Píše Luboš Merhaut
(18. 7. 2012)„Toto není životopis,“ předznamenal Pierre Bourdieu skici, které psal v roce 2001 jako „sociologickou analýzu vylučující psychologii, až na pár projevů humoru“. Kniha vyšla po jeho smrti nejprve německy (Ein soziologischer Selbstversuch, Suhrkamp 2002) a poté ve francouzském znění (Esquisse pour une auto-analyse, Raisons d’Agir 2004), z něhož pořídila překlad opatřený titulem Sociologické hledání sebe sama Jana Klokočková (Brno, Doplněk 2012). České vydání provází předmluva Jana Kellera a stručný biograficko-bibliografický dovětek, který ovšem – vedle občasných poznámek překladatelky – neposkytuje čtenáři dostatečně vstřícný doplněk k hutnému textu, plnému narážek a odkazů, např. na množství textů, jejichž názvy jsou ponechávány v původním znění, bez ohledu na český kontext; neregistruje tedy ani dosavadní české překlady Bourdieuových děl (viz např. echo z 28. 11. 2010), „zná“ jen jeden, který vydal před deseti lety právě Doplněk (O televizi).
Byť tato útlá kniha není bohužel ani jinak připravena příliš pečlivě a překlad je dosti kožený, je dalším krokem v objevování jedné z nejinspirativnějších osobností osvobozujícího myšlení. „Proč a hlavně pro koho jsem tohle napsal?“ ptá se autor. „Možná proto, abych odradil všechny případné životopisy a životopisce tím, že vydám s určitou stavovskou ctí informace, které bych sám rád měl, když se snažím pochopit spisovatele nebo umělce minulosti, a pokusím se tak obohatit reflexivní analýzu o generické jevy získané vlastní vědeckou analýzou – aniž bych tím přinesl oběť velmi silnému pokušení popřít nebo vyvrátit deformace a pomluvy, odstranit omyly nebo někoho překvapit“ (s. 103). Ačkoli Bourdieu odmítl žánr autobiografie a rozhodl se pro sebereflexivní sociologické cvičení, kniha životopisem je, neboť představuje zkušenost autorovy intelektuální cesty, zahrnuje bilancující i autostylizační momenty. Především však je – a v tom se záměr vyhnout se konvencím a iluzornosti žánru zdařil – dokladem svébytné metody zkoumání napětí a „smiřování“ rozdílných hledisek či protikladů, souznění osobního naturelu, vědeckých názorů a společenských postojů. Bourdieu konstruuje sociologický objekt, shromažďuje „střípky objektivizace sebe samého“, přitom tento postup soustavně reflektuje; nasazuje své základní pojmy, postihuje tedy zvláštnosti svého habitu, své dispozice, usiluje pochopit pole, prostor možného, s nímž a proti němuž se utvářel, symbolické síly a konfrontace pozic a drah jeho součástí, účastníků.
Klíčovým tématem je tedy zkušenost s mocenskými mechanismy akademického prostoru humanitních věd a zároveň analýza jeho fungování a hierarchizace, v níž autor opakovaně volil menšinovou pozici, polemický vztah k dominantním modelům akademičnosti. Proto nepostupuje chronologicky, začíná v době studií na École normale supérieure, světem, který nahlíží jako scholasticky uzavřený, určovaný ambicemi, tichými dohodami a postupy ovládání, intelektuální marnivostí a arogancí: „Nadvláda silně semknutých skupin, jejichž hranici (a praktický model) tvoří konformní rodina, je z velké části založena na skutečnosti, že tito lidé jsou spojeni jakousi collusio v illusio, bazálním spiklenectvím v kolektivním fantasmatu, které zajišťuje každému členovi vzrušující zážitek z vlastního ‚já‘, a principem solidarity zakořeněným v přilnutí k obrazu skupiny jakožto okouzlenému sebou samým“ (s. 18–19).
