Píše Jiří Flaišman
(Echa, 17. 4. 2013)Nakladatelství Akropolis ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy na FF UK v Praze a na FF JČU v Českých Budějovicích zdárně pokračuje ve vydávání edice Skrytá moderna (o jednom z již vydaných svazků jsme informovali zde): rychle po sobě v posledních týdnech vyšly dva nové svazky; šestý přináší pod názvem Automatická madona obsáhlou antologii z prací Skupiny Ra (sestavenou Michalem Bauerem) a hned nato vyšel dlouho ohlašovaný svazek věnovaný dílu básníka a prozaika Dušana Paly s názvem Stromy a kamení (Filip Tomáš – Akropolis 2013). Ediční řada oběma tituly naplňuje svůj vytčený úkol přinášet texty dosud málo reflektované, popřípadě díla autorů dnes již pozapomenutých (toto označení by se dalo vztáhnout právě k Palovi) a též výhled na připravované svazky (mj. reprint sborníku Život z roku 1922 či antologie prozaiků Devětsilu a Literární skupiny z počátku 20. let /jež v edici bude postavena po bok výboru z prací básníků Literární skupiny/) ukazuje, že proponované zaměření knižní řady bude i nadále šťastně rozšiřováno.
Palovi vyšly dvě knihy rychle za sebou, a to sice obě posmrtně (narozen 1924 spáchal sebevraždu 14. 11. 1945): jako první byla vydána sbírka poezie z let 1940–1945 s názvem Krev a popel (J. Pávek 1946), jako druhý soubor próz Stromy a kamení (F. Topič 1947). Do „dějin literatury“ se Palovo jméno dostalo především díky Václavu Černému, který ho ve Druhém sešitě o existencialismu postavil po bok Jiřího Ortena (později se k němu vrátil také v Pamětech). Po sérii recenzí na první vydání Palových knih následovalo dlouhé mlčení, s výjimkou Kunce (1957) se mu dodnes nevěnovala snad žádná slovníková příručka, mluvit se o jeho díle začalo pořádně až v 90. letech (mj. V. Färber, V. Novotný, V. Papoušek). Ediční zásluhy má z nedávno minulé doby Michal Jareš, který ve Tvaru 8/2010 na stranách 6–7 a 18–19 zveřejnil vzpomínku Palova otce, ukázku z rukopisu románu Velký pátek a několik Palových básní.
Už proto lze vnímat druhé vydání povídkové sbírky Stromy a kamení v Akropoli, které připravili Vladimír Papoušek a Michal Topor, jako čin bezmála objevitelský. Přítomná edice vedle pěti próz, jež tvoří celek Stromů a kamení, přináší navíc závěrečný oddíl Příloh, do něhož vydavatelé zařadili jeden Palův časopisecký příspěvek (článek-úvahu z časopisu Student), dále Palův dopis (na rozloučenou) příteli a dva listy Palova otce J. Knapovi (obé z fondů LA PNP). V knize jsou přetištěny nakonec i doprovodné texty z obou Palových knih – Pražákův nekrolog uplatněný již jako úvod k básnické sbírce Krev a popel a Knapův doslov k prvnímu vydání Stromů a kamení. Celek pak otevírá rozsáhlá studie Vladimíra Papouška Nová slova, která zabíjejí, v jejíž úvodní – možná co do šíře záběru až předimenzované – části připravuje si její autor líčením situace v literatuře a umění konce 30. a 40. let půdu pro zařazení Palova nerozsáhlého díla do proudů tehdejší mladé literatury. Papoušek je Palou-prozaikem zaujat: zejména prostřednictvím interpretace dvou próz, Žony a zvláště pak Šedá noc, jejichž analýze věnuje závěrečnou část své studie, dochází k závěru, že právě ony dva texty „patří [...] k tomu nejlepšímu, co česká literatura dvacátého století přinesla“ (s. 37). Ostatní tři prózy (Láska, Jaro a Klavír) slouží Papouškovi pro demonstraci autorova spisovatelského růstu, jenž se završuje ve vrcholných textech dosažením radikální noetické skepse. Lze se ovšem ohradit proti tomu, že Papoušek ze stejné perspektivy, s kladným hodnotícím znaménkem přisuzovaným autorskému vývoji a hledání osobité poetiky nenahlíží též Palovu tvorbu básnickou, kterou v jednom odstavci odvrhuje pro absenci „osobité básnické řeči“ (s. 28). Přitom básně jediné vydané sbírky dokládají, jaký zápas tento mladý básník během války podnikl při zbavování se vlivů Halasova básnického jazyka k apelativním veršům z doby osvobození, a do jaké míry je jeho poezie integrální ve své stísněnosti a pesimismu.
Dnes už s mantrickým příznakem konstatovaná pravda, že vydáním knihy komerčně ne zrovna zužitkovatelného autora se uzavírá na dlouhá léta dopředu další možnost edičního uchopení jeho díla, platí bohužel i pro novou edici Paly. Byť svazek není jen pouhou reedicí sbírky próz z roku 1947, když přináší i oněch několik doprovodných textů a vstupní Papouškovu studii, je přesto nutno z hlediska čistě badatelského přínos publikace označit za téměř nulový. Pala měl být zkrátka edičně uchopen jako celek, tj. též jako básník a publicista. Jako těžko přijatelné se ovšem jeví, že edice nepřináší ani řádný soupis Palových prací, a dokonce ani sebestručnější informaci o Palově pozůstalosti dislokované v LA PNP, s níž editoři – jak z několika míst edice vyplývá – pracovali. Proto nám nová edice vychází spíše jako promarněná příležitost.
