten políček ve tváři bezručologie, jejž jí v loňském létě vyťal Jiří Peňás. K tomu, jak petrovskou hypotézu odůvodnil Jan Drozd v knize Autoři Slezských písní (Tilia 2003), tehdy ve svém turistickém fotoblogu Frýdek aneb Místek poznamenal: „Drozdova argumentace je docela přesvědčivá a [...] většinou autorit nevyvrácená, nýbrž pouze odmítnutá jako nevědecká a neodborná.“ Až na měkká vyjádření jisté zdrženlivosti (docela přesvědčivá, většina autorit) zaujal tehdy Jiří Peňás bezvýhradně stanovisko všech novodobých pokračovatelů Jana Drozda: věda pochybnosti odbývá, paušálně zavrhuje. O týden později sice Jiří Peňás v závěru pokračování svého zápisníku Místek aneb Frýdek napsal, že si přečetl „mezitím texty literárních historiků, kteří apodiktickému tvrzení Jana Drozda dosti přesvědčivě odporují“, a podle něj tedy nakonec „Slezské písně někdo skutečně napsal. Nejspíš opravdu Petr Bezruč“, nicméně zůstává dle svého tvrzení na tom, že Drozdova „hypotéza je sugestivní“. Jako sugestivně napsaný hodnotí Drozdův „knižní esej“ konečně i J. Urbanec (in Kontexty literární vědy III, 2012, s. 140–152).
Co je na Drozdově knize tak sugestivního? Zůstává jen ona podmanivost jeho argumentace, nebo je zde ještě něco, co nejistotu kolem autorství básní Slezských písní opravňuje? Samozřejmě pro každé bádání platí, že pochybnosti jsou na místě vždy. U Bezruče to je například charakter pozdějších verzí. Necháme-li stranou jejich uměleckou hodnotu, pak dojem autorské netotožnosti, nezaručenosti, jenž se ostatně neomezuje jen na drozdovskou družinu, vyvolává především jejich nespojitost. Například máchovský badatel, editor a textolog Karel Janský napsal O. Králíkovi (v dopise z 1. května 1953) o změnách, které P. Bezruč vnesl do edice Písní 1899–1900 (1953): „Tak v Národní maškarádě nechal PB z retů, ačkoliv mohl bez závady opravit na ze rtů, ale hned v následující básni má žíznivé rty, ačkoliv rytmus přímo volá po rety. Totéž je v básni Bernard Žár: Tichounko modlí se bázlivým rtem – tam přece chybí slabika. To je z bláta do louže, měl byste ho na to upozornit, ale on by to zprasil ještě víc. [...] Po těchto zkušenostech začínám opravdu věřit, že PB tyhle básně nepsal a že autorem je jeho bratr.“
Problém petrovské hypotézy, jak je dnes traktována, není totiž v tom, že by bylo vše bezesporné (byť si autor těchto řádků myslí, že autorem Slezských písní Petr Bezruč byl), ale v původnosti, myšlenkové úrovni a v metodě dokazování. Úroveň zastánců domněnky o Vaškově plagiátorství charakterizuje genetická řada citátů z jejich prací. Bezručovo sdělení Vojtěchu Martínkovi z 14. 8. 1918 – „Donesla ta knížka tolik hořkosti do mého života [...], že jsem se již naproklínal řadu dnů ty okamžiky, kdy jsem se zapomněl a pustil ty verše do světa.“ – poznámkuje Jan Drozd následovně: „Proč tedy taková hořkost z básní, které mu uchystaly takovou slávu“ (s. 51), Zdeněk Vyhlídal ke stejnému citátu ve své knize Literária (2010) připojuje otázku: „Musíme se ptát: Jakou hořkost básník vlastně pociťoval, když mu dílo vyneslo vrcholnou literární slávu?“ (s. 106), a na konec např. Hynek Jurman k témuž citátu jen hrubozrněji připojuje: „O jaké hořkosti je to řeč? Vždyť mu sbírka vynesla trvalou slávu! Že by svědomí?“ (Omyly tradované, 2010, s. 147). Vedle otrocké závislosti jednotlivých výroků je všem pisatelům společná argumentace, která se vyčerpává v nekonzistentním glosátorství, a spojuje je konečně i neschopnost citovat Bezručův dopis přesně.
V obecném náhledu je tu ve způsobu dokazování situace stejná jako v případě sporu o pravost RKZ. A pro vystižení rázu zastánců tzv. místecké teorie, obdobně jako obhájců pravosti Rukopisů, platí také to, co uvedl Mojmír Otruba v článku Pravé kontra nepravé Rukopisy – a co dál? (Literární noviny č. 33/1992, s. 4): „Ti dnešní [obhájci RKZ] však patřičně nerespektují základní pravidlo jakéhokoli odborného přístupu a zkoumání: Padni komu padni. Neptají se takříkajíc sine ira et studio, zda RKZ zplodil středověk, nebo novodobý falzátor, nýbrž chtějí pouze působit ve prospěch toho, aby za každou cenu platilo to první. Do vědecké problematiky vstupují s apriorním, individuálně mohutným axiologickým a citovým vztahem ke zkoumanému objektu, s předem danou vírou v pravost. Vědecká diskuse s obhájci pravosti – ač leckdy zdánlivě probíhá – ve skutečnosti není in extremis možná, protože kde končí racionalita, končí i možnosti vědy.“
Zastánci domněnky o autorském podílu Ondřeje Boleslava Petra si vytvořili imanentní kontext, jehož myšlenková náplň se nevyvíjí, pouze se mantricky opakuje. Jen uvnitř tohoto rámce mohou Drozdovy poznámky působit sugestivní silou, která nutí k jejich pusté reprodukci. S touto výbavou zbude přes vágnost celé „argumentace“ ze Slezských písní Petra Bezruče brzy jen mlžný zjev – hypotetický autor, což ostatně již ukazuje i věta ze slovníkového hesla zveřejněného na české Wikipedii: „Spekuluje se však o tom, že autorem většiny básní ze sbírky Slezské písně ve skutečnosti není Vašek, ale jeho přítel Ondřej Boleslav Peter, který spáchal sebevraždu.“
