Píše Tereza Šnellerová
(7. 10. 2021)Svazkem Básně a povídky Česká knižnice přibližuje v určitém smyslu Zábranovo vydané dílo zpět Janu Zábranovi (1931–1984). Mělký oficiální obraz autora jako (pouze) plodného překladatele a spisovatele detektivek byl už v počátečních devadesátých letech překonán a docelen s intenzitou, jež byla zřejmě i ve vydavatelském sprintu po roce 1989 výjimečná. V nedlouhém intervalu vyšly vybrané básně z pozůstalosti Jistota nejhoršího (1991), sbírka Zeď vzpomínek (1992), obsáhlý výbor z deníků Celý život (1992), původní krátké prózy Sedm povídek (1993) a také kniha Básně (1993), jež jako jediná z edic přinesla souhrnně již dříve publikované texty – sbírky Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Lynč (1968, později nazvaný Samosoud). Zábrana se tak tehdy s časovým odstupem, avšak v podstatě v úplnosti dostal do širokého kulturního povědomí. Zaujal silným a rozpoznatelným autorským hlasem, užitím vyslechnuté řeči, již nechává lyrický subjekt v její strohosti vyniknout bez komentáře, a sám ustupuje do pozadí. Zábranova poetika a konzistentní vidění světa jsou utvářeny civilním mluvním stylem a napětím mezi jazykovými prostředky převzatými z nesourodého prostředí a důslednou klasickou, v té době takřka opuštěnou formou (sonety Stránek z deníku či strohý záznam příběhu v povídce Psovod Gerža) a usvědčují zobrazené dějinné i vposled intimní a lidské jednání i okolní dění z brutality a chladnokrevnosti.
Nová edice tento srdnatý hlas soustřeďuje do jednoho svazku a přináší podstatnou část autorovy beletristické tvorby. Pojímá veškeré za básníkova života publikované sbírky a jím připravený, avšak nevydaný konvolut básní Zeď vzpomínek; prózu zastupují povídky z padesátých let s autobiografickými prvky, jež byly nalezeny poměrně nedávno – a již dříve vydány ve dvou vrstvách. Původních sedm čísel nalezených v pozůstalosti (vydání z roku 1992) doplnila edice Povídek (2012) přejatá do tohoto svazku o další, objevené roku 2007 taktéž v pozůstalosti. Představují tak nejstarší a pro čtenáře zároveň nejnovější vrstvu Zábranova díla. Stranou edice zůstaly juvenilní básnické cykly, detektivní romány z šedesátých let, jež psal ve spolupráci s Josefem Škvoreckým, próza pro děti Táňa a dva pistolníci (1965) a rukopis dramatu Marodiáda (1955, psáno s Josefem Jedličkou).
Editorka Adéla Petruželková představuje Jana Zábranu jako autora jednoho díla (které integruje i rozsáhlé deníkové záznamy), podobně provázaného, jako byla tvorba Jakuba Demla. V komentáři především přibližuje Zábranovo celoživotní a naprosté zaujetí literaturou, soustavnou tvůrčí práci a sepětí rozmanitých žánrů. Specifika jeho tvorby pak zachycuje dvojím způsobem: v obsahově hutném výkladu díla a zejména v různočtení. Charakteristickým znakem Zábranova psaní byla jeho neuzavřenost. Chápal literární tvorbu nikoli jako řemeslo s konečným produktem, ale spíše jako projev životní síly. Poezie mu však nebyla jen jakýmsi „útočištěm“ před vnějším světem, nýbrž i nutností udržující vlastní bytí. Na svých textech soustavně pracoval, cizeloval je a formoval, a to bez ohledu na možnost publikace. Často se k „hotovému“ vracel i po letech. Do autorských exemplářů svých již vydaných sbírek si zachycoval revize i nové varianty a básně nadále pozměňoval na úrovni jednotlivých výrazů a veršů. Proto i svým způsobem definitivní verze byla pro něj dílem stále otevřeným.
