Píše Michal Kosák
(26. 9. 2012)Na konci roku 2011 vydal Národní filmový archiv jako DVD/Blu-ray film Františka Vláčila Marketa Lazarová (1967). Digitalizovaná a restaurovaná podoba filmu byla nakonec pořízena z původního negativu (na začátku se mělo vycházet z duplikátního pozitivu), přihlíželo se i k distribuční kopii z roku 1967. Pro charakteristiku odlišností edičních přístupů k literární předloze a k filmové Marketě může krátce posloužit již způsob zacházení s křestním jménem titulní postavy, který pro film drží v názvu pietně původní psaní Marketa, zatímco kritická edice Jarmily Víškové (1986) aktualizuje psaní na Markéta. Nechci se zde ovšem věnovat způsobu restaurování či otázce remasterování (více srov. v důkladné recenzi Petra Gajdošíka na stránkách Nostalghia.cz), soustředím se na vlastní vybavení dvoudiskové DVD edice, které mělo být podle zástupců NFA „luxusní“.
Na bonusovém disku jsou – vedle dokumentu V síti času (1989) – k dispozici rozhovory s filmovou kritičkou Zdenou Škapovou, historikem umění Janem Roytem a Ivem Marákem, technickým ředitelem studia UPP, kde vlastní digitalizaci provedli. Poslední z nich vzdáleně připomíná ediční poznámku. Zmiňuje se zde pár údajů, jako že bylo naskenováno a vyčištěno 714 105 polí, to hlavní ale chybí: detailní popis výchozího materiálu, referenčních zdrojů, postupu digitalizace, určení případných zásahů a především jejich argumentace. Uživatel náročné edice je tak ponechán v jakési filologické nejistotě, co má vlastně ve výsledku před sebou.
Další dva rozhovory mají zřejmě mít funkci doprovodného komentáře. Oba zpovídaní se nechali ke své a k naší škodě vmanévrovat do situace, kdy jejich výstup vyznívá místy jako komický doprovod. Ve zřejmě improvizovaných, narychlo snímaných rozhovorech, rozdělených ex post do samostatných kapitol a s vynechanými otázkami Z. Škapová např. usilovně vzpomíná na zahraniční paralely filmu: „kdybych tak lovila v paměti, tak bych si vzpomněla ještě na další Pasoliniho dílo z šedesátého sedmého roku, a to je jeho Oidipus král, abych nezůstala jenom v historii, napadla mě Médea Larse von Triera z osmdesátých let nebo teď takový nedávný zajímavý zážitek z Karlových Varů Trojský kůň (sic!) Bély Tarra.“
Jan Royt se zase v části svého výstupu soustředil na otázku vztahu historických reálií a jejich filmového zpracování: „jsou tam určité prvky, které jsou velmi věrné, to se týče těch forem architektur, [...] co se týče těch reálií, tak tam jsem velmi, musím říct, velmi spokojen, bylo vidět, že byl poučen, že byl velmi poučen, že znal teda určité souvislosti, ono ostatně je to vidět také, i když člověk jakoby vidí ty scény z toho kláštera nebo tak, že věděl, jak vypadá klášter, že věděl, jaká tam je atmosféra, co to je modlitba v klášteře, co to jaksi, co to rezonuje v tom prostoru, takže to si myslím, že tam je jako naprosto v pořádku.“ Vzápětí však formuluje názor opačný: „Navíc ještě je tam jedna věc, kterou jako velmi oceňuju, že je to jakoby nadčasový, že to je jedno, jestli je třinácté nebo dvanácté, že tohleto tam nehraje roli, že tam šlo o toho ducha toho prostředí, než tedy o nějakou historickou věrnost...“
Rozhovory zde nepřepisuji, abychom se bavili jejich improvizovanou mluveností, ale proto, abych ukázal, že takto obsazené „mluvící hlavy“ v bonusových materiálech nemohou dobře plnit úlohu komentáře. To si uvědomil i recenzent Petr Gajdošík, který navrhuje „prokládat jejich slovo konkrétními ukázkami, které by jejich tvrzení názorně dokumentovaly“, jako lepší řešení pak ještě předkládá „nahrát jejich ‚přednášku‘ do alternativních zvukových stop k filmu, kde by tak mohli přímo komentovat obraz a děj“. Domnívám se, že výsledek by byl ještě bizarnější, než je podoba komentáře nyní. Zásadní je vůbec volba realizovat komentář v rozhovorech. Za vhodnější lze myslím považovat způsob, který v článku Kritická vydání filmů v digitálních formátech (Iluminace č. 3/2005) navrhli a pod názvem Hyperkino také realizují Nataša Drubek-Meyer a Nikolaj Izvolov. Jejich filmové edice umožňují z indexovaných míst filmu přejít k psanému komentáři, na nějž je pak možno také odkazovat a bez rizika i citovat a který obsahuje ukázky archivního materiálu či například další filmové citace dokumentující paralely. V případě Vláčilovy Markety Lazarové by se dále nabízelo zveřejnit na „bonusovém“ DVD nově Vláčilův a Pavlíčkův scénář (knižní vydání 1998), dobové ohlasy i některé studie, např. ze sborníku Marketa Lazarová. Studie a dokumenty (ed. Petr Gajdošík, Casablanca 2009), či další archivní dokumenty, jak ostatně dokládá Gajdošíkův soupis.
Nejde zde tedy o žádný „luxus“ či „bonusy“, ale o standardy, které by mohly dobře platit pro vydavatelskou praxi skrz vícero médií. Nic naplat, po stránce komentářů je nové vydání filmové Markety „příběh sestavený málem zbůhdarma a stěží si zaslouží chválu“.
