Píše Michal Kosák

(Echa, 13. 2. 2013)

Od roku 1934, kdy Zdeněk Vavřík plánoval vydání svazku esejů Jana Strakoše (1899–1966), uplynulo takřka osmdesát let. Svazek anoncovaný pod názvem Poutníci Absolutna nebyl tehdy v ostravské edici Klíč ani později vydán, za tu dobu se z tohoto katolického kněze, literárního kritika, historika, novináře, středoškolského a po válce krátce vysokoškolského pedagoga stala takříkajíc zapomenutá figura. Teprve v minulém roce, kdy v nakladatelství Cherm vyšel pod titulem O české literatuře, kritice a historii výběr z jeho textů, byl alespoň úrok z tohoto dluhu splacen. Pořadatelem svazku je Ladislav Soldán, který se osobnosti Jana Strakoše začal věnovat snad již před dvaceti lety, kdy vyšly první jeho strakošovské příspěvky. Navazoval přitom – stejně jako nedávno zemřelý Drahomír Šajtar, který o časopisu Poesie, vydávaném v letech 1931–1933 Strakošovým okruhem, publikoval knihu (Poesie 1931–1934: Historie jednoho časopisu, Opava, Optys 1995) – na sběratelské úsilí P. Zdislava Škrabala, který shromáždil materiály, jež jsou dnes uloženy v Památníku Petra Bezruče v Opavě.

 

Výbor obsahuje texty z let 1925–1945, zahrnuje kritiky, recenze a poznámky publikované časopisecky v Rozmachu, Tvaru, Akordu, Řádu, Arších a především v časopisu Poesie, dále pak některé texty ze sborníků, například stať Básník (1937), věnovanou Petru Bezručovi. Mezi frekventované osobnosti a témata, jimiž se Strakoš zabýval, patří například Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Zdeněk Vavřík, František Götz, Vítězslav Nezval, Vilém Závada, František Lazecký či Julius Zeyer, problematika českého obrození (M. A. Voigt, B. Balbín) či regionalismu a polského okruhu (E. Zegadłowicz). Často zmiňovaný koncept čisté poezie Henriho Bremonda Strakoš prosazoval a adaptoval jako kritický požadavek, míru a cíl básníkovy činnosti (ke srovnání vlastního Bremondova pojetí a Strakošovy koncepce srov. v textu M. C. Putny: Jan Strakoš a Poesie in Česká katolická literatura v kontextech, Praha, Torst 2010, s. 1208–1223). Gestací se Strakošovy texty pohybují na krajních pólech mezi ostrou polemičností a nadšenectvím, které je někdy dnes dost nepochopitelné („Zdeněk Vavřík mezi českými lyriky vyniká nepopěrnou lahodou svého hlasu, takže jej poznáš hned po prvním verši; je to klenotník, jemuž slovo září záhadnou fluorescencí jednotlivých vrstev“, s. 445), nejlepší pak jsou, domnívám se, v polohách kritických (Stylový problém Nezvalova Edisona, 1931–1932), někdy analytických, nikoli polemických, kde silně připomínají durychovskou stylizaci.

 

V Strakošových metodologicky zaměřených textech můžeme najít formulační i koncepční shody s texty strukturalistické (formalistické) provenience. Mnohdy je míra shody zarážející, například ve studii Historická metoda a literární věda (1932; s. 239–250) čteme: „Neučiníme-li zavčas konec takové pavědě, těmto klepavým historkám, hodným referátu ze soudní síně, může se nám státi, že se v příručkách literárních budeme dovídati, kolik litrů plzeňského nebo mělnického onen ubohý básník vypil, v kolik hodin přesně vstával, co soudil o té neb oné otázce atp., zkrátka na básníky mohla by tato literární historie přichystati tajnou policii takového rozsahu, o jaké se nesnilo ještě ani nepopulárnějšímu vladaři“ (s. 246). Což silně upomíná na policejní příměry u R. Jakobsona: „Dosud se však literární historici podobali spíše policii, která by – s cílem zatknout určitou osobu – zadržela pro každý případ všechny a všechno, co se nachází v místnosti, včetně náhodných chodců na ulici. Stejně tak se literárním historikům hodilo vše – reálný život, psychologie, politika, filozofie. Místo vědy o literatuře vznikal konglomerát samorostlých disciplín. Jako by se zapomínalo, že tyto znaky příslušejí odpovídajícím vědám – dějinám filozofie, historii kultury, psychologii atd., a ty že mohou přirozeně použít i literární díla jakožto defektní, druhořadé dokumenty“ (ve spisku Novejšaja russkaja poezija, 1921; cit. dle V. Svatoň: Literární život a literární fakt, in: B. Ejchenbaum: Jak je udělán Gogolův Plášť a jiné studie, Praha, Triáda 2012, s. 301).