Za výchozí znění editorka zvolila vydání poslední ruky – jak je zachycují i předchozí svazky Básní (1993, ed. Jiří Trávníček) a Povídek (2012, eds. Jan Šulc a Marie Zábranová). Dosud byla Zábranova poezie známa právě především v edici Jiřího Trávníčka, jehož editorská rozhodnutí byla často téměř tvůrčí povahy. Ve snaze o zachování co nejpreciznější formy a jediné varianty sám z uvedených vybíral, nebyla-li jednoznačně určena definitivní, a texty standardně jazykově sjednocoval na úrovni u Zábrany ošemetné – u pravopisu slov či interpunkce. Pro Zábranův styl podstatný a vysoce příznakový jazyk se podobnému zásahu vzpírá a vyplatí se na revize podobného typu spíše rezignovat (viz báseň Dobře orientované ženy ze Stránek z deníku, kde změna Svařečky > Svářečky oslabuje rým). Editorka tak v různočtení důsledně zachycuje předchozí verze od první knižní publikace přes autorské úpravy v exempláři prvního knižního vydání až po vydání v Básních. Celkově věnuje větší pozornost vysvětlování geneze publikovaných verzí básní, konkrétním posunům i omylům způsobeným pravděpodobně během přepisu textů (viz báseň 51 z Utkvělých černých ikon: „Pro snídani se osmělují“ /první vydání/ > „Po snídani se osmělují“ /Básně, 1993/, nebo báseň 90 tamtéž: „házet rackům nad řekou místo housky zbytky hořících cigaret“ /první vydání/ > „házet rackům nad řekou místo zbytků housky zbytky hořících cigaret“ /Básně, 1993/). Vedle toho se knižnicová edice od předchozího vydání básní odlišuje i u poslední Zábranovy sbírky, a to především formálně: upouští od zachycení Zdi vzpomínek jako dokumentu (faksimile) a vynechává například autorské poznámky ke kompozici zachované v předchozím vydání uvnitř básně Pátá.
Zatímco Zábranovu poezii podrobila editorka pečlivé revizi, povídky přejala prakticky ve znění posledního vydání (dílem proto, že, jak osvětluje, neměla k dispozici rukopisy, dílem zřejmě ale i proto, že edice nedávno nalezených povídek nevykazovala tak razantní editorské zásahy).
Adéla Petruželková se projevila celkově jako „konzervativnější“ typ editora a připravila opatrnější, zato pečlivější vydání Zábranovy poezie. „Vzhledem k potřebě učinit pravidla pro přijímání autorových úprav co nejvíce konsekventní, rozhodli jsme se tedy varianty označené závorkami či otazníkem a varianty pluralitní bez značení priorit (tam, kde zároveň není možné se opřít o jinou, chronologicky následující dochovanou verzi textu) považovat za nevyjasněné a do znění textu je nepromítat (jakkoli samo provedení úpravy není plausibilní), resp. vracet texty tištěné v Básních k jejich předchozímu znění tam, kde při úpravě rozhodla volba editora. Pokud je přípisek (jedna varianta) pouze volně připojen k básni, bez vyznačení škrtu, opravu neprovádíme, pouze na ni upozorňujeme v různočtení (ať už editor považoval úpravu za jasnou a akceptoval ji, nebo ne). Jednoznačně totiž převažují případy, kde autor substituci vyznačil škrtem. Rovněž jednotlivé celé verše, u kterých autor vidličkou nebo jinak nevyznačil, kam mají být přidány nebo který verš mají nahradit, a pouze je připsal na margo (což je ale velmi zřídkavé), vstupují pouze do různočtení. […]“ (s. 604).
Po letech se tak lze při zábranovském bádání opřít o novou, revidující spolehlivou edici, jež má, jak je účelem České knižnice, autora představit a zároveň působit jako nové vydání kanonické. Zábrana je jako autor povídek širší veřejnosti známý poměrně krátce, nyní je možné tuto část Zábranova díla sledovat v těsném sepětí s jeho poezií. Syrové zachycení prostředí fabrik, v němž se Zábrana počátkem padesátých let pohyboval, vykreslení postav, jejich charakterů a osobností čistě skrze způsob řeči (většinou chladný, cynický či brutálně přímý) i celkově dialogická forma a ustoupení vypravěče do pozadí ukazují specifickou část Zábranova naturelu. Způsobem vyprávění se – podobně jako svými sonety – z dobového kontextu české literatury zásadně vyděloval. A právě neobyčejnost jeho tvorby spolu s určitým povědomím o jeho „neviditelném“ díle zřejmě také vedly k rychlému porevolučnímu publikování. Jakkoli tím literární historie v devadesátých letech splácela Zábranovi jako perzekuovanému autorovi neodpustitelný dluh, teprve nyní jako by se mu jeho poezie navracela plně zpět.
Jan Zábrana: Básně a povídky. Ed. Adéla Petruželková. Praha – Brno: Ústav pro českou literaturu AV ČR – Host, 2020 (Česká knižnice, sv. 108). 693 s.
