Píše Jakub Sichálek
(20. 3. 2013)17. března uplynulo sto let od narození literárního historika Miloslava Švába, který se netěšil přízni mocných v žádném z totalitních režimů: v letech 1944–45 byl vězněn, od konce šedesátých let ostrakizován. Nemohu se zbavit dojmu, že jeden z nejlepších českých literárních historiků-medievistů se vytrácí z povědomí většiny dnešních zájemců o dějiny českého písemnictví.
Miloslav Šváb (17. 3. 1913 – 22. 3. 1986) vystudoval na pražské filozofické fakultě obor čeština – latina. Dvacet let učil s několika přestávkami na středních školách v Plzni a Domažlicích. Od roku 1956 až do odchodu do důchodu v roce 1973 působil na Pedagogické fakultě (někdejší Vyšší pedagogické škole) v Plzni. Švábovo vědecké působení zažilo několik cézur a jeho vědecké dílo se dnes může jevit jako torzo. Více než desetiletá vytrvalá práce na slovníku latiny 9.–18. století, zohledňujícím bohemikální materiál, zůstala nakonec v podobě excerpt se stručným koncepčním nástinem jen v badatelově pozůstalosti (spravované dnes Archivem města Plzeň). Naděje na vydání vzala za své již začátkem osmdesátých let, kdy se autor pokoušel dojednat možnost publikování. Držel se tedy nadále Balbínova hesla, v barokní době velmi oblíbeného, které drobně obměňuje patnáctý verš třicáté kapitoly biblické knihy Izajáš: In silentio et spe fortitudo mea (v mlčení a naději síla má). V posledním dopise svému nejbližšímu příteli, filologovi a spolužákovi ze studií Zdeňku Tylovi, pak napsal (11. 1. 1986): „Moc let v plné síle jsem ztratil od roku 1970, i když jsem přitom nelenil. V čase bezvýhlednosti však mě nenapadlo toto nobile officium (tedy novou kritickou edici Alexandreidy, pro kterou by patrně nebylo problémem nalézt v NSR nebo jinde nakladatele) podstoupit a místo něho jsem se dal do bláhového slovníku latiny 9.–18. století. Rekriminace však nic nepomohou…“ Dokončení projektu definitivně znemožnila Švábova smrt. Nenaplnila se přání rodiny ani nejbližších přátel – kolegů z oboru –, aby práci připravil k vydání někdo další.
Z téměř padesátiletého detailního studia staročeské Alexandreidy vytěžil Šváb řadu publikací, v rukopise však zůstala jeho velká monografie z roku 1959 věnovaná vztahu staročeské Alexandreidy a její latinské předlohy. Jednomu z nejvýznamnějších slovesných děl českého středověku věnovalo pozornost ve druhé polovině 20. století hned několik zahraničních monografií; domácí čtenáři mají však k dispozici jen starší knihu Pražákovu (Albert Pražák: Staročeská báseň o Alexandru Velikém, Melantrich 1945). Největšímu českému znalci alexandrovské látky v oblasti písemnictví nebylo dáno, aby své poznatky synteticky představil.
I přes řadu překážek a nepřízeň vnějších okolností pokračoval Šváb ve svém plánu prozkoumat staročeskou Alexandreidu nad rámec připravené monografie v souvislostech soudobého německého a latinského písemnictví v Čechách. Výsledky zveřejnil ve dvou zásadních studiích, publikovaných v zahraničí, i v dalších pracích zmíněných níže: Zu den deutsch-tschechischen Literaturbeziehungen und deren Spezifität um 1300 (Serta slavica: In memoriam Aloisii Schmaus, ed. Wolfgang Gesemann et al., München, Rudolf Trofenik 1971, s. 696–703) a Zur alttschechischen Alexandreis. Kritische Auseinandersetzung mit einigen Behauptungen über das Werk (Die Welt der Slaven 27, 1982, seš. 2, s. 382–421).
Kořeny Švábova zájmu o středověkou českou a latinskou literaturu lze vysledovat už v době jeho studií. Z univerzitních učitelů se hlásil především k Bohumilu Rybovi a Albertu Pražákovi; cíleně však také navštěvoval přednášky a semináře Jana Mukařovského. Rybův příklad badatele soustředěného k středověkému latinskému jazyku i bohemikálnímu písemnictví Švába trvale inspiroval. Klasickofilologické a bohemistické vzdělání jej předurčilo ke zkoumání vztahů klasické latinské i středolatinské vzdělanosti a českého duchovního prostředí ve středověku, zájem o problematiku literárněteoretickou a poetologickou jej přivedl ke studiu dobových poetik. Jako pars pro toto alespoň uveďme, že pro stále cenný sborník Antika a česká kultura (Academia 1978), který vznikal postupně v šedesátých a sedmdesátých letech a který nakonec po všech peripetiích spatřil z politických důvodů světlo světa bez uvedení jmen autorů, napsal Šváb dvě důležitá pojednání: Latinské předkarlovské kroniky a listy Jindřicha z Isernie ve vztahu k antice a Uplatnění antických témat v českých veršovaných skladbách 13. a 14. století. Důkladné filologické školení také určilo jeho přístup k slovesnému materiálu. Část jeho medievistických příspěvků se soustředila ke kritice textu a jeho exegezi (např. „Achské země“ v české Alexandreidě, Sborník Pedagogického institutu v Plzni. Jazyk a literatura 3, 1960, s. 5–13), většina jeho pojednání však překročila rámec nižší textové kritiky a dospěla k závažným literárněhistorickým závěrům (např. Besermené a ti druzí v české Alexandreidě, psáno 1980, publikováno in: Listy filologické 113, 1990, č. 2, s. 146–50).
