Píše Michal Topor
(9. 1. 2013)Nelze tvrdit, že by Augustu Sauerovi (1855–1926), význačné osobnosti středoevropské a ovšem zejména pražské (německo-jazyčné) univerzitní literárněvědné germanistiky, v posledních letech nebyla věnována spravedlivá pozornost. Podstatný part měl Sauer v knize Sigfrida Faerbera Ich bin ein Chinese. Der Wiener Literarhistoriker Jakob Minor und seine Briefe an August Sauer (Peter Lang 2004), také Tazuko Takebayashiová se zabývala Sauerem v rámci svých xenologických sond (v monografii Zwischen den Kulturen: Deutsches, Tschechisches und Jüdisches in der deutschsprachigen Literatur aus Prag, Georg Olms Verlag 2005). Sauer je nutně jednou z centrálních postav práce Lenky Vodrážkové-Pokorné Die Prager Germanistik nach 1882 (Peter Lang 2007), k tomu třeba připočíst sborník August Sauer (1855–1926). Ein Intellektueller in Prag zwischen Kultur- und Wissenschaftspolitik (Böhlau 2011, ed. Steffen Höhne) – odlitek stejnojmenné konference; srov. echo z 11. 1. 2012. Do jmenovaného sborníku přispěla také Jeanette Godauová, a sice zkratkou větší práce, která vyšla knižně pod titulem Germanistik in Prag und Jena – Universität, Stadt und Kultur um 1900. Der Briefwechsel zwischen August Sauer und Albert Leitzmann (S. Hirzel Verlag 2010) – jako druhý svazek řady Beiträge zur Geschichte der Germanistik (vyd. Jens Haustein a Uwe Meves).
Na rozdíl od S. Faerbera, který vlastní výklad doplnil posléze edicí souboru Minorových dopisů Sauerovi, Godauová svůj stěžejní materiál – epistulární soubor čítající 452 dopisů Sauerových a 342 dopisů, jež Sauerovi adresoval germanista Albert Leitzmann (1867 Magdeburg – 1950 Jena), rozptýlila v rámci svého pojednání příležitostně, tj. tematicky, a to v různé podobě, od citací k parafrázím. Její první starostí je výměr kariér a specifických kontextů působení obou protagonistů, v případě Sauerově načrtává národnostně motivované napětí jako určující složku podmínek, v nichž bylo Sauerovi dáno pracovat a vystupovat. Pokračuje přitom bohužel v tradici pochopitelné, nicméně limitující: němečtí badatelé takřka nepracují s dokumenty jazykově české provenience, čímž se ochuzují se o celou dimenzi dobových hlasů. Uvádím pro příklad dva novinové články.
Cennou pasáží autorčina pokusu o dešifraci tras rozprostřených mezi Prahou a Jenou je kapitola systematicky rekonstruující kanály, zpravující Leitzmanna o pražském dění (s. 108–125). Jen málo se prý Leitzmann o pražských politických, resp. kulturněpolitických napětích dovídal přímo ze Sauerových dopisů, Sauer o nich zkrátka příliš nepsal. Godauová objevně upozorňuje na roli, již v tom ohledu hrál Wolfgang Keller (1873–1943), vnuk tübingenského germanisty a romanisty Adalberta von Kellera, hlavně však – syn klasického filologa Otta von Kellera (1838–1927), který v letech synova dětství působil v Grazu a poté na pražské německé univerzitě. W. Keller v Praze roku 1890 maturoval, studoval zde potom anglistiku (pod patronátem Aloise Pogatschera), nějakou dobu také strávil v Berlíně, kam se mezitím z Prahy přestěhoval anglista Alois Brandl – ten v roce 1897 Kellera doporučil jako lektora angličtiny a Keller přesídlil do Jeny. Spřátelil se s Leitzmannem, jemuž doložitelně mimo jiné referoval o pražských poměrech (sám Leitzmann nikdy v Praze nebyl), o nichž měl dobrý přehled jednak díky rodinné korespondenci, jednak ze svých návštěv Prahy. Autorka dále ukazuje germanistu Leitzmanna jako čtenáře pražského německého deníku Bohemia, a – což lze považovat za nález kardinální – upozorňuje na dopisy Heddy Sauerové, Sauerovy ženy, v jenských pozůstalostech A. Leitzmanna a navíc i jeho ženy Else (zmiňuje také pražskou přednášku /1912/ Else L., autorky pohádkové knihy Zwölf Nächte – uspořádanou místním spolkem Klub deutscher Künstlerinnen).
V následných kapitolách knihy se Godauová zabývá podílem A. Sauera v kulturněpolitických podnicích německé menšiny v Čechách, počínaje Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen (zal. 1891 jako protějšek české Akademie). Podává profil měsíčníku Deutsche Arbeit (vycházel od roku 1901), na jehož chod Sauer počátkem století dohlížel (a kde také publikoval své texty), paralelně s redakcí „časopisu pro dějiny literatury“ Euphorion. Autorka se pokusila fenomén Deutsche Arbeit nahlédnout – pokud vím, jde o novum – ve vztahu k jiným pražským periodikům, a to k Čechische Revue Arnošta Krause a sionistickému týdeníku Selbstwehr; je-li však řeč o Arnoštu Krausovi, proč autorka nezavadila o bohatý materiál dochovaný v Krausově pozůstalosti (Archiv AV)? Mj. by tam našla pět Sauerových dopisů z let 1907–1916, ale i jeden Leitzmannův z roku 1894…
V další části výkladu autorka detailně zkoumá stylistické a stylizační parametry korespondence mezi Sauerem a Leitzmannem Konstatuje, že jen zřídka výpovědi korespondentů zahrnují celistvá metodologická vyznání, dokumentární váhu spatřuje Godauová především v partiích, jež se týkají zakládání a redakčního chodu Euphorionu, kam i Leitzmann bohatě přispíval – jeho doménou bylo dílo Friedricha Schillera a reflexe prací o něm. Navzdory naznačené řídkosti Godauová zkouší v závěru knihy demonstrovat metodologické pozadí Sauerova a Leitzmannova vypovídání o písemnictví a jeho dějinách – mj. srozumitelně předvádí sílu Sauerova východiska: filologického pozitivismu Schererovy ražby. – Hlavní přínos knihy nicméně spočívá v soustředěném zhodnocení dokumentovatelné, byť dosud pramálo opracované vazby mezi dvěma vzdělanci-filology.
