Napsala Růžena Grebeníčková
(24. 4. 2013)V literární pozůstalosti Růženy Grebeníčkové (1925–1997), jež je zpracovávána v jednom z aktuálních výzkumných projektů IPSL, jsou také lektorské posudky psané průběžně od poloviny padesátých let až po počátek let devadesátých. Autorka spolupracovala hlavně s nakladatelstvími Mladá fronta, Svoboda a Odeon, pro něž lektorovala německy a francouzsky psanou beletrii či esejistiku. Pro Odeon vznikl i posudek, který vybíráme. Jako žádný z dosud nalezených není datován (za jeho vyhotovení byl lektorce zaslán honorář dne 26. 1. 1983), jeho délka (4 normostrany) i zevrubnost, s níž se Grebeníčková zabývá přiblížením sujetu a tvarovou kontextualizací, jsou u autorky standardní. Doporučovaná Nizonova kniha vydána nebyla.
mš
Paul Nizon: Das Jahr der Liebe, Suhrkamp, Frkfrt n. M. 1981, 224 str.
Švýcarský spisovatel žije rok v Paříži, psaním má překonat krizi. Rozvedl se (podnětem byla efemérní nevěra), opustil byt v Curychu, nastěhoval se do jednoduchého bytu v Paříži, který zdědil po zemřelé tetě. Jeho nový pokoj, jakýsi druh futrálu, je v zadním traktu domu, někde na okraji Montmartru, v bezvýznamné špinavé ulici s krámky drobných výrobců. Je to neatraktivní a nefotogenický obzor Paříže, útočiště chudých barevných, „kuskus“ v restoránu, kam chodí, se připravuje v zadní místnosti podomácku, patron je Arab. Od Latinské čtvrti, od intelektuálního života je vlastně přehrazen, jediná komunikace, o níž se podrobněji dozvídáme, je adekvátní, brazilská call girl a zaměstnankyně speciálního nevěstince: namísto děje tedy pobyt, stažení se do ulity, uzavření se do prostoru pokoje, jedné končiny města. Tímto radikálním exponováním situace se liší Nizonovo východisko od jeho osamělých předchůdců, autorů, umělců, utíkajících se do Paříže. Nad románem se vznáší trochu nadnesené heslo: život se může získat nebo ztratit. Objeví se až v posledním úseku knihy, kde se vlastně dozvídáme to, co bylo řečeno zde nahoře: o příčinách rozvodu i odchodu ze Švýcarska. Bylo by omylem považovat tuto základní situaci, uvěznění do pokoje, v němž hrdina píše, za uzavírání se do čtyř stěn izolace: dojem místnosti s oknem stále otevřeným pro pohled, obzírání, dívání se do okna přes dvůr, pozorování souseda, s nímž dochází k druhu kontaktu a který vlastně pisatele dráždí, do něhož si promítá nespokojenost se sebou samým, představuje moment a motiv velmi příznačný pro tento pocit osamělosti, metodické osamělosti, programově zvolené. Právě ona, daleka toho, aby člověka ztraceného v cizím prostředí, vyhýbajícího se jakýmkoliv spojením v cizím velkoměstě uzavírala do monotónního vegetování, otevírá: porozumění a vnímání všeho, co se nadobro ztrácí v praktickém koloběhu, a veškeré slovní komunikace, k tomu, co k nám přichází zpracované, upravené, zkomolené zájmovými a jinými příslušnostmi ke skupinám, začleněností do sítě vztahů atd. V jistém smyslu jde tedy o získávání neprostředkovaného, přímého vidění a vztahu k věcem, v principu o druh aktivity, vedené hledáním, navzdory trpnosti, jakou se tento životní styl proti normálnímu činnému životu vyznačuje: ba poměr je téměř obrácený, čím více jsme „uvnitř“ dnešní normality, tím pasivnější jsme v poměru k vlastní realitě. Je samozřejmé, že do této existence, jež se realizuje vnímáním a psaním, se promítají záběry minulého života formou vzpomínky. Avšak i ony jsou podřízeny stejnému zřetelu: líčí se doba, vyměřená rovněž psaní, v curyšském domě, v němž se autor „cvičí“ v mimoslovní komunikaci. Portréty obyvatel usídlených v dolejších poschodích a nahoře v mansardě jsou samy o sobě malými mistrovskými kusy typicky středoevropské literatury, důležité však v jejich případě spočívá ve vyznačení cesty, která se k portrétovanému ubírá: koexistence s druhým skrze stěny a podlaží domu. V tomto bodě je Nizon kongeniální Strindbergovi, nebo alespoň opakuje vytvořením stejné životní situace jeho „způsob“, jak vytěžit z uzavřeného života do čtyř stěn, zákazu jakéhokoliv přímého styku s druhem, tisíce dobrodružství, velkolepé pronikání do „příběhu“ druhých bez jakékoliv přímé komunikace s nimi. Ostatně i jinak je vlastně Nizonův román moderní a švýcarskou obdobou jedné a téže výchozí situace, kterou uvedl do literatury veliký Švéd, tentokrát ovšem bez Strindbergových krajností: i Strindbergovy Legendy a Inferno jsou psány jakoby ze stejné motivace. Autor prchá po rozchodu