 

Ale nejde jen o shody v příměru literární historie a práce policejního vyšetřovatele, soulad je i v pojetí diachronie a synchronie. Jan Strakoš formuloval v roce 1947 své pojetí následovně: „Jakmile dílo jednou je dáno, je pro literárního badatele základem k poznání bez ohledu na dobu vzniku jednotlivých básní nebo i korektur.“ Tato výhrada vedoucí k postulování priority synchronního přístupu, kterou Strakoš tehdy vyjádřil nad genetickými průzkumy Oldřicha Králíka, se později v podobném znění objevila např. i u Felixe Vodičky. Nechci zde tvrdit nic definitivního, může jít o vědomý Strakošův pokus o syntézu Bremondovy teorie „s některými kritérii moderní literární vědy slohotvorně a dokonce také strukturalisticky orientované“ (s. 486), jak naznačuje v doslovu Ladislav Soldán, nebo jen o možnou blízkost některých bremondovských a strukturalistických východisek. Tato příbuznost se projevila i jinde, třeba v představě, že je možné pro literárněvědnou a literárněkritickou práci nalézt nějaké objektivní metody: „Co je samozřejmé ve vědních oborech jiných, jednotnost terminologie a metodologie, pro literární kritiku jako by neplatilo; zde se trpí volnomyšlenkářství až obludného rozpětí“ (s. 297). Tento dojem však zůstává u Strakoše na rovině metodologického požadavku, jinak se jeho texty – většinou bohudík a v horších případech bohužel („Změniti něco z tohoto rytmického řádu znamená zničiti rytmický efekt vlastní jen této sloce“, s. 283) – s tímto nárokem míjejí.

 

Výše citovaná kritika Oldřicha Králíka pochází z Lidové demokracie, kde Strakoš po válce publikoval. Své texty tehdy tiskl občas v Obzorech, Review 45, později v emigraci pak někdy v časopisu Demokracie a snad i jinde. Vymezení svazku, které se snad nejurčitěji odrazilo ve zvoleném názvu, vedlo k vyloučení politických textů, a to i těch, které jsou pro svůj antisemitismus dosti nesympatické, stranou též zůstaly stati věnované polským autorům, ale i pozdější, např. text věnovaný Sjezdu spisovatelů Posjezdové přemítání (Lidová demokracie 25. 6. 1946). Strakoš tehdy psal jistě již jinak, tísněný požadavky periodik i takříkajíc požadavky doby, věnoval se ale i dále některým z autorů, o nichž psal již dříve (srov. např. Zahradníčkova válečná lyrika, Lidová demokracie 18. 11. 1946). Škoda, že svazek, který připravil dnes patrně nejlepší znalec Strakošova díla, jehož studie a články obsahují množství údajů, které bylo snad možné čtenáři knihy zpřístupnit a z nichž je i zde množství využito, svůj výběr nijak neargumentoval a že zvolené, často polemické texty ponechal zcela bez komentáře. Strakoše, kterého mohla tato kniha začlenit – jak se říká – zpět do literatury, ponechal tak editor vlát ve vzduchu.


zpět | stáhnout PDF