Píše Jiří Flaišman
(Echa, 27. 6. 2012)Když jednou za rok – bohužel často však jen ten uherský – vyjde nový sborník Literární archiv, vydávaný Památníkem národního písemnictví v Praze, může být ortodoxní literární historik většinou potěšen. Platí to o jeho 43. čísle (za rok 2011), jež nese název KOMU svěřiti tento list? a je věnováno výboru korespondence Jakuba Demla s pestrou skupinou adresátů do roku 1918. Připravil je tým editorek a editorů pod vedením Daniely Iwashity, za nímž stojí již knižně vydané korespondence Jakuba Demla s Matějem Fenclem a Josefem Ševčíkem (viz již echo Michala Kosáka ze 14. 12. 2011). Výsledky své práce vydavatelé dedikovali Vladimíru Binarovi jako iniciátoru svých demlologických zájmů. Sborník je rozvržen do tří částí, přičemž v čele stojí tři studie k problematice Demlova epistolografického díla, druhou část tvoří série několikastránkových zpráv o větších celcích korespondence majících těžiště či počínajících v daném období do roku 1918, jimž se tým dlouhodobě věnuje, a konečně v závěrečné části nalezneme vlastní edice korespondencí. (Jak bývá pravidlem, součástí každoročního sborníku jsou též Zprávy z LA PNP; zde nutno upozornit na nejobsáhlejší z nich, podávající informace o pozoruhodné sbírce Tajné společnosti ve fondech Lešehradea, v jejichž zpracování pokračuje Yvetta Dörflová.)
Sborník zahajuje studie Daniely Iwashity Dílo v druhé osobě, která načrtává obrysy Demlova díla v tomto období a snáší argumenty pro časové vymezení sledované oblasti, včetně přesnějšího členění do období před rokem 1904 (vztaženého k osobnosti Otokara Březiny), dále roky 1904–1911 (Josef Florian) a 1911–1918 (jež je ve znamení vztahu s Eliškou Wiesenbergerovou). V nich pak autorka informuje o proporcích jednotlivých korespondencí a upozorňuje na již vydané celky. V centru jejího textu ovšem stojí otázka po možnostech přístupů k Demlovým korespondencím nepublikovaným a těm, jež Deml autorsky zpracoval ve svých knihách. Ve druhé studii „Jak jste blízký mému slovu, mému stylu, mému vidění“ resumuje Iva Mrázková Demlovy kontakty a přátelské vztahy s výtvarnými umělci, kteří v tomto či dalších obdobích významně ovlivnili autorovu uměleckou dráhu (František Bílek, Josef Váchal, Jan Konůpek, manželé Vořechovi, Josef Richard Marek ad.). V závěrečné biograficky zaměřené studii této první části se Šárka Kořínková věnuje Demlovu pražskému pobytu v letech 1912–1913, do středu svého zájmu staví Demlův vztah s jeho blízkou přítelkyní a mecenáškou Eliškou Wiesenbergerovou (1869–1918). Vedle literatury předmětu využívá zvláště Demlových dopisů z daného období, ale zúročuje i velmi cenný archivní výzkum, představuje církevní dokumenty či soudní spisy ze sporu Jakuba Demla s rodinou Wiesenbergerových.
Bloku vlastních edic předchází třináct zpráv o rozsahu, charakteru, popřípadě míře zpracovanosti těch korespondenčních celků, které budou vydány většinou v samostatných knižních edicích (z nich patří k nejrozsáhlejším korespondence s Josefem Florianem, Františkem Bílkem a Jaroslavem Durychem), nebo pravděpodobně utvoří svazky komponované podle osobní či umělecké příslušnosti jednotlivých adresátů (rodinná korespondence, Katolická moderna). Tyto zprávy netvoří příliš organický celek, což je dáno zcela jistě i povahou materiálu, o němž informují; účelnější by asi bylo sestavit z nich jediný kondenzovaný text. – Edice dopisů Jakuba Demla se čtrnácti adresáty z období 1903–1918 je uvozena krátkou poznámkou (Daniela Iwashita zde mj. uvádí, že edice byla připravena v rámci výuky v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK) a uzavírá ji centrální vyčerpávající ediční poznámka, ne zcela běžná věc v předcházejících ročnících tohoto sborníku, a také anotovaný jmenný rejstřík (užitečné je před čtením vlastních dopisů jej alespoň prolistovat). V tomto edičním bloku najdeme i dodatky k již vydaným souborům dopisů (tři dopisy F. X. Šaldovi, neznámý dopis Otokaru Březinovi), fragment dopisu Alfonsi Sauerovi či jediný dochovaný list Oldřichu Novotnému. Najdeme zde dále dopisy Aloisi Hlavinkovi, Leopoldě Tenorové, Jindřichu Skopcovi nebo Demlovu spolužákovi z gymnázia, sociálnímu demokratovi Bohumíru Šmeralovi. Největší celek tvoří dopisy Marii Tischlitzové, přítelkyni Elišky Wiesenbergerové, jejímuž případu je věnována i významná část Demlovy korespondence s Růženou Svobodovou. Zveřejněny jsou i dochované listy s dalšími literáty: Stanislavem Kostkou Neumannem a jeho ženou Boženou Hodačovou-Neumannovou, Marií Majerovou, Richardem Weinerem.
Celek zveřejněný v novém čísle Literárního archivu, který připravila skupina editorů rekrutujících se většinou z řad nejmladší badatelské generace, tvoří zásadní doplněk mozaiky Demlova epistolografického díla (a to jak již zveřejněného, tak toho čekajícího na vydání), je také současně projevem odhodlání tohoto týmu vydávat Demlovu korespondenci systematicky, včetně jejích zdánlivě okrajových částí. Je jen dobře, že se to daří prostřednictvím celku, který je komponován promyšleně, a že se tak děje na slušné úrovni edičního řemesla.