Píše Jana Dušek Pražáková
(E*forum, 8. 4. 2020)Nakladatelství Homunculus vydalo v roce 2019 díky podpoře Pražského literárního domu autorů německého jazyka „zapomenutý pražský román“ Der Tod des Löwen (1916, Smrt lva). Jeho autorka Auguste Hauschner (1850–1924), rodným jménem Sobotka, se narodila v roce 1850 do rodiny pražského židovského továrníka a statkáře. V roce 1871 se provdala za Bruna Hauschnera, se kterým se přestěhovala do Berlína. Kromě psaní divadelních her se proslavila zejména románem Die Familie Lowositz (1908) o životě pražské židovské rodiny na pozadí vzrůstajícího napětí mezi Čechy a Němci a navazujícím románem Rudolf und Camilla (1910), ve kterém se kromě tématu židovské identity odráží její další zájem, postavení žen ve společnosti.
Aktuální vydání románu Der Tod des Löwen je ilustrováno jedenácti lepty, které už pro jeho první edici u nakladatelství Egon Fleischel & Co. v Berlíně zhotovil známý grafik Hugo Steiner-Prag.Text se řídí druhým vydáním z roku 1922. Autorka děj zasadila do Prahy začátku 17. století a vypráví v němo posledních dnech života duševně nemocného Rudolfa II. Ten roku 1583 přivedl do Prahy císařský dvůr kvůli intrikám rodiny i ohrožení Osmanskou říší. Nechal zde vytvořit rezidenci a přivést vyslance, učence a umělce. Právě rudolfinská Praha představuje v řadě zpracování židovských dějin v rámci německy psané pražské literatury významný topos (Ingeborg Fiala-Fürst: Der produktive Mythos Prag: Die Mythen um das jüdische Prag. In: Almut Todorow / Manfred Weinberg (Hg.): Prag als Topos der Literatur. Olomouc: FF UPOL, 2011, s. 27; Peter Becher / Steffen Höhne / Jörg Krappmann / Manfred Weinberg (Hg.): Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder. Stuttgart: J. B. Metzler, 2017, s. 285). Pražští německy píšící autoři obzvláště mezi lety 1914 až 1917 volí látku historické nebo současné Prahy a tomuto městu přisuzují víceméně hlavní roli, ať už jde o nejznámější román Golem (1915) Gustava Meyrinka či romány Severins Gang in die Finsternis (1914) Paula Leppina, Der Mädchenhirt (1914) E. E. Kische, Tycho Brahes Weg zu Gott (1915) Maxe Broda, Der Kampf (1916, od r. 1919 pod názvem Franziska) Ernsta Weiße nebo Die Walpurgisnacht (1917) Gustava Meyrinka (Becher et al., 2017, s. 190 a 320).
Do skupiny těchto literárních zpracování můžeme rovněž zařadit Smrt lva. Hlavní postava, Rudolf II.,je tu vykreslen jako paranoik podezřívající své okolí z intrikaření. Lékař Mayer, nejvyšší komoří Rumpf i sluha Rutzky se mu marně snaží domluvit, aby se šetřil. K smrti vyděšený ze svého bratra, uherského krále Matyáše, se Rudolf vydává pro radu k astronomu Tychonovi de Brahe, aby zjistil, co předvídá kometa rozprostírající se na obloze nad městem. Ten mu však, stejně jako alchymista Renus Cysatus, poradit nedokáže. V alchymistické laboratoři se Rudolf za dramatických okolností seznámí s rabínem Ben Bezalelem, neboli Rabbi Löwem. Rabbi císaře odvážně žádá o větší svobody pro židy žijící v ghettu. Ač jím Rudolf II. pohrdá, rozhodne se jej přeci jen tajně navštívit. Tehdy ho okouzlí rabbiho patnáctiletá, vážně nemocná dcera Golde. Starý ochablý císař se do ní zamiluje, a při příští návštěvě se mu podaří ji zmanipulovat tak, aby se mu zcela oddala. Na poslední chvíli mu v tom však zabrání Jabob – Ben Bezalelův sluha, v jehož postavě lze rozpoznat motiv Golema. Rudolf utíká pryč z židovského ghetta s krvácejícími končetinami. Vydává se rovnou do alchymistické uličky, do laboratoře Rena Cysata, abyse dozvěděl, zda v územních tahanicích zvítězí nakonec on, nebo Matyáš. Velkolepý ezoterický rituál Rudolfovi vnukne přesvědčení, že věc dopadne v jeho prospěch – a navzdory prázdné pokladně a napětí mezi katolickou a protestantskou šlechtou uspořádá opulentní slavnost ve Vladislavském sále. Právě téže noci propukne v židovském ghettu požár s devastujícími následky. Rudolf, v jehož moci je tragédii stejně jako už dříve bídné podmínky v ghettu zmírnit, od plamenů odvrací zrak. Ještě během hostiny upadá v těžkou depresi. Císařovým posledním potěšením je lev chovaný na hradě s dalšími vzácnými zvířaty. Lev nyní umírá, následován svým pánem.
