Píše Eva Jelínková

(22. 8. 2012)

Orlickoústecké nakladatelství Oftis, zaměřené dosud převážně na produkci s regionálním dosahem, vydalo v loňském roce literárněhistorickou monografii Hany Kučerové o českém expresionismu. Kandidátská práce pracovnice tehdejšího Ústavu pro českou a posléze též světovou literaturu ČSAV je odborným zájemcům již mnoho let dostupná v podobě svázaného strojopisu (s dodatečně vepsaným vročením 1967) ve fondu Národní knihovny v Praze i v knihovně Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Jestliže se nyní na trh dostává jako kniha (s původním názvem Základní problémy vývoje českého expresionismu), je na místě otázka, k čemu je to dobré. Buď jsou výsledky autorčiny práce z odborného hlediska zásadní a dodnes přínosné a v podobě knihy se snadněji znovu zapojí do stále živého zkoumání expresionismu v českém prostředí – anebo je pojednání natolik čtivé, že zaujme i neodborné čtenáře.

 

„Svéráznou, specificky českou podobu“ literárního expresionismu vytváří podle Kučerové (1931–2008) v průběhu celých 20. let minulého století brněnská Literární skupina, která se u nás k expresionismu jako programu přihlásila jako jediná explicitně. Programovost je jistě jedním z konstitutivních rysů avantgardních směrů, škála uměleckých projevů korespondujících s jejich koncepty bývá ovšem nepoměrně širší; tematické zúžení problematiky, pokud jde ruku v ruce s cílevědomou a důkladnou analýzou, není pochopitelně na závadu (byť se tím mimo zorné pole ocitají Weiner, Reynek nebo Klíma ve prospěch tvorby, která je, jak sama autorka třeba u Čestmíra Jeřábka uznává, „dnes pouze zajímavým literárněhistorickým dokumentem“, s. 91). Když Hana Kučerová rekonstruuje v první třetině své knihy generační a skupinové spory, v nichž expresionismus jako téma sehrál ve 20. letech podstatnou úlohu (hlavně v teoretických a polemických statích Františka Götze, vůdčí kritické osobnosti Literární skupiny) a shrnuje kritickou i literární produkci časopisu Host, má to pro pochopení dobového literárního života i jeho institucí nesporně svůj význam. Autorčiným zřejmým cílem je však – výlučně tomu se věnuje na dalších dvou stech stranách své práce – ustavení tvorby vybrané skupiny česky píšících autorů jakožto expresionistické. Zásadní problém nevidím v tom, že by se autorka ve svém úsudku o spřízněnosti s expresionismem mýlila, nýbrž v tom, k čemu je s to svou deskriptivně-komparační metodou dospět.

 

V předpolí svých analýz shromažďuje Hana Kučerová základní ideje německého hnutí a charakteristiky expresionistické literatury, aby měla k dispozici rastr k poměřování českých děl. Přestože sama mluví raději o „evropském“ směru, čerpá z německých expresionistických programů, jejich kritik i literárněhistorických zpracování (činěných více méně z bezprostředního odstupu, poslední autorkou citovaný zdroj je z roku 1936). Rozlišuje mezi ranou fází expresionismu (nepadá ale ani slovo o lyrice, snad kromě Werfela není v knize jmenován jediný básník) a jeho hlavně v dramatu bohatým obdobím poválečným, charakteristickým na jedné straně humanisticky orientovanou tvorbou patetického ražení a aktivistickým postojem s požadavkem revoluce na straně druhé – a obdobné fázování postuluje v jiné době i pro oficiální český expresionismus. Po vypsání zvláštností expresionistického psaní konstatuje, že „všechny tyto rysy najdeme v přímé nebo individuálně modifikované podobě u většiny autorů Literární skupiny“ (s. 43). Tím je vlastně vše vyřízeno už na počátku: namísto kýženého postihování svébytnosti českého expresionismu, jež si předsevzala, bude autorka ve zbytku práce pouze sledovat, zda zkoumaná díla vyhovují nebo nevyhovují danému rámci: Jeřábkova povídka Černý kruh například vyjadřuje „základní expresionistický rozpor mezi duchem a hmotou, čistou idejí a přírodností, životem a násilím, touhou a skutečností“ (s. 19). Aplikací obecného schématu „abstraktního expresionistického ideálu lidské dokonalosti“ (expresionistická „obecnost koncepce, programovost a tezovitost, extatičnost humanistických snů o absolutní rovnosti, […] o bratrství a čistotě nového světa“, s. 87) může pak Kučerová nad raným dílem své hlavní postavy Lva Blatného prohlásit, že v nich jde „o pojetí světa a života v duchu expresionismu“ (s. 188), že jsou s expresionismem „plně v souladu“, případně že zde Blatný zároveň „cítí i slabost expresionistického přístupu“ (s. 256 a 257).

