Píše Luboš Merhaut
(20. 10. 2021)Jiří Weil (1900–1959), český židovský prozaik, překladatel, literární kritik a publicista, patří mezi význačné i stále čtené autory, jejichž dílo nemáme k dispozici v žádném shrnujícím, resp. souborném vydání. Reprezentativní charakter ovšem mají dva výbory z autorovy povídkové tvorby: Hodina pravdy, hodina zkoušky (usp., ed. a doslov Jiří Opelík, Praha, 1966) a Sechs Tiger in Basel (usp. Urs Heftrich a Bettina Kaibach, přel. a doslov Bettina Kaibach, komentář Michael Špirit, Lengwill-Oberhofen, 2008). Z posledních, polistopadových desetiletí pak můžeme zaznamenat množství vydání Weilových děl, a to v různorodé kvalitě. Vedle románu Dřevěná lžíce (Praha, 1992, ed. Jarmila Víšková a Alice Jedličková; italsky ovšem již v roce 1970 a ineditně 1977 v edici Kvart) vyšla samostatně povídka Štrasburská katedrála (Olomouc, 2011) ze souborů Mír a Vězeň chillonský. Četná byla nová vydání Weilových vrcholných a čtenářsky nejúspěšnějších moderních prozaických, resp. románových skladeb: v roce 1990 společně romány Život s hvězdou a Na střeše je Mendelssohn, následujícího roku Moskva-hranice (ed. Jarmila Víšková a Eva Štědroňová), v České knižnici v roce 1999 Život s hvězdou, Na střeše je Mendelssohn a Žalozpěv za 77 297 obětí (usp. Jiří Holý, ed. Jarmila Víšková) a v roce 2013 opět Na střeše je Mendelssohn.
Během posledních tří desetiletí byla četná Weilova díla publikována také v překladech do množství jazyků. Život s hvězdou vyšel hebrejsky (1990), anglicky (Life with a Star, přel. Rita Klímová a Roslyn Schloss, 1990), italsky (Una vita con la stella, přel. Giuseppe Dierna, 1992), francouzsky (Vivre avec une étoile, přel. Xavier Galmiche, 1992 a 1996), německy (Leben mit dem Stern, přel. Gustav Just, 1995 a 2020), švédsky (Liv med en stjärna, přel. Per Nilson, 1998), finsky (Tähti sydämellä, přel. Eero Balk, 2002), nizozemsky (Leven met de ster, přel. Kees Mercks, 2012) a katalánsky (Viure amb una estrella, přel. Jaume Creus, 2017). Moskva-hranice vyšla v němčině (Moskau – die Grenze, přel. Reinhard Fischer, 1992), ruštině (Moskva – granica, 2002), ve španělštině (Miscú: frontera, přel. Eduardo Fernández Couceiro, 2005), v nizozemštině (De hartslag van Moskou, přel. Kees Mercks, 2014) a maďarštině (Moszkva-a határ, přel. György Varga, 2018). Román Na střeše je Mendelssohn byl publikován anglicky (Mendelssohn is on the Roof, přel. Marie Winn, 1991 a 1992), německy (Mendelssohn auf dem Dach, přel. Eckhard Thiele, 1992, 1995 a 2019), francouzsky (Mendelssohn est sur le toit, přel. Erika Abrams, 1993 a 1997, 2020 spolu s Complainte pour les 77 297 victimes), švédsky (Mendelssohn på taket, přel. Per Nilson, 2001), nizozemsky (Mendelssohn op het dak, přel. Kees Mercks, 2012), maďarsky (Mendelssohn a tetőn, přel. Zsuzsa V. Detre, 2013) a španělsky (Mendelssohn en el tejado, přel. Diana Bass, 2016). Žalozpěv za 77 297 obětí vyšel v němčině (Elegie für 77 297 Opfer, přel. Avri Salamon, 1999; Klagegesang für 77 297 Opfer, přel. Bettina Kaibach, 2000), ve francouzštině (Complainte pour les 77 297 victimes, přel. Erika Abrams, 2020) a v angličtině (Lamentation for 77.297 victims, přel. David Lightfoot, 2021). Kniha Barvy byla převedena do angličtiny (Colors, přel. Rachel Harrell, 2002).
