Píše Michael Špirit
(4. 7. 2012)Pražské nakladatelství Triáda vydává od roku 2008 Spisy Josefa Čapka. V pravidelném rytmu je publikován jeden svazek za rok a na základě dosud vydaných dvou knih beletrie, souhrnného svazku „knih o umění“ a první knihy publicistiky je zřejmé, že svou promyšleností, edičním provedením a péčí typograficko-nakladatelskou jde o jeden z vrcholných souborných počinů české literatury a kultury za poslední čtvrtstoletí.
Předchozí pokusy o systematické zpřístupnění Čapkova díla nebyly úplné. Spisy bratří Čapků, vydávané v 48 svazcích v letech 1928–1932 v Aventinu a 1932–1949 u Fr. Borového nebyly strukturujícím a komentovaným projektem editorským (některé svazky vydané po roce 1945 ovšem připravil Miroslav Halík), nýbrž v zásadě nakladatelskou řadou, v níž tituly obou bratrů vycházely od roku 1928 už v prvních vydáních, starší knihy zde byly publikovány v opakovaných edicích. Kromě většiny společně psaných děl – Lásky hra osudná (1911), Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916), Krakonošova zahrada (1918), Ze života hmyzu (1921) – vyšly v této řadě Josefovy knihy Stín kapradiny (1930), Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové (1932), Kulhavý poutník (1936), posmrtně Básně z koncentračního tábora (1946) a Psáno do mraků (1947). Předchozí autorova díla byla do Spisů bratří Čapků zařazena „retrospektivně“: knihy próz Lelio (1917) a Pro delfína (1923) vyšly společně ve 3. vyd. 1929, úvahy Nejskromnější umění (1920) ve 2. vyd. 1930, články Málo o mnohém (1923) rovněž ve 2. vyd. 1929 a sloupky Ledacos (1928) ve 3. vyd. 1934.
Dvacetisvazkové Dílo bratří Čapků, jež v letech 1954–1971 uspořádal Miroslav Halík v nakladatelství Československý spisovatel, přineslo jen Karlovy texty a společně psané prózy a dramata. Na sedm knih proponovaná řada Z díla Josefa Čapka (ed. Čestmír Pelikán a Dagmar Magincová) vydala v nakladatelství Dauphin v roce 1997 nakonec jen svazky čtyři (Lelio + Pro delfína, Nejskromnější umění, Ledacos + ilustrovaný fejeton Umělý člověk z roku 1924 a Kulhavý poutník). Spisy Josefa Čapka v Triádě lze tedy i přes předchozí podniky považovat za první vážný pokus o celkové zpřístupnění velkého díla, a to po šedesáti až devadesáti (!) letech od jeho autorského zveřejňování.
V plánovaných sedmi svazcích jsou Čapkovy spisy rozvrženy dle žánrového hlediska na uměleckou fikci a novinovou esejistiku a kritiku. (Dle podobného generálního principu byly v uplynulých letech pořádány též Spisy Karla Čapka, 1980–1995, nebo Karla Poláčka, 1994–2001.) První tři svazky tak obsáhnou autorovy povídkové, novelistické či aforistické knihy, případně časopisecky publikované prózy, filmová libreta a dramata z pozůstalosti, a tvorbu pro děti. Další čtyři svazky přinášejí Čapkovy knihy o výtvarném umění a kultuře a výbor z prací pro noviny, tj. texty o kultuře nebo společnosti a výtvarné kritiky. Z autorových knih nezachovávají Spisy jen výběr z fejetonů z let 1921–1927 Ledacos; všechna jeho čísla jsou zařazena do čtvrtého svazku Spisů (Publicistika 1) dle chronologie mezi ostatní novinové texty z let 1912–1939. (Je to pochopitelné řešení, ale otázka je, zda se pak nemělo rezignovat na zásadu vydání poslední ruky, tj. na podobu, kterou dal Čapek textům pro knižní vydání, a netisknout fejetony dle prvního, časopiseckého znění.) Součástí Spisů není společná tvorba s bratrem, vydaná naposledy ve spolehlivé edici Emanuela Macka v roce 1982 jako druhý svazek Spisů Karla Čapka, a na rozdíl od nich se pro Josefovu řadu nepočítá ani s korespondencí.