 

Vzhledem k tomu, jak rozmanité (i protichůdné) charakteristiky lze pod expresionismus zahrnout, není divu, že autorka u tvůrců Literární skupiny může konstatovat „souznění s expresionismem“ celkem bez potíží. Miloslav Nohejl podle ní například „spojuje a naplňuje expresionistický rámec a metodu […] vitalistickou vřelostí, vnitřně ji oživuje impresionistickou tradicí“ (s. 88). Kdyby u podobně obecných a bez dalšího málo užitečných zjištění nekončilo, bylo by snad možné takový postup akceptovat jako východisko. Na rozdíl od Chalupeckého (srov. jeho studie vydané posmrtně v roce 1992) však Kučerovou jednotliví expresionisté nezajímají jako básnické individuality se specifickým viděním světa a života, manifestujícím se v rovině uměleckého ztvárnění; autorka sice neustále hledá jejich „vztah ke skutečnosti“, jde jí ale jen o konstatování, že její český expresionista (Blatný na rozdíl od Weinera) „nejde nikde tak daleko v samoúčelné izolaci lidského bytí od společenského kontextu“ (s. 89), zda (Nohejl) dokáže či nedokáže u individuálního konfliktu „uplatnit širší společenská měřítka“ (s. 117). Jinak se téměř neodpoutává od historické šablony expresionismu (případně dalších interferujících směrů), na jejímž pozadí jí expresionisté pouze defilují jako bezživotné loutky. Ne to, jaká jsou česká expresionistická díla, je zjišťováno, ale pouze že jsou, ještě jsou či už nejsou expresionistická.

 

Kučerové nechybí obeznámenost s evropským literárním kontextem, detailní znalost popisovaných děl ani poctivá snaha o prokreslení české literárněhistorické kapitoly o expresionismu, co je to však platné, když její metoda založená na komparaci a popisu ústí jen do nejobecnějších konstatování. Jsou-li jednotlivé součásti sdělení navíc řazeny tak, že výsledná teze zahrnuje všechny eventuální polohy včetně protikladných, stává se jejich výpovědní hodnota ve výsledku často zcela nezřetelnou (pro expresionismus je typický „rozklad formy i její celistvost“, expresionistická literatura chce postihnout vnitřní hnutí duše „z hlediska celku i jedince“, s. 11 a 12). Nicneříkající je z mého pohledu už výchozí teze, podle níž Literární skupina „navazuje těsně na předválečné a válečné stadium evropského expresionismu“ a českou verzi expresionismu vytváří „paralelně s novou etapou jeho vývoje po válce i v konfrontaci a kontinuitě, negaci a prolínání s ostatními literárními i mimoliterárními vlivy“ (s. 14). Základem autorčina psaní je smířlivost, která ovšem nevede jinam než do rozmlženosti a k relativizaci jednoznačných tvrzení (když Kučerová postuluje odlišnost, vzápětí poukazuje na spřízněnost – viz například vztah Literární skupiny a Devětsilu, s. 43–44). Bilance problematiky je pak jen málo odlišná od autorčina vlastního východiska. (Monografie přitom, asi právě proto, žádnou závěrečnou kapitolu nemá.)

