Píše Hana Kosáková
(19. 9. 2012)Celých patnáct let (mezi rokem 1978 a 1993) vznikaly rozhovory s básníkem Josifem Brodským, vedené v americkém exilu muzikologem a literátem Solomonem Volkovem. Dnes jsou dostupné i v českém překladu – díky nakladatelství Camera obscura (Příbram, Svatá Hora, 2011, přel. A. Jeništa). Rozmluvy jsou členěny – jak jejich spolutvůrce přiznává, částečně uměle, tj. ex post – do několika kapitol vymezených buď chronologicky, nebo tematicky. Data týkající se Brodského života se v nich však spontánně prolínají s jeho úvahami o literatuře.
Ruskou životní etapu vyznačují, kromě určujícího přátelství s A. Achmatovovou, reálie nepříliš intelektuální: práce v márnici, geologické výzkumy, vyhnanství, střety se sovětskou mocí. Tyto vzpomínky na v podstatě dobrodružný život provázejí závažnější reflexe: nad povahou básnického díla, nad problematikou překladu (mezi angloamerickou a ruskou literaturou a vůbec mezi kulturními kódy), stavem vyhnanectví, či pasáže vyjadřující občanský postoj.
Takto Brodskij pojmenovává podstatu básnické tvorby: určujícím rysem básníka „je vidět smysl tam, kde viditelně žádný není“ (s. 68). Jindy – a to nejednou – ale zdůrazňuje roli jazyka: „básník je v podstatě sluha jazyka. Je jeho sluhou, ochráncem i motorem“ (s. 130). V Brodského teoretizování se vůbec objevuje řada nesouladů a rozporů: „Podle mě všichni ruští básníci (bez ohledu na to, jestli jsou věřící nebo ne) zneužívají církevní terminologii. Ve verších neustále vzniká situace Já a Bůh, což je podle mého přinejmenším neskromné, protože tohle rozložení sil jakoby předpokládá, že Bůh mě přece taky musí znát, číst mé verše a podobně, zkrátka, že si píšeme,“ říká na straně 121. A o dvě strany dále čteme: „Jakákoli tvorba je ve své podstatě modlitbou, jakékoli dílo směřované k uchu Všemohoucího. V tom je podstata umění.“ Někdy se jeho úvaha odvíjí na základě přímého popírání vlastního tvrzení: „Aby člověk napsal jeden verš, musí se hodně ponořit do idiomatiky jazyka. To znamená pořád poslouchat – v obchodě, v tramvaji, u stánku s pivem, ve frontě a tak dál. Nebo naopak neposlouchat vůbec“ (s. 190–191).
Tyto protimluvy a zdánlivé nedomyšlenosti ale nejsou znakem chatrnosti Brodského uvažování, spíše svědčí o momentu utváření živoucí myšlenky a zachycují proces myšlení i podstatu tvorby, která se často neobejde bez rozporuplností a vnitřního napětí. Narozdíl od suchého teoretizování, vypracovaných univerzalizujících modelů a jednoznačných kategorií se tu setkáváme s celistvostí Brodského individuality. To ostatně dokládá i A. Najman ve své předmluvě pořízené k českému vydání: „Byl člověkem v neustálém sokratovském dialogu se sebou samým, neustále se tázajícím, expandujícím a rozvíjejícím svou tezi – a člověkem, který je rád, že má oponenta v debatě“ (s. 15).
Méně přitažlivě působí nedůslednosti a nedotaženosti v přípravě české edice. Na jedné straně je třeba uznat heuristicky objemnou práci, nahromaďující v příloze k rozhovorům řadu dat a informací. Chybí zde však jasný pořádající princip; v bibliografii (ta je poněkud přebujelá: vypracována je nejen k Brodskému, k okruhu spřízněných básníků, ale i ke spisovatelům citovaným v rozhovoru) se vedle sebe promiskue vyskytují díla překladová a původní, někdy promíšena neznámo jak volenou sekundární literaturou. Místo dobře míněné služby je tak čtenář vystaven spíše jistému chaosu. Totéž se týká vysvětlujících poznámek pod čarou (o nich viz M. Vajchr v Bubínku RR 30. 1. 2012) i pravopisné přípravy: psáno je např. „filosof“, ale zároveň „establišment“; z tvůrců české verze nerozpozná vedlejší větu s jistotou asi nikdo. U takto ambiciózně rozvrženého a přínosného projektu s viditelnou snahou o co nejširší servis informací (připojena je i filmografie Brodského) to jsou zbytečné a nepěkné lapsy.