Zpracovat Spisy Jiřího Weila se rozhodlo nakladatelství Triáda v rámci svého pozoruhodně kultivujícího programu, mj. vedle „běžících“ Spisů Josefa Čapka (od roku 2007) a Spisů Jiřího Němce (od 2018). Plán Spisů (řízených Michaelem Špiritem) je rozvržen do 13 svazků a v chronologickém pořádku zahrnuje Reportáže a stati (1920–1933), disertaci Gogol a anglický román 18. století (1928), Reportáže a stati (1933–1937), romány Moskva-hranice (1937), Dřevěná lžíce (1938, 1992), Makanna, otec divů (1945), Povídky (Barvy, 1946, Mír, 1949), Stati a reportáže (1938–1956), knihy Život s hvězdou (1949), Harfeník (1958), Žalozpěv za 77 297 obětí (1958), Na střeše je Mendelssohn (1960) a Paralipomena. Tři čísla z řady jsou určena v úměrných výběrech Weilově publicistice, jeho reportážím, statím a článkům, recenzím, glosám, polemikám atp., přičemž „svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru ponecháváme texty [uvádí šéfeditor], v nichž převažuje zřetel zpravodajský, referentský, a tvůrčí individualita se v nich dle našeho srovnání a hodnocení neuplatňuje tak jako ve svazcích sem zařazených“ (s. 709).
Úvodní svazek (s obálkou a v grafické úpravě Michala Rydvala), přinášející Reportáže a stati z let 1920–1933 (2021), uspořádal, k vydání připravil, okomentoval a rejstříky (děl a jmen) zacelil Michael Špirit. Kniha zachycuje první období psaní Jiřího Weila socialisty a komunisty, literárního (i divadelního a filmového) kritika z okruhu avantgardy, novináře, autora článků, reportáží a fejetonů o dění v sovětském Rusku a věrného propagátora jeho literatury a kultury. Výběr z rozměrné autorovy publicistické činnosti je vyvážený, byl veden vědomím, že tato činnost je „svými tématy a v jistém výseku i tvárnými postupy s pozdější beletristickou tvorbou úzce propojena“ (s. 709–710). Na druhé straně byl přirozeně determinován zjištěním, „že charakter autorových textů pro noviny a časopisy není dán ani uplatňováním kritických kritérií, ani osobitou stylistikou, nýbrž službou věci, jíž bylo především šíření zpráv o kultuře a politice tehdejšího sovětského Ruska v perspektivě, která byla odvozována od politické linie Všesvazové komunistické strany (bolševiků), resp. KSČ“. Podle žánrového hlediska je tak svazek rozvržen do čtyř oddílů, chronologicky uvádějících: „(I) reportáže, tedy texty, v nichž jednak vyniká Weilovo pozorovatelství, jednak se postupně utváří vyprávěcí styl, charakteristický pro romány a povídky, které budou vznikat od poloviny třicátých let, (II) články, tj. slohové útvary, v nichž proměnlivě dominuje zaujatější zpravodajství, popis, shrnutí, polemika aj., (III) recenze konkrétních uměleckých (literárních, divadelních, filmových), publicistických nebo vědeckých děl a (IV) přehledové stati, zabývající se opakovaně nejnovějším vývojem sovětské literatury“ (s. 710). Ediční poznámka dále mj. popisuje Weilovu činnost a jeho života běh v období dvacátých a počátku třicátých let 20. století (po autorův odjezd do Moskvy) a registruje literaturu předmětu týkající se této etapy. Výběr rámuje Chronologický přehled Weilových statí (zařazených do této edice i vynechaných) a překladů, jenž poskytuje kompletní přehled o těchto polohách autorovy tvorby. Precizně je zpracován oddíl Komentář (s. 759–919), vedle důsledné faktografie a jasného zachycení edičního postupu zahrnuje výklady o tematických souvislostech jednotlivých textů, odkazy na vztahy k dalším autorovým a jiným pracím i citace z nich, významně přitom zúročuje studium dobového tisku.
Přes shledávatelná a shledaná znamení autorské osobitosti se Weilovy texty vyznačují především propagační ideologickou tendenčností, jejich dobová funkce ovlivnila výběr témat i způsob podání. Jsou čitelné již především jako historické dokumenty svědčící nejen o Weilově osobním světonázorovém směřování a zakotvení, ale i obecněji o dobovém proudu levicové revolučnosti, v němž se snoubila víra a touha po sociální spravedlnosti s dogmatickou účelovostí. Ne příliš často se editoři ocitají v paradoxní situaci, spočívající v úkolu připravit a zprostředkovat texty, s jejichž charakterem do značné míry oni sami nesouzní. V tomto případě jsou nedílnou součástí Weilova díla, a tedy přirozeně i jeho Spisů, nicméně jde namnoze o texty zvláštní povahy, s nimiž se lze názorově sladit jen stěží, resp. pouze za předpokladu politické orientace usvědčené (nejen) neblahou historickou zkušeností z neprav(div)osti.