 

V druhé polovině 60. let, kdy vznikla, představovala práce možná vůbec první pokus o odideologizované vidění českého expresionismu, vlastně jeho jakousi rehabilitaci. Kdyby zůstala nevydána, mohla si tuto svou výsadu podržet i nadále – a nad vším ostatním by se dalo mávnout rukou. V dnešní situaci, o téměř půlstoletí později, nelze ale mizivý odborný přínos nedávno publikované knihy přehlédnout. S ním jen koresponduje způsob jejího vypravení: rovněž v knižní podobě chybí monografii rejstřík a seznam sekundární literatury (práce totiž vskutku stojí mimo jakýkoliv kontext literatury předmětu, byť v době jejího vzniku bylo odpovídající české literatury pochopitelně pomálu – a Kučerová se zřejmě nechtěla jakkoli odvolávat na pozdější stati Götzovy a tehdy nové Vlašínovy, ale současně ani třeba na Šaldovy z let třicátých) a na solidnosti ztrácí i proto, že před knižním vydáním prošla v tiráži ani jinde nepřiznanou komplexní ediční úpravou, při níž oproti původnímu rukopisu kandidátské práce došlo k četným kompozičním, stylistickým i lexikálním změnám. „Některá zajímavá fakta a postřehy“, jimiž smysl publikace hájí anonymně připojená ediční poznámka, v ní jistě nalézt lze (hypotéza k chronologii textů Bartoše Vlčka, s. 104, vyzdvižení tvorby zapadnuvšího Karla Hradce, s. 131–135), knihu jako celek by dnes ovšem zachránilo jen to, pokud by byla schopna oslovit běžného, neodborného čtenáře se zájmem o brněnské autory. Psaní Hany Kučerové představuje ale tu nejméně podnětnou podobu literární historiografie, která zabředává v popisnosti, sáhodlouhých výčtech, vyčerpává se v určování vlivů a pojednání uměleckých děl jako reakcí na konkrétní historickou situaci a literárních směrů jako výsledků podobně kauzálních vztahů. Rezignuje na jakoukoli interpretaci, úvahu o povaze uměleckých výsledků sledovaných autorů, o způsobu ztvárnění závažných otázek, jež si kladli. (Že taková činnost má oprávnění i v literární historiografii, dokládají třeba kapitoly psané pro akademické dějiny Přemyslem Blažíčkem – tedy jejich autorské, neredigované verze.) Snaha o objektivní, kategorizující přiblížení tvorby autorů Literární skupiny při neustálém střežení „hranic“ jejich expresionismu by si snad podržela výchozí informační hodnotu a možná i trochu svěžesti ve stručném slovníkovém heslu nebo medailonu, na ploše třísetstránkové monografie je ale jenom úmorná.ho čten

 

Základním problémem českého expresionismu v takto úzkém pojetí zůstává skutečnost, že nezanechal díla, která by se stala inspirací dalším tvůrcům nebo byla čtenářsky živá dodnes. Rozdílu mezi výsledky, jichž mohl dosáhnout několik hlav čítající okruh literátů seskupených kolem časopisu Host v Brně, a vrcholnými díly desítek německy píšících básníků, dramatiků a prozaiků (v Německu, Rakousku i u nás) si je autorka knihy vědoma, byť to nikde přímo neuvádí; mnohde poukazuje na papírovost zkoumaných próz či dramat, slabiny děl jiných autorů připisuje nedostatku jejich „myslivosti“, „filozofické invence“, „myslitelské hloubky“. Té by ovšem bylo nutně zapotřebí, pokud má obstát, i u psaní literárněhistorické monografie, zvlášť pokud má obstát ještě po více než čtyřiceti letech od svého vzniku. – Navenek si Základní problémy vývoje českého expresionismu po knižním vydání vedou výborně: svou opatrnou kritiku je Roman Kanda v závěru recenze v Aluzi (č. 2/2011, s. 73–76) ochoten smazat údajným vlastním ahistorismem výtek. Hodnotu této „cenné“ a „překvapivě dosud nezastaralé“ knize neupírá nijak ani Milan Blahynka ve zběžné glose (Obrys-Kmen č. 21/2012, 23. 5., s. 2). Recenzovaný časopis Český jazyk a literatura (č. 3/2011–2012, s. 152–153) řadí beze všeho monografii jako novinku k literatuře předmětu; Jiří Poláček tu na dvou stranách práci pouze anotuje a bez předchozích pochyb uzavírá, že „významně prohlubuje naše poznání meziválečné literatury“. Neodporuje ani domovská Česká literatura, mlčí. Stálo by za úvahu, proč jsou v podstatě nevyužitelné knihy některým akademikům takto vhod.


zpět