Píše Jakub Sichálek
(27. 2. 2013)Zpráva o úmrtí Jaroslava Kolára (18. 9. 1929 – 12. 2. 2013) nás staví před nepříjemnou skutečnost: Odešel poslední představitel té generace literárních historiků specializujících se na starší českou literaturu, která podstatným způsobem určovala dění v oboru od šedesátých let do konce devadesátých let 20. století. Patřili k ní také Milan Kopecký (1925–2006) či Eduard Petrů (1928–2006), univerzitní učitelé a vědci, kteří po Oldřichu Králíkovi, Josefu Hrabákovi a Jiřím Daňhelkovi reprezentovali bádání o středověké a raně novověké české literatuře na obou nejstarších moravských univerzitách a profilovali literárněvědnou paleobohemistiku jako samostatný obor.
Na rozdíl od Milana Kopeckého, Eduarda Petrů či Zdeňky Tiché (1927–1984) byl pro absolventy pražské filozofické fakulty Emila Pražáka (1924–2006?), Jaroslava Kolára a Františka Svejkovského (* 1923, od 1970 v USA) metodologicky určující vztah ke strukturalismu a nakonec i společné působení v akademickém Ústavu pro českou (a světovou) literaturu. Záviděníhodný přehled po českém slovesném materiálu starších epoch získala tato vědecká generace při práci na dvou velkých akademických podnicích: Dějinách české literatury 1 (1959) a třísvazkovém Výboru z české literatury (1957; 1963–64). Typická pro tyto badatele byla dále provázanost edičních a literárněhistorických aktivit. Generaci „Svejkovského a Kolára“ spojuje dnes nedostižná šíře odborného záběru, od literatury středověké až po 19. století, ba i dílčí výpady do literatury moderní.
Sám Jaroslav Kolár patřil k těm nečetným literárním historikům, kteří sledovali vědecké dění i v dalších oborech a příležitostně do něj zasahovali svými pracemi (divadelní věda, dějiny výtvarného umění, etnologie či folkloristika). Kolár obohatil české intelektuální prostředí také svými překlady metodologicky a materiálově podnětných prací Petra Bogatyreva, Michaila M. Bachtina a Arona J. Gureviče. Průkopnickou platnost má jeho edice Lidových her z Moravy Julia Feifalika, doprovozená zásadní úvodní studií. Výsledkem mnohaletého Kolárova bádání o životě a díle tohoto z nacionálních příčin přehlíženého literárního historika měla být původně (zkraje osmdesátých let) feifalikovská monografie, ale tehdejší nakladatelství knihu věnovanou moravskému Němci nepřijala.
Z bibliografie J. Kolára, která má více než čtyři sta položek (studií, lexikonových hesel, recenzí a drobnějších textů), včetně čtyř desítek edic knižních i časopiseckých, se lze snadno poučit o šíři jeho odborného zájmu a nesmírné pracovitosti. Navzdory vleklé, zhoršující se nemoci dokázal Jaroslav Kolár i v posledních letech zasahovat do vědeckého dění. Byl sice nucen vzdát se plánu na překlad další Gurevičovy knihy, ale věnoval se drobnějším žánrům, recenzoval, psal glosy, poskytoval rozhovory. S jeho komentářem vyšlo ještě několik edic, na nichž se většinou také editorsky podílel. Vedle toho připravil další knižní výbor ze svých starších statí. Zůstal nadále vyhledávaným konzultantem. Kolárovy pozdní práce pak nesou výslovné či nevyslovené poděkování jeho paní, která mu byla velkou oporou – a četným návštěvám vlídnou a milou hostitelkou. Sborník k osmdesátinám s titulem Pokušení Jaroslava Kolára (2009) zdobí reprodukce malované iniciály z pozdně středověkého rukopisu. Její námět lze snadno vztáhnout k posledním letům života hlavního adresáta sborníku. Takové jednoznačné interpretaci se však vzpírá výřez z obrazu Hieronyma Bosche, který si autor vybral pro přebal své poslední knihy Sondy (2007).
Jaroslav Kolár dokázal skvěle psát i vypravovat; jeho vypravěčský styl, to byla „poetika soli a pepře“. Abych ji připomněl, dovoluji si vybrat kus z Kolárova dopisu Jiřímu Daňhelkovi. Korespondence mezi těmito dvěma badateli, které od sebe dělilo sice jen deset let, ale šlo fakticky o rozdíl generační, je také dokladem Kolárovy ochoty podat staršímu kolegovi, který měl z politických příčin velmi ztížené pracovní podmínky, kdykoli pomocnou ruku. Níže citovaný dopis z 23. 5. 1992 (Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Jiří Daňhelka, karton 90) odkazuje ke Kolárovu krátkému, ale důsažnému učitelskému působení na Karlově univerzitě začátkem devadesátých let:
„Vážený pane profesore [...] Že rád vzpomínáte na tu chvíli v mém semináři, to mne moc těší. Teď v letním semestru jsem s dětičkami dělal Mastičkáře a Hru veselé Magdaleny, o které sám píšu. Teď před chvílí jsem to právě doplakal, má to 36 stran (ovšem i s přetiskem toho škvárku, který je podle mne jedinečný). Budete mít do čeho se strefovat, ale až to vyjde. Kopii Vám teď poslat nemohu, pořádnou nemám, protože jsem to pořád předělával už i hotové, neboť se mi do toho strefovali 1.) kamarádi historici, kterým jsem to četl, a 2.) i dětičky v semináři, které se opět projevily jako sebranka chytrá; až se divím, že jich většinu baví chodit na mne pravidelně. Takže prosím vyčkejte, až to někdy ke konci roku vyjde v Divadelní revui, pak se do mne pusťte s novými silami. Dělá na tom tématu zároveň se mnou paní Veltruská v Paříži, ostatně to byla právě ona, kdo mne k tomu tématu vyprovokoval. [...] / Nezlobte se, že už budu končit, ač papíru ještě zbývá. Mlátím dnes do stroje od rána a už jsem z toho křivý. Dávám Vám zase a stále za pravdu – byl jste jeden z těch bazilišků, co mi říkali, že v penzi budu mít víc práce než kdykoliv dřív. Splňuje se beze zbytku. / Moc zdravím Vás i Vaši paní – chtělo by to být o kus blíž k Olomouci a zajít, ale bohužel... / Upřímně Váš J. Kolár.“
