Píše Michal Kosák

(Echa, 13. 6. 2012)

Nakladatelství Academia vydalo ke konci minulého roku v rámci pokusu obnovit tradici „knižních čtvrtků“ nové české vydání Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna. Předcházela mu edice exilová z nakladatelství Konfrontace (sv. 1–3; 1974, 1976, 1982) a domácí polistopadová v OK Centru (1990) – jedná se tak o třetí české vydání, jež je nyní vybaveno podtitulem: „kompletní“. Dva starší překlady, jež byly uváděny jako výsledek práce „kolektivu“ či „Kruhu překladatelů Praha“, vycházely totiž z vydání v nakladatelství YMCA-Press z let 1973–1976. Nové vydání, které již jmenuje členy skupiny překladatelů: Ludmilu Duškovou, Libuši Kozákovou, Janu Neumannovou a Jana Zábranu, přináší překlad sladěný s vydáním v nakladatelství YMCA-Press z roku 1989, jež autor po vypovězení ze SSSR doplnil. Text je tak nejen vztažen k vydání poslední ruky a tedy doplněn o některé pasáže, ale prošel i novou redakcí, která podle mých dílčích sond poměrně šťastně napravila nejen nedostatky jazykové korektury, ale revidovala i znění překladu, jenž místy taktoval dosti po rusku.

 

Kdo je ovšem autorem této revize, není jednoduché zjistit. Ludmila Dušková, Jana Neumannová ani Jan Zábrana z původního překladatelského týmu již nežijí, v tiráži jasná informace chybí, v knize není ani poznámka překladatele, ani ediční poznámka, prostě nic. Dotazem v nakladatelství se lze dozvědět, že práci započala ještě L. Dušková, dokončila ji a kolaci s posledním vydáním provedla redaktorka Jaroslava Hájková. Stejně jednoduchou cestou ovšem bohužel není možné doplnit informace, které by poskytly rejstříky, jež se v jakési náznakové podobě objevily například v prvním díle vydání z roku 1990, nebo fotografická příloha, z níž v novém vydání nezbyl ani obrázek. Přitom např. ruské vydání z roku 2006 dobře zpracované rejstříky má a nabízelo se k nim při práci přihlédnout, nemluvě o některých jiných zahraničních vydáních, vybavených přirozeně dalším aparátem. Je tedy trochu s podivem, že kniha byla oceněna Literou za nakladatelský čin, když na této publikaci z edice „Stíny“ leží takové stíny vydavatelské.

 

Těchto nedostatků si všiml ostatně již František Janouch ve své vzpomínce-recenzi, kde vznášel i další nároky, u nichž se ještě krátce zastavíme. Janouch píše: „Ačkoli je Souostroví Gulag historickým dílem popisujícím osudy nejen tisíců konkrétních osob, stovek koncentračních táborů a vůbec celého sovětského represivního aparátu, v knize naprosto chybí poznámkový aparát. [...] Od Nakladatelství Academia bych očekával skutečně akademické vydání tohoto významného díla.“ Otázka žánrové charakteristiky se tu zdá stejně klíčová jako požadavek na typ vydání. Přitom však podtitul Souostroví Gulag, „pokus o umělecké pojednání“, poukazuje k autorskému záměru podat nikoli práci historickou, ale zachycením mnohohlasí dalších svědectví, s nimiž Solženicyn pracoval, vytvořit svébytný umělecký text, zahrnující množství různých žánrových poloh. To ovšem nemůže nikomu zabránit, aby knihu pojímal jako práci historiografickou. Souostroví Gulag stojí prostě někde na pomezí textu uměleckého a odborného, čímž se však i problém doprovodných poznámek a komentářů jeví v dané optice jako obzvlášť složitý, neboť každé z těchto „čtení“ by směřovalo k poněkud odlišně připravenému vydání. A ediční teorie v takových případech také opravdu navrhuje, aby se k rozličným účelům pořídila svébytně koncipovaná vydání.

 

U Solženicynova díla se však spíše jeví neproduktivnost takového rozlišování. Pro pořádné vydání Souostroví Gulag, ať už jako historiografické práce či jako díla literárního, je třeba rekonstruovat množství vazeb mezi zdrojovými texty a Solženicynovou koncepcí. Pro práci historika je to už akt prostého ověření, z „literárního“ hlediska by toto souběžné postavení „výchozích“ pretextů bylo potřebné pro další charakterizování Solženicynovy literární práce. Ukázalo by se, že autor prameny mechanicky nepřejímá, s texty pracuje, vybírá z nich a komponuje je, někde ruší např. jejich útržkovitost, a přitom zachovává jejich jiné původní charakteristiky na rovině autentického svědectví. Pro tento účel zveřejňujeme níže v příloze tedy jeden z textů, který Solženicynovi posloužil jako dílčí východisko pro kapitolu Souostroví vystupuje z moře (část III). Jedná se o záznamy, jež si vedl na Solovkách Dmitrij Sergejevič Lichačev, později i u nás známý literární vědec, který je i autorem zajímavé a pečlivé ediční přípravy vlastních poznámek.

Příloha


zpět | stáhnout PDF