s druhou ženou do Paříže, zde začíná svou podivínskou existenci, která ho dohání k chorobným úzkostným stavům. U Nizona není tohoto krajního východiska – jako u něho není ovšem Strindbergovy surové síly v nepokrytém vidění věcí –, působení osamělosti, nečinnosti, psaní na lidský organismus přináší spíše pozitivní výsledky, v tom má kniha blížence spíše ve Strindbergově Osamělém. Autor je také příliš jemný, zjemnělý, soucitný a mírný, je v něm konstitutivně cosi z pohody, která se dostavuje i tam, kde se člověk ubírá po tenkém ledu, vystaven hrůze a nebezpečí – a samozřejmě, jsme zde na hony vzdáleni náladám fin de siècle. Citování Strindberga zde je však záměrné: ne proto, že je čím dál tím více pociťována modernost a aktuálnost tohoto obrovského autora, ale že Nizon jaksi po zákonu navazuje podle našeho názoru na románový typ, k němuž dal Švéd na přelomu století svůj vzor (jako by geniálně odhadl, kterými cestami se bude románová literatura za osmdesát let ubírat). Nazvala bych zkusmo tento typ zproblematizováním romanopiscovy situace a pokusím se stručně objasnit, proč Nizonův román je v této chvíli dílem vrcholně poutavým, tak zajímavým a také typickým, modelovým pro okamžitý stav románové literatury, ačkoliv jeho „dějová expozice“ je jednoduchá a banální, a také látka, která vstupuje do zorného pole vyprávění, nevyniká žádným bohatstvím a neotřelostí.
Romanopisec dnes, pokud se nechce klamat a nechce nic předstírat, nemůže vystupovat jako vypravěč pronikající do svých postav, hýbající jejich vztahy, zápletkami na širokém společenském plánu, podávající rozvlněné „moře života“. Pokud nechce lhát, musí si přiznat, že jeho pravá romanopisecká zkušenost je omezena na jeho vlastní zkušenost života, musí tedy dávat všanc svou vlastní osobu, tematizovat svůj vlastní „úzký“ přístup k životu, jedině přes něj se může dostavit románová šíře. Je příznačné právě pro posledních deset dvanáct let, že obecně, bez výhradního národního kontextu román inklinuje k typu románové autobiografie, i s tím nebezpečím, že se tento románový typ stává plochým, málo zábavným a málo významným. Dělba jde samozřejmě demarkační čarou talentu, ale vedle talentu i tím, co může autor vydat jako svou životní zkušenost, nakolik má své zázemí v životních zdrojích. Důvod, proč v sedmdesátých letech v západoněmecké, nebo snad vůbec německé literatuře upoutala rakouská literatura a v ní díla „samouckých autorů“, je právě v tomto „moderním“ řešení a ve spojení s rakouským rudimentem. Ne náhodou je titul jednoho z těchto románů Krásné dny, spisovatel nevypráví příběh, románový děj, ale píše dny, roky života, ani slovo rok v Nizonově titulu není nevýznamné. Tentýž směr zahrnuje obrovskou část produkce francouzské, ale stejně tak by bylo možno poukázat i k románové tvorbě NDR, v jejíž jedné a lepší části se odrážejí tytéž zásady.
Román Nizonův dovádí tuto současnou situaci románové tvorby, ale také i románového autora k jisté krystalické podobě. Reflektuje v tomto smyslu dnešní život lépe než společenské fresky. Líčí dnešního člověka, tak jak je, bezbranného, ztraceného, bezradného a ne moc prozíravého, ale po svém se vzpírajícího a zápasícího o svůj život. V drobnokresbě postav, v humoru a pozorovatelství pak jako by navazoval na švýcarskou tradici walserovskou. Nevýbojnost, smířlivost, upřímnost k sobě – neboli všechno to, co je opakem iluzí o sobě, stylizací a prezentování se v nevlastní podobě – nemá jako kontrapunkt onu krutost pohledu, drásavé vidění věcí jako u Walsera, ale jsme zde přece jen na hony vzdáleni všemu tomu, před čím právě u Walsera vystupuje na povrch takový děs: snobismu, úspěšnosti, literárnímu podnikání, podřizování se nesnesitelným normám prosperity a společenské reprezentace, suchosti, vyprahlosti, účetnické prázdnotě.
Doporučuji tedy k vydání. Jsem si vědoma toho, že kniha není „masovým“ titulem ani četbou, která láká svou materií, že je tedy spíše dílem pro znalečtější publikum, nicméně právě tuto literaturu Odeon mezi svou produkci vždy řadil. Odhlédneme-li již od toho, že autor reprezentuje současnou švýcarskou literaturu, její dnešní vrcholy, a pro ni bylo u nás vždy chápavé přijetí, zdá se mi rozhodující, že Nizonův román z roku 1981 stojí přesně na křižovatce, přesně v onom bodu, kde tradice z minulosti – Strindberg – doznává svého plného ztvárnění a kde se určuje cesta románu do dalších desetiletí.