Neobvyklou a klíčovou obtíž i svůj postoj popsal Michael Špirit jasně a korektně: „Úkolem naší edice je ve spolehlivé textové podobě zprostředkovat autorovu publicistickou tvorbu let 1920–1933, nikoli polemizovat s Weilovými politickými názory, vyvracet je, či je dokonce zamlčovat. Není ovšem úplně snadné kriticky připravovat k vydání texty, s jejichž ideologickým směřováním nejenže nesouzníme, ale s výhodou časového odstupu a s oporou o relativně obsáhlou dokumentaci dějinných událostí můžeme o jejich celku navíc prohlásit, že ať už byl autor mezi svým dvacátým a třiatřicátým rokem světonázorově orientován jakkoli, jeho práce vytvářely kašírovaný obraz o zločinném politickém systému a jeho pervertované kulturní infrastruktuře (ostatně po většinu této doby, v letech 1922/23 až 1930/31, pracoval na sovětském obchodním zastupitelství v Praze, a jeho publicistické působení se tak krylo se zájmy jeho zaměstnavatele). V komentářích samozřejmě nevstupujeme s Weilem do sporů o blahodárnost Říjnové revoluce, velikost zakladatele ruské tajné policie nebo o vědeckou validitu Stalinových názorů na národnostní otázku. Pokud jsme však při ediční přípravě seznali, že autorův popis nebo argumentace v určité věci je v rozporu se zjevnými fakty, pokusili jsme se kategoricky formulované pasáže uvádět na pravou míru, resp. vysvětlovat zdroje pisatelovy stylizace, ba zkreslování. Poznávání životní a kulturní reality sovětského Ruska a její zprostředkovávání českému prostoru přitom u Jiřího Weila postupovalo v průběhu dvacátých let 20. století od individuálního zaujetí pro jedinečné úkazy uměleckého života (formalistická škola, literatura faktu, působení LEFU) k čím dál bezvýhradnější loajalitě vůči zostřujícím se politickým usnesením komunistické strany. Průvodním jevem této cesty od noetiky k apologetice byla lhostejnost nebo zamlčování těch stránek sovětské společnosti, které státní bolševická propaganda z oficiálního obrazu o SSSR vylučovala (hladomor jako důsledek násilně zaváděné industrializace země, hromadné deportace obyvatelstva, všeprorůstající korupce, politické procesy a popravy na základě vymyšlených obvinění); v literatuře se to u Weila projevovalo nevšímavostí vůči poetikám A. Achmatovové, M. Cvetajevové nebo O. Mandelštama. V tomto smyslu představují jeho texty z let 1920–1933 o sovětském Rusku, resp. SSSR mimořádnou, ale dílčí výpověď, jejíchž parametrů se autor držel nebo musel držet i z odstupu více než čtvrtstoletého (jak mj. ukazuje i zde zařazený dovětek z roku 1958) a kterou je třeba číst v konfrontaci s hlasy dalších zprostředkovatelů rusko-sovětské reality [...]“ (s. 760–761).
S nelehkým úkolem se editor vyrovnal příznačně profesionálně. Literárněhistorický dobový materiál vypravil ve službě věci a čtenáři s pozoruhodnou přesností i noblesou. Jeho Komentář – v konfrontacích s Weilovými texty, ale i sám o sobě – tak představuje vlastně nejpoutavější čtení. Nad podobou prvního svazku Spisů Jiřího Weila a u vědomí soustředěného úsilí Triády o kvalitní ediční řady takříkajíc navzdory době – vydávání spisů spíše nepřející – se lze nadít a těšit, že Weilovo dílo bude konečně jako celek dostupné ve spolehlivé a reprezentativní strukturované podobě.
Jiří Weil: Reportáže a stati. 1920–1933. Spisy J. W., sv. 1. Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentář napsal a rejstříky sestavil Michael Špirit. Praha: Triáda, 2021, 1008 s.