Bourdieu se dále soustřeďuje na svou konverzi od filozofie k sociologii, „od fenomenologie citového života k vědecké praxi implikující pohled na realističtější sociální svět z většího odstupu“ (s. 61). Vypráví o svých etnologických zkušenostech z Alžírska v obtížných podmínkách války za nezávislost, které sehrály vedle „silného osamění“ v kritické roztržce se systémem vědy zásadní roli v jeho rozhodnutí věnovat se „neurozené“, ignorované a potlačované disciplíně. „Zatímco i ty intelektuálně nejdobrodružnější intervence čistě politické povahy, petice, manifesty nebo prohlášení mohou přinést svým autorům prestiž, těmi, kteří se věnují přímému výzkumu sociální reality, je na jednu stranu tak trochu opovrhováno […]. A nenašli byste filozofa, spisovatele ani novináře, a to i zcela bezvýznamného, který by se necítil oprávněn poučovat sociologa – zejména tehdy, jedná-li se o literární nebo umělecké dílo –, který by nebyl přesvědčen o svém nezadatelném právu nemít ani nejzákladnější poznatky ze sociologie – třebaže se mluví o sociálním světě – a který by si nebyl naprosto jist tím (ať už se jedná o jakýkoli problém), že je třeba jít ‚ještě dál za sociologii‘ nebo ‚překročit čistě sociologické vysvětlení‘ a že takovéto překročení je na dosah prvnímu člověku, který přijde“ (s. 42–43). K dalšímu objasnění úsilí o „intelektuální a mravní integraci“, jež je navíc reflektováno, s odstupem i s ostentativním nonkonformismem, směřuje rovněž pojednání předurčujícího sociálního původu (rodina, dětství, provinční lyceum a internát a jeho systém donucování a ponižování), který představoval zátěž i výzvu k překonání. Autor ukazuje i zdánlivě paradoxní důsledky své angažovanosti, vůle vzepřít se ireálnosti a povýšenosti, již spojoval s filozofií, kterou v nejprestižnější podobě vystudoval („často jsem sám sebe pro zasmání definoval jako lídra osvobození sociálních věd od imperialismu filozofie,“ s. 72). Odpůrce elitářských praktik byl označován za elitáře, kritik populismu, vyprázdněnosti a manipulací médií představován jako mediální hvězda, „hanobitelem“ školského systému byl natolik důsažným, až se stal slavným, předmětem uctívání a nápodoby…
Bourdieu však hlavně píše o své práci, o Centru evropské sociologie, které založil v opozici vůči dobové „teoretické a metodologické ortodoxii“ a zasvětil – jako jeho „animátor“ nebo „režisér“ – heuristice, bohatým a náročným výzkumům, s požadavkem „absence jakéhokoli opovržení empirickými maličkostmi, pozornosti věnované poníženým či ponižovaným objektům, odmítání hlučných roztržek a spektakulárního lesku, aristokratismu diskrétnosti, který vede k pohrdání zanícením a brilantnímu ocenění ze strany školní instituce a dnes i ze strany médií“ (s. 96–97). „Intelektuální svět, jenž si o sobě myslí, jak je hluboce nekonvenční, mi vždycky připadal plný hlubokého konformismu, a ten na mě působil jako odpudivá síla. Stejně vzpurné dispozice v sobě nacházím i vůči verbování a konformismům […]. Mám pocit, že jdu téměř vždy proti proudu nebo proti svahu modelů a mód dominujících v daném poli, ať už v mém výzkumu, nebo v zaujímání politických postojů […]“ (s. 99).
Svůj postoj Bourdieu charakterizuje opakovaně prostřednictvím pracovních a osobních vztahů s četnými osobnostmi, jež podstatně určovaly intelektuální i politické dění ve Francii ve druhé polovině 20. století (Sartre, Aron, Canguilhem, Lévi-Strauss ad.). V pozoruhodně precizované pasáži popisuje, „jak sám sebe objektivně a subjektivně situuje ve vztahu k Michelu Foucaultovi“, mj.: „Zjistil jsem, že s ním mám společné skoro všechny podstatné vlastnosti: absolvent ENS s agregací z filozofie pár let přede mnou, chodil jsem na jeho přednášky na École normale, on tehdy zastával pozice, které byly velmi podobné mým […]. Tedy téměř všechny vlastnosti, s výjimkou dvou, které však podle mého názoru významně utvářely jeho intelektuální projekt: pocházel z provinčně buržoazní rodiny a byl homosexuál (mohli bychom dodat ještě vlastnost třetí, ale ta je podle mě jen následkem dvou předchozích a současně je i vysvětlujícím faktorem, a to skutečnost, že byl filozof a také si tak říkal). Z toho vyplývá, že můžeme téměř libovolně nechat skoro zmizet rozdíly, anebo je naopak zdůraznit, když poznamenáváme v posledním odstavci, že jsou velmi významné a silné. / Podobnosti, o kterých bych se dlouze nerozepisoval, jsou viditelné jak ve výzkumu, tak v jednání. Ani jeden z nás neuznával ustálenou hierarchii objektů a pro oba byla posvátná hranice mezi filozofií a historickými vědami. Michel Foucault neustále pracoval na rozšíření tradiční definice filozofie, aby do ní dostal svět takový, jaký je, a tím i nejrůznější objekty neznámé nebo dosud vyloučené, šílenství, uzavření, moc atd., uchopené vždy na konkrétním případu, přesně situovaném v čase a prostoru, a zpracované na základě dobře podloženého spisu. Pracoval také na tom, aby sjednotil autonomii vůči sociálnímu světu a zvláště vůči politice a na vědecky vyzbrojeném zapojení, jak on říkal ‚specifického intelektuála‘, do sociálního světa. […] Zkrátka, nikdo dle mého názoru nedokázal víc a líp smířit scholarship a commitment, což dává jeho životu i dílu silně přitažlivou moc […]. / Pak se stalo, že […] jsem se od počátku osmdesátých let jak v životě veřejném, tak univerzitním začal od Michela Foucaulta vzdalovat celou řadou odlišností stylu, viditelných zejména na politickém poli, ale i na poli umění a výzkumu“ (s. 77–79).
Není zvykem otevřeně tematizovat zkušenosti s vědeckými institucemi, byť často bývají v pozadí životních peripetií pamětníků, spoluurčují jejich osudy, implikují otázky svobody rozhodování a myšlení i metodologické postupy. V Bourdieuově autoportrétu jde příznačně hlavně o vědu, proti dobové rétorice důležitosti, rutině a sebestřednosti akademických institutů – kriticky a poučně osvětlené a vyložené – tu nacházíme sympaticky vzpurný a potřebný důraz na důkladné poznání objektu výzkumu, na poctivou, trpělivou práci s materiálem, na etický rozměr úkolu, který Pierre Bourdieu vidí „v úsilí o organizaci návratů všeho potlačeného a v hlasitém vyslovování toho, co nikdo nechce vědět, tak, aby to všichni slyšeli“ (s. 104).
