Píše Michal Topor
(27. 3. 2013)Kniha historiků Petra Hlaváčka a Dušana Radovanoviče Vytěsněná elita. Zapomínaní učenci z Německé univerzity v Praze (Praha, FF UK 2012, pod střechou Collegia Europaeum – Výzkumné skupiny pro dějiny evropského myšlení FF UK & FLÚ AV ČR) vznikla konverzí výstavního projektu realizovaného nejprve od listopadu 2011 do ledna 2012 v hlavní budově FF UK, poté v říjnu 2012 v prostorách Vzdělávacího a kulturního centra pražského Židovského muzea; podržuje si ostatně některé – pragmatické, skladebné a metodologické – znaky původního formátu, žánru. Již výstava měla v programu připomenout to, co bylo „vytěsněno“, prostřednictvím drobných, nekomplikovaně srozumitelných, zpřehledňujících textů a obrazů. Ambicí projektu bylo změnit, ne-li napravit horizont společného vědomí nebo paměti, zvrstvit institucionální, fakultní tradici. Toto gesto nápravy bylo a je podpíráno deklarovanou přináležitostí k těm, kteří byli vystaveni několikeré perzekuci – existenční i mediální, historiografickému zapomínání, a spolu s tím neseno i určitým nabádavým patosem směrem k přítomnosti (slovy o neutuchající nutnosti bránit svobodu a demokracii). Jistá schematičnost úvodních výkladů vystupuje zřetelně v konfrontaci s pozoruhodným textem Zrozen pod příznivou hvězdou, pasážemi z londýnských vzpomínek Victora Ehrenberga (1891–1976), v letech 1929–1939 profesora klasické filologie na pražské německé univerzitě (s. 25–51). Jestliže v úvodu se paušálně tvrdí, že po roce 1919 na německé univerzitě „dále rostlo napětí mezi nacionalisticky profilovanými profesory a studenty a liberální skupinou, reprezentovanou právě profesory židovského původu“ (s. 14), Ehrenbergovy vzpomínky upozorňují na nutnost jemnější diferenciace: například charakteristikou Arthura Steina, pražského historika římských dějin: „Byl jedním z oněch rakouských Židů, kteří byli více němečtí a protičeští než Němci z Říše. Byla to v jistém ohledu zvláštní duše, a musel za to draze zaplatit, když se ze sudetských Němců stali nacisté“ (s. 30; Stein byl v letech 1942–1945 internován v Terezíně) či tímto konstatováním: „Fakulta byla tehdy fakticky rozdělena na židovskou část, a to včetně árijských liberálů jako Slotty, tento přímočarý charakter“ (s. 31). Ehrenbergův text tak snadno ironizuje jak bohulibý osvětově schematický ráz úvodních partií knihy sugerující určité národnostně určené rozdělení rolí, tak strojový servis doprovodného vysvětlivkového aparátu – viz například souběh Ehrenbergova mikroportrétu historika Wilhelma Wostryho („slušný a mírný sudetský Němec, jehož jsme považovali za opravdového přítele“) s lakonickým „angažovaný nacionální socialista“ v poznámce pod čarou (obojí na s. 33). Ehrenberg shrnuje situaci slovy: „Postavení jednotlivých národností bylo v Praze poněkud zvláštní, převážně proto, že spory a odlišnosti mezi Němci a Čechy byly silně komplikované“ (s. 31).
Ehrenbergovo vzpomínání tvoří předpolí k sérii medailonů, slovníkově vykreslujících osudy 18 učenců, pojednáni jsou: Käthe Spiegelová (jediná žena!), Samuel Steinherz, Siegfried Reiter, Maximilian Adler, Otto Stein, Fritz Paudler, Oskar Kraus, Arthur Stein, David Herzog, Josef Körner, Emil Utitz, Georg Stefansky, Ludwig Cohn, Friedrich Slotty, Paul Nettl, Victor Ehrenberg, Karl Wolfgang Deutsch a David Flusser. Každý medailon je doplněn o výběrový výčet „díla“. Následuje český překlad „chvalořeči“, kterou po válce Emil Utitz věnoval klasickému filologovi Maximilianu Adlerovi; škoda že autoři, přestože upozorňují na její proslovení v češtině, nedohledali publikaci řeči ve Věstníku Židovské obce náboženské v Praze (9. 7. 1948). Na závěr knihy autoři zařadili rozhovor s emeritním profesorem dějin starověku na FF UK Pavlem Olivou (rodným jménem Pavel Ohrenstein; k jeho osudu srov. materiál na portálu My jsme to nevzdali) – mimo jiné o jeho římském setkání v roce 1955 právě s Ehrenbergem, který mu poté v sedmdesátých letech svěřil text svých Pamětí. Shrnuto: autoři – i přes naznačené diskrepance v souhře různorodých textů – připravili publikaci, která dobře plní funkci memorabilia, případně jakéhosi vykročení ze tmy na světlo.
* * *
Pro zatím poslední svazek mnichovské ročenky Stifter Jahrbuch (26/2012, s. 145–188) připravil literární historik Václav Petrbok edici nazvanou „Ihr ganz ergebener Spina“, výbor z dopisů, jež Franz Spina (1968–1938) – průkopník bohemistických studií na pražské německé univerzitě – v různých časech, počínaje rokem 1907, česky či německy psal a adresoval Otokaru Fischerovi, Václavu Flajšhansovi, Vojtěchu Jirátovi, Arnoštu Vilému Krausovi, Janu Masákovi, Arne Novákovi, Josefu Schieszlovi (zeťovi Jana Gebauera), Zdeňku Václavu Tobolkovi a Čeňku Zíbrtovi. Zaujme kupříkladu Spinova vzpomínka v dopise A. Krausovi, kromě jiného naznačující český předválečný referenční rámec Spinova působení: „Tisknu ruku důkladnému znalci Goetha, skvělému germanistovi, jemuž jeho věda není jen teorií od psacího stolu, nýbrž jej přivedla k živým problémům našich národů obývajících společný prostor. Když jsem se v roce 1905 po 12tileté nepřítomnosti vrátil z německé provincie do Prahy, byl to především ‚Čas‘ a jeho kruh a poté Vaše ‚Čechische Revue‘, jež se staly průvodci mému poznávání českých kulturních, hospodářských a politických snah. [...] Řekl jsem jednou Sauerovi, svému nezapomenutelnému příteli a učiteli, že se po exilu v provincii cítím teď v Praze jako strom v teplém jarním dešti“ (s. 160, dopis z 6. 11. 1929; přel. MT). Redakce ročenky velkoryse umožnila některé texty doprovodit jejich faksimile, jednotlivé dopisy jsou opatřeny poctivě odvedeným aparátem vysvětlivek, které umožňují alespoň ve zkratce nahlížet souvislosti událostí a osobních vazeb, jež ten který dopis naznačuje a otevírá tak dalším průzkumům. V. Petrbok navíc avizuje (na s. 147) záměr vydat dále také Spinovy dopisy Augustu Sauerovi a Johannesu Urzidilovi.
