Píše Jiří Stromšík
(20. 5. 2013)Při zahájení mezinárodního sympozia Otokar Fischer (1883–1938): V rozhraních, které proběhlo v Praze od 20. do 22. května 2013, přednesli úvodní slova dva význační čeští literární historikové, bohemista Jiří Brabec a germanista Jiří Stromšík. Oba texty publikujeme v Echách z prostorových důvodů odděleně, jako první proslov Jiřího Stromšíka.
Dámy a pánové, milé kolegyně, milí kolegové, vážení hosté,
iniciátoři a pořadatelé této konference si předsevzali „zhodnotit a nově osvětlit“ dílo Otokara Fischera „po letech překvapivého vakua“. Možná, že přívlastek „překvapivý“ je zde až příliš zdrženlivý: Ono „vakuum“ – totiž fakt, že naše poválečná vědecká obec se dosud nepokusila o komplexní zhodnocení osobnosti, která podstatně zasáhla do řady uměleckých a vědeckých oborů u nás – zůstává trvalou výčitkou dvěma třem poválečným generacím germanistů, bohemistů, slavistů, romanistů, teatrologů, teoretiků překladu a obecných historiků kultury. Jeho žák Eduard Goldstücker v předmluvě k dosud poslednímu výboru z Fischerových esejů z roku 1965 to sarkasticky shrnul do formule, že Fischerovo dílo „zůstalo jako dědictví nám i příštím, ale zůstalo také ležet; dědicové je dosud nevzali v užívání“.
Tento paradox „ležícího“ dědictví má jistě více příčin: jednou z nich bude už sama šíře Fischerova záběru, přesahující hranice mnoha oborů, a tedy pro úzce specializované bádání – k tomu směřovaly i společenské vědy poválečné doby – obtížně přehlédnutelná a uchopitelná. Otokar Fischer žil a tvořil „na rozhraních“ – jak zní název našeho zasedání s narážkou na esej, kterým on sám nejlépe vystihl svou pozici na rozhraní umění a vědy. Asi závažnější a objektivně postižitelnější příčinou je fakt, že literární věda se už za jeho působení (ve formalismu, strukturalismu, konkrétně v Pražském lingvistickém kroužku) začala vyvíjet směrem, který byl jeho pojetí vědy dost vzdálený. Pro Fischera zůstává v centru zájmu osobnost tvůrce a geneze díla z osobních i společenských předpokladů – pro strukturalisty je zajímavý především, či dokonce výlučně text. Strukturalismus a příbuzné nové tendence usilovaly radikálně o „zvědečtění“ literární vědy, o přísnou metodiku, která se snažila zřetelně vymezit oproti uměleckému materiálu a vyrovnat se exaktnosti věd přírodních. To bylo pro Fischera stěží přijatelné; ve zmíněném eseji Na rozhraní (jako přednáška r. 1913) vyslovuje naopak politování, že „pobratimství mezi vědou a uměním“ je zpochybňováno z obou stran, hlavně z té umělecké. Podle něho patří k legitimní výzbroji badatele i „divinace“ nebo vcítění; plaiduje za to, aby i vědec usiloval o celistvý pohled, i badatel „nechť je umělcem“. „Jsme postaveni na rozhraní dějin a filologie; psychologie a estetiky; minula i přítomnosti.“
To, že pozdější literární věda šla jinými cestami než on, samozřejmě neznamená, že jeho práce byly pozdější vědou „překonány“ a nemají jí co říci. Vývoj humanitních věd se, jak všichni víme, řídí jinými zákonitostmi než vývoj věd exaktních nebo techniky: názor heliocentrický „překonává“ názor geocentrický v tom smyslu, že jej zbaví platnosti a činí zajímavým již jen pro historiky oboru. V našich oborech by si jen hodně krátkozraký badatel mohl myslit, že Kant v témž smyslu „překonává“ popřípadě „zbavuje platnosti“ Platona nebo Roman Jakobson Jacoba Grimma. Humanitní vědy současnosti mohou a musí brát v potaz dílo tvůrčích osobností minulosti; žádný dnešní bohemista – chce-li být skutečným znalcem české literatury, tedy víc než omezeným glosátorem přítomného – nemůže obejít Šaldu a žádný germanista Otokara Fischera. Jde jen o to, kriticky na nich rozlišit to pouze dobové a to, co působí nadále jako trvale platný poznatek nebo stále plodné kladení otázky a podnět k dalšímu domýšlení. V tom je také asi hlavní úkol a smysl naší konference, zejména těch příspěvků, které se budou zabývat Fischerovým literárněvědným dílem.
Jsem rád, že mladší generace našich badatelů, která iniciovala tuto konferenci, se rozhodla konečně splatit tento dluh, který naše věda vůči Fischerovu odkazu stále má. Nečiní tak jistě jen ze zájmu historického, ale proto, že si uvědomuje, čím vším nás jeho dílo může ještě dnes obohatit.
Neboť toho trvalého, co je ve Fischerově odkazu třeba nalézt a připomenout, je stále ještě dost. V jeho rozsáhlém a rozmanitém díle najdou jistě dost podnětů nejen literární badatelé v užším slova smyslu, ale i ti, jež zajímají aspekty politologické a sociologické: některé referáty se soustředí i na jeho (dosud málo doceněné) veřejné působení, zejména po roce 1933, kdy se v řadě článků, esejů a přednášek zamýšlel nad pojmem národnosti, vlastenectví a internacionalismu a projevil mimořádně přesný postřeh pro nebezpečí fašismu a nacismu, například v zásadní přednášce Dvojí Německo (4. 5. 1933); v neposlední řadě lze doufat, že z konferenčních referátů a diskusí vzejdou také podněty k analýze jeho pojetí židovské asimilace, popř. židovského přínosu k evropské kultuře (problémy, jimiž se zabýval po celý život, nejobsáhleji asi v heinovské monografii). K tomu nejtrvalejšímu, čím obohatil naši kulturu (a co by rovněž stálo za samostatné monografické zpracování), patří bezpochyby jeho překlady – tedy činnost, jíž paradoxně on sám přikládal hodnotu po výtce transitorní (na rozdíl od originálního básnického díla): podle něho se má překladatel smířit s tím, že překládá „pro současnost“, s vědomím, že příští generace jeho dílo nahradí novými, sobě adekvátnějšími versemi. I s touto skromnou ambicí nicméně vytvořil překlady, jež zásadně formovaly naši překladatelskou kulturu. Jeho Faust přetrvává od roku 1928 dodnes jako výkon dosud nepřekonaný. Šalda o Fischerovi překladateli napsal v roce 1933: „Starší překladatelé čeští vypadají vedle volně létajícího, všechna pouta rozbíjejícího Fischera jako spoutaní soumaři vlekoucí se s těžkým břemenem v létě v prachu silničném“; a nemluvím snad jen za sebe, když dodám, že takto si vedle něho často připadáme i my, překladatelé současní.
Závěrem bych chtěl připomenout ještě jedno: Naše konference o díle Otokara Fischera je jen prvním krokem k jeho znovuobjevení. Po něm, jak se těšíme, bude následovat druhý, ještě důležitější krok, totiž obsáhlé vydání jeho základních vědeckých i publicistických textů, jež jsou dodnes roztroušeny po desítkách časopisů a novin, a tedy stěží přístupné, namnoze přímo nedosažitelné. Teprve pak bude náš dluh vůči Otokaru Fischerovi plně splacen.