Kromě vlastní koncepční, textověkritické a literárněhistorické práce jednotlivých vydavatelů je vysoká úroveň Spisů Josefa Čapka dána třemi faktory. (1) Řada se opírá o bibliografii Čapkova literárního díla, již sestavila Irena Kraitlová. Dosud nebyla publikována, ale doufejme, že podobně jako soupisy prací zmiňovaných K. Čapka a Poláčka, jež pořídil Boris Mědílek (1990 a 1997), zveřejněna bude. Je to nutné nejen kvůli poznání celku autorovy tvorby, ale také pro další zacházení s přítomnými Spisy, neboť řada přináší z knižně nevydané publicistiky výběr, nikoli soubor. (2) Přestože zatím čtyři vydané svazky neuvádějí žádnou ediční radu nebo celkového „supervizora“, je zřejmé, že integrující vydavatelskou osobností je Jiří Opelík, mj. autor dvou monografií o Josefu Čapkovi (1980 a s Jaroslavem Slavíkem 1996) a knihy Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek (2008). Opelík sám uspořádal a komentoval svazky č. 2 (Beletrie 2, 2010) a 4 (Publicistika 1, 2008), editoři dalších dosud vydaných knih na předchozí Opelíkovu badatelskou a vydavatelskou práci navazují jednak v pojetí Čapkovy tvorby jako dualismu umění „absolutního“ a užitého (tj. oproti konvenčnímu dělení na výtvarnictví a literaturu), jednak v konkrétních úkonech: Daniel Vojtěch ve svazku č. 1 (Beletrie 1, 2011) textologicky vychází z Opelíkových edic Čapkova filmového libreta Lakomec (asi 1921, vyd. 1989) a dramatického torza Gassirova loutna (1921–1923, vyd. 1987), a Luboš Merhaut v 5. svazku (Knihy o umění, 2009) přetiskuje Opelíkovu rozsáhlou studii z roku 1987 o genezi spisu Umění přírodních národů (1938) jako doslov-komentář svého druhu. (3) O jednotnou strukturu edičních poznámek a jazykovou úpravu Čapkových textů dbá „neviditelně“, tj. ústrojně a spolehlivě, redaktorka celých Spisů Jitka Pelikánová.
Vydavatelský aparát zdůvodňuje obsah svazku, pojednává o vzniku jednotlivých textů, využívaje přitom sekundárních autorových textů a korespondence, formuluje pravopisné zásady, uvádí volbu výchozího textu a zpravuje o ohlasu prvních vydání Čapkových knih (buď ve výčtech ve sv. 2, 4, 5, nebo podrobněji v resumé a s citacemi ve sv. 1, objevného zejména v přehledu recepce hry Země mnoha jmen, 1923). Ve 4. a 5. svazku, které jsou opatřeny jmennými registry (Knihy o umění mají navíc ještě rejstřík zeměpisný a etnický), je rejstříkován i ediční aparát (u prvních dvou beletristických svazků možná mohl být sestaven registr aspoň právě k aparátu). V komentářích se dle charakteru Čapkových próz vhodně rozlišují lokalizace citátů od vysvětlivek lexikálních, kulturních, historických apod. (u Lelia a Kulhavého poutníka), a především se jim pružně přizpůsobují vydavatelské důrazy, které tak dávají vyniknout buď jevům poněkud zastřeným či přehlíženým, anebo zcela novým. Spisy například nepřinášejí prózy a hry psané společně s bratrem, ale do prvního svazku je zařazena povídka Živý plamen (ze „společných“ Zářivých hlubin a jiných próz), neboť je výhradním dílem Josefovým. V aparátu druhého svazku líčí editor spletitou, až dobrodružnou historii rukopisu Básní z koncentračního tábora, danou existencí několikerých opisů Čapkových spoluvězňů. V pátém svazku jsou vedle definitivní podoby Umění přírodních národů (ps. 1936–1938) otištěny i dvě původní rukopisné verze z poloviny desátých let 20. století.
Spisy Josefa Čapka v Triádě podporuje ministerstvo kultury, Nadace Jana Klimenta a v posledních dvou, resp. třech letech chvályhodně též hl. m. Praha a Královéhradecký kraj. Ironické, resp. ostudné je, že tuto řadu jako součást nepochybného národního dědictví odborně nezajišťuje žádná akademická instituce (dva z vydavatelů pracují v Ústavu české literatury a literární vědy pražské filosofické fakulty) a že kromě ohlasu na zahajovací svazek prochází až na výjimky u dnešní publicistiky takřka bez povšimnutí.
