Píše Ingeborg Fiala-Fürst
(E*forum, 24. 2. 2021)Přiznávám, že můj vztah ke Stifterovi byl vždycky spíše vlažný než vřelý, vzpomínám si, že jsem dokonce při nějaké dávné konferenci o rakouské literatuře (někdy na počátku devadesátých let v Klagenfurtu) při diskusi o Stifterově výtvarném díle poznamenala polohlasem do publika, že možná měl Stifter zůstat u tohoto řemesla a neměl se pouštět do psaní. Přítomní Stifteriáni se mnou od té chvíle nemluvili. Tehdy jsem byla ovšem prostořeké, sotva třicetileté germanistické nedochůdče, kterým jsem ale – ve věcech stifterovských – zůstala dodnes, leč dnes (s obroušenými hranami) už jen pro sebe a pod fousy, aby mě nikdo neslyšel, přitakávám Friedrichu Hebbelovi, který slíbil tomu, kdo dobrovolně přečte Pozdní léto, „polskou královskou korunu“ (s. 188).
Tím raději jsem ovšem přečetla knihu svého milého přítele Petera Bechera Adalbert Stifter: touha po harmonii, kterou do češtiny přeložil další milý přítel, Václav Maidl – s tím, že mám-li na stará kolena přijít Stifterovi na chuť, pak je teď ten pravý čas (už několikrát jsem slyšela doporučení, že třeba již zmíněné Pozdní léto by měl člověk začít číst přesně na prahu penzijního věku, myslím, že i Peter Härtling to z vlastní zkušenosti doporučuje ve svých memoárech), a pak budou oni dva, autor a překladatel, pro mě těmi nejlepšími zprostředkovateli.
Nemýlila jsem se! Knížka Petera Bechera je – a to bych kolem Stiftera neočekávala – kratochvilným čtením, které neunavuje tloušťkou, rozvleklými líčeními rodinných vztahů, souvislostí, lásek a erotických vzplanutí, partnerských propletenců, míst bydlení, práce i odpočinku, nálad, psychických stavů, krizí i psacích horeček. To vše sice v Becherově knížce je – jak také jinak v biografii autora, který po celý život platil přímo za modelový příklad biedermeierovské pohodovosti, a přesto (právě proto?) na jeho konci (patrně) spáchal sebevraždu – leč podáno svižně, stručně a čtivě, takže čtenář může mít pocit, že čte poutavý a dokonce napínavý román o životě rakouského klasika, aniž by literární vědec (trčící v onom čtenáři) musel mít přemrštěné obavy, že fabulace deformuje fakta.
Becherova biografie ale otevírá vrátka ještě i k dalším žánrům: je současně zprávou o Stifterově posmrtném životě, totiž pohledem na stifterovská memorabilia – na jeho rodné Šumavě i v rakouských městech (Kremsmünster, Vídeň, Linec) – a často také bedekrem, průvodcem po jihočeské a dolnorakouské krajině doby tehdejší i dnešní (před i po sametové revoluci, která odstranila hraniční ostnaté dráty protínající šumavskou krajinu a umožnila setkávání se Stifterem a nad Stifterem čtenářům z obou stran padlé železné opony). Tento přístup dovoluje autorovi, který nechtěl napsat „vědecké vyrovnání se sekundární literaturou“ (kterou ale dokonale zná a v závěrečné poznámce – 227ff. – v úplnosti uvádí), nýbrž se „obrací na zaujatého čtenáře, který hledá přístup ke Stifterovu životu a dílu i ke kraji, ve kterém působil“, proplétat svá líčení četnými citáty ze Stifterových povídek, románů, deníků a z korespondence, aniž by musel dlouze metodologicky uvažovat a zdůvodňovat, zda a nakolik jsou tyto texty „povolenými“ prameny pro psaní biografie.
Vlastní stručné, leč výstižné interpretace vybraných Stifterových povídek i obou velkých románů (které ocení zejména studenti ne vždy příliš ochotní přečíst si celého originálního Stiftera – ach, jak jim rozumím!) jsou dalším žánrovým střípkem v Becherově knize a stejně zřetelný je i esejistický leitmotiv česko-německých vztahů, které se kolem Stiftera v minulosti rozehrávaly (Becher např. připomíná dvě ideově zcela různé slavnosti u příležitosti 70. výročí Stifterova úmrtí: v roce 1938 a 1939 a také velmi záslužný, přesto nacionálně poznamenaný podíl Augusta Sauera na znovuobjevování Adalberta Stiftera na počátku 20. století, Josefa Mühlbergera a jeho časopis Witiko, instrumentalizaci A. Stiftera v době národního socialismu a nakonec společné česko-německo-rakouské stifterovské projekty posledních desetiletí).
Hlavním záměrem Stifterova biografa (píšícího více než 200 let po autorově narození) je snaha korigovat oslavný a idylizující portrét klasika, jak ho ve svých stylizovaných vzpomínkách a v korespondenci vymaloval autor sám i jeho první biografové a obdivovatelé ještě v 19. století, zejména často citovaný Johann Aprent, a nabídnout modernímu čtenáři „zcela jiný obraz Stiftera, ze kterého můžeme sejmout idylické projasnění jako masku.“ (s. 18). V této tendenci se Peter Becher shoduje např. s autorkami nových biografií a pojednání o další, jen o generaci mladší rakouské klasičce, Marii Ebner Eschenbachové (srov. např. Daniela Strigl: Berühmt sein ist nichts. Vídeň, 2019, a Maria Piok – Ulrike Tanzer – Kyra Waldner /eds./: Marie von Ebner Eschenbach. Schriftstellerin zwischen den Welten. Innsbruck, 2018), a podobně shodná je i Becherova opatrnost a citlivost, s níž onu masku snímá, aby neporanil. Ani náznakem neironizuje, neposmívá se dávno vybledlým hodnotám starého biedermeierovského světa, nesnaží se vysvléct starého Stiftera donaha a prozkoumat mu ledví metodami (taky už zastaralé) literární psychoanalýzy, není obrazoborec ani moderní „Besserwisser“ jako třeba citovaný Thomas Bernhard (s. 224), nýbrž je trpělivým vypravěčem Stifterova života a díla, které pečlivě ukládá do kontextů stifterovské i po-stifterovské doby.
V českém překladu Václava Maidla se Becherova knížka čte skvěle, plynule a kratochvilně, byť překladateli sem tam do textu ukáplo několik kolokvialismů z mládežnické mluvy, občas trochu moc pasiva, a také střídání gramatických časů na několika místech poněkud ruší rytmus čtení. Tyto drobnůstky jsou ovšem vyváženy pečlivou rešerší a použitím již existujících překladů do češtiny (jejichž seznam autor/překladatel? poskytuje na s. 239 ff.), kteréž překladatelovy pečlivosti si čtenář obvykle nevšimne, a tudíž ani neváží – tak mu to tímto připomínám.
Peter Becher: Adalbert Stifter – Touha po harmonii: Biografie. Übersetzt von Václav Maidl. Horní Planá: Srdce Vltavy, 2019, 268 s.
Peter Becher: Adalbert Stifter: Sehnsucht nach Harmonie. Eine Biografie. Regensburg: Pustet, 2005, 253 S.