Šváb byl badatelem pramenným, jak dokládá už jeho přístup k problematice adekvátního výkladu staročeské Alexandreidy. Zde stavěl na podrobné znalosti rukopisů její latinské předlohy (nakolik mu to jen tehdejší pracovní podmínky umožnily). Ve svém posledním publikovaném textu (Jeden dluh naší literární historie, Listy filologické 108, 1986, č. 1, s. 51–53) v této souvislosti napsal: „Obstojí námitka, že počet známých rukopisů se stává až nepřehledným? Problémem je i postup s publikováním glos. Pro komparatistiku zůstane na tomto poli asi jen pramenná cesta. Při studiu literárního díla založeného na Gualterovi a psaného v národním jazyce by stačilo publikovat glosy nejbližší tomuto zpracování.“ O jeho schopnostech pramenného badatele svědčí také řada dalších prací: Opisy Fabiána Stehlíka, zvláště opis kroniky Vincentiovy a Jarlochovy (Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, ř. D – literárněvědná, roč. 4, 1955, č. 2, s. 143–50), Rukopis latinské básně „O českých králích“ Bohuslava Bavora z Kosmačova (Minulostí Plzně a Plzeňska 1, 1958, s. 58–70), Ein neu erkanntes Hussitenlied in einem Erfurter Kodex (Zeitschrift für Slawistik /Berlin/ 20, 1975, s. 391–401) či Nápisy u fresek v kapli sv. Barbory františkánského kláštera v Plzni (Minulostí Západočeského kraje 17, 1981, s. 187–99). Poslední stať nám také představuje Miloslava Švába jako badatele v regionální tematice. Soupis Švábova díla sestavil už zmíněný Zdeněk Tyl (Minulostí Západočeského kraje 23, 1987, s. 193–99). Publikační činnost zde čítá 95 položek a nechybí zde ani práce o mladší či moderní literatuře. Soupis by bylo možné doplnit jak o položky dosud bibliograficky nepodchycené, tak o záznamy textů vydaných po Švábově smrti péčí jeho přátel; problémem zůstává dešifrace těch prací, které byly publikovány v pokrytí.
Jedinou Švábovou uveřejněnou monografií je kniha Prology a epilogy v české předhusitské literatuře (SPN 1966, 252 stran). Autor zde provedl topickou analýzu rámcových pasáží téměř 140 bohemikálních středověkých děl, v tradičním jazykovém vymezení starší české literatury: v dílech psaných staroslověnsky, latinsky a česky. Tato metodologicky čistá, komparativní práce, v kontextu domácí historiografie jedinečná tématem i pojetím, zde byla přijímána spíše s rozpaky; většího ocenění se jí dostalo od zahraničních slavistů. Obsahuje množství postřehů literární vědou dodnes nevyužitých a přináší jak pronikavé interpretace jednotlivých děl, tak i zajímavá statistická data. Nutné materiálové omezení vedlo autora k tomu, že se ve svých analýzách soustředil jen na texty edičně zpřístupněné a nepřihlížel tak v řadě případů k různým textovým zněním jednotlivých děl, případně k jejich vztahu k předlohám. Tento fakt se dnes jeví jako největší slabina jinak mimořádně přínosné Švábovy knihy, jejíž závěry by si zasloužily nové doplnění a revizi.
Na části Švábových prací, zejména z padesátých a šedesátých let, je patrný vliv Josefa Hrabáka a jím protežovaných dobových cílů české literární historie: důraz na zkoumání vztahu dobové skutečnosti a jejího literárního ztvárnění, shledávání národní specifičnosti bohemikálních děl. (Josef Hrabák, nadaný mimořádnou pracovitostí i organizačním talentem, byl ústřední postavou literárněvědné paleobohemistiky právě padesátých a šedesátých let; jeho vědecké dílo i osobnost čekají na zhodnocení.) Miloslav Šváb se hlásil k dialektickému materialismu a marxistické linii literární vědy. Své gnoseologické východisko však nikdy neuplatňoval ve vulgárně povrchní podobě, jak se v českém prostředí často dělo. Jakkoli dobová terminologie poznamenala část jeho vědeckých textů, nebyl autorem, který by skrýval interpretační neschopnost za obsahově vyprázdněný slovník. Na rozdíl od ideologických přisluhovačů znal velmi dobře teoretické práce z dané oblasti lidského myšlení. Zůstává tak příkladem literárního vědce, který se svojí odbornou prací nikdy nezpronevěřil přísným vědeckým nárokům a svými životními postoji ideálům klasické humanity.