Dvůr Rudolfa II. se začal rozkládat fakticky už v devadesátých letech 16. století, kdy císař rapidně duševně chátral, trpěl depresí a syfilidou a přestal důvěřovat okolí. Rumpf, nejvyšší komoří, odešel ze dvora už tehdy – zřejmě v důsledku svých paranoidních představ ho Rudolf totiž sám vyhnal z města. Když Rudolf roku 1612 umírá, je Rabi Löw už tři roky mrtev – a nepřesností by se našlo víc: Loreta, zmíněná v citaci z románu na konci recenze, na Hradčanech stála až o dvě dekády později.Podrobovat zobrazení postav a města zkoušce z historické věrnosti však nemá význam; Auguste Hauschner neusilovala o historický román, ale o novoromantické znázornění úpadku vladaře a ambivalentní situace Židů, již nikam nepatřili.
Jestliže Ingeborg Fiala-Fürst v roce 2011 ještě kritizovala nedostatečný prostor věnovaný dílu Auguste Hauschner a nedocenění jejího významu pro formování pražské německy psané literatury, představujevíc než napravení tohoto dluhu práce Veroniky Jičínské, která se tvorbě autorky věnovala ve své dizertaci Böhmische Themen bei Fritz Mauthner und Auguste Hauschner (vyšla knižně v roce 2014) a která také napsala doslov k nově vydanému románu Smrt lva. Ve zmíněné monografii Jičínská vysvětluje přístup Auguste Hauschner k tématům atraktivním pro tehdejší tvorbu: mezi novoromantiky kolem první světové války byly velmi populární všemožné tajné nauky (s. 103–104). Pro Hauschner však podle Jičínské okultismus na rozdíl od jiných autorů není téma samo o sobě, spíše estetický prostředek dokreslující zvláštní obraz Prahy filtrovaný přes Rudolfovu chorou mysl. Hauschner se podle Jičínské v knize soustředí především na momenty asimilace a na ambivalentní procesy typické pro hybridní kultury (s. 111). Podle dobových kritik dopadla Smrt lva třeba ve srovnání s Meyrinkovým dílem hůře.Výjimkou je literární historik Rudolf Wolkan, který v roce 1925 vyzdvihuje, jak úchvatný a silný je to román (Fiala-Fürst, 2003, s. 2); oproti tomu Max Brod ve svém Pražském kruhu věnoval Hauschnerové celých patnáct stran, avšak pozornost věnuje pouze předchozím dvěma románům autorky (2016, s. 65–79).
„Jak lvové bijem o mříže, / jak lvové v kleci jatí, / my bychom vzhůru k nebesům, / a jsme zde Zemí / spjatí,“ – verše z Nerudových Písní kosmických (1878) vyjadřují touhu člověka rozšiřovat své poznání.Coby lvové ducha svádějí v románu těžký boj i Rabbi Löw a Rudolf; druhý z nich však z boje utíká k faustovskému smlouvání s kometou a ukojování tělesných potřeb. Detaily stvoření a fungování Golema, na kterého se jinde upírá všechna pozornost, jsou v tomto textu marginální – magie okolo umělé bytosti tu totiž nezastírá významnější diskusi o nebezpečí morálního selhání člověka.
Motto nakladatelství Homunculus zní „Literatura pro každou dobu“. Michal Topor ve své recenzi (E*forum 27. 10. 2014) monografie Veroniky Jičínské poukázal na to, že z díla Auguste Hauschner nebylo do češtiny přeloženo dosud nic. Po pěti letech se na nepříznivém stavu nic nezměnilo. Stoosmdesátistránkový román Smrt lva – „thriller z Prahy o chapadlech moci“ pro náročnějšího čtenáře, vypůjčím-li si podtitul jiného románu, který vyjde letos na jaře – by si však překlad zasluhoval, jak vzhledem k fascinujícímu zpracování tématu upřednostnění individualistických zájmů nad zájmy utlačovaných, tak vzhledem k jazykové monumentalitě románu projevující se v líčení myšlenkových pochodů hlavních postav nebo topografie noční Prahy, permanentně vystupující do popředí:
„[Rudolf] si na horkou hlavu nechal dát chladivý obklad, nalil si pohár těžkého vína. Přemýšlel. / Věžní hodiny Katedrály svatého Víta odbily čtyřikrát a pak ještě dvanáctkrát. Půlnoc. Přidal se Klášter kapucínů od Panny Marie Loretánské, následoval Týnský chrám na Starém městě, ze severu a jihu, z východu a západu, ze Strahova, od Svatého Jana na Skalce, přes řeku, z pětačtyřiceti kostelů Nového a Starého města se vzduchem se dralo znamení času, a do hřímání, dunění, zvonění byla vklížená oněmělost, v níž vladařská duše Rudolfa Habsburského zápasila se svou zemdleností. / Císař seděl se zavřenýma očima, po obličeji mu běhalo nervózní cukání a velmi tiše, téměř neslyšně se v něm vynořilo přání, to nejdůležitější: oznámit svému nejvěrnějšímu kumpánovi Jindřichu Juliovi, vévodovi z Brunšviku, že sňatku s jeho překrásnou pannou dcerou, o němž již vícekráte rozmýšlel, je nyní upřímně nakloněn.“ (s. 136, přel. red.)
Auguste Hauschner: Der Tod des Löwen. Erlangen: Homunculus Verlag, 2019, 180 s